Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Když něco = všechno. O tmě tmoucí, chybějící čelovce a velké české radosti

A je to naše. Veronika Vítková se americkou tmou prodrala až do cíle | foto: AP

14 2016
Moc krásně se na to loni koukalo, v Oberhofu, Ruhpoldingu i Oslu, když česká štafeta pobíjela všechny své sokyně. A vida, je to tu zase. Americké městečko Presque Isle by si možná zasloužilo billboard „Nacházíte se na samém konci biatlonového světa“, ale kdo by to řešil, když se na nejvyšším stupni právě tísní čtyři české ženy.

Gabriela Soukalová nepovažovala Světový pohár v komorních kulisách amerického Presque Isle za zrovna dobrý nápad. Před sobotním kláním jí však kouč Zdeněk Vítek povídá: „Areál tady sice stojí za houby, ale když v něm třikrát vyhraješ, tak si myslím, že to trošku změní i tvůj pohled na něj, co?“

No aby ne. Takže se o to pokusíme, dámy...

V Americe, v této zemi neomezených možností, najednou ani ženská štafeta neměří obvyklých 4x6 kilometrů, ale 4x5800 metrů. Prostě došla světla, vážení. Ten 200metrový úsek, kde v pátek spadl a zle se potloukl Arnd Peiffer, je příliš temný, proto ho radši vyškrtneme. Koneckonců nikdo neplánoval, že se tu bude jezdit i za tmy...

Po čtvrté odpolední je ještě světlo. Prozatím.

Rtuť teploměru ukazuje minus 12 a dál klesá.

Prsty mi mrznou, posteskne si Eva Puskarčíková. Ale že „Evik“ štafetu zajede spolehlivě, i kdyby padaly trakaře, o tom si už minule v Anterselvě notovali páni trenéři Vítek a Rybář. Nyní sice pány trenéry dělí 6700 kilometrů, jeden se klepe zimou u dalekohledu v Maine, druhý si sedí v teplíčku pražského televizního studia, přesto jejich slova platí znovu.

Po startu Puskarčíková nespěchá. Proč se taky zahltit, že? O tom by mohla vyprávět slečna Aymonierová, zpočátku usilovně trhající pole, zato později trhající šance francouzské štafety sérií dobíjení.

Puskarčíková přežije dvě dobití vleže a její položka vstoje... ta už je dokonalost sama. Pět z pěti za 28 vteřin.

„Hypnotizoval jsem ty terče,“ přizná do mikrofonu Rybář. „Eva začala střílet později, první ránu si pohlídala a pak z toho jen profitovala.“

Vydařená stojka v ní opět jednou probudí energii, o které před startem ani netušila, že ji má. Na trati je pokropená živou vodou. Předává pátá, pouhých deset vteřin za vedoucím Švýcarskem.

Potud vše v naprostém pořádku.

„Evik už ty štafety vážně umí,“ zopakuje spokojeně Vítek. „Ve sprintu jí to tu sedlo i rychlostně. Po stíhačce říkala, že jí to nejelo. Je to u ní nahoru dolů. Zato dneska zase byla perfektní.“

Totéž se dá říci o běhu Lucie Charvátové.

Na kalendáři máme 13. února. Mrzne, až praští. Ale Rybář na spolukomentátorském stanovišti prohodí: „Lucka je (rozumějte její střelba) jak aprílové počasí. Ale je mladá, roste, zaslouží si dostávat šanci.“

Lucie Charvátová během štafety SP v americkém Presque Isle

Ta nejmladší: 23letá Lucie Charvátová letí po trati.

Před ležkou odhodí návlek na prsty, zatočí rukou, rozproudí krev, čtyři terče zabílí... a potom čeká. „Moc dlouho, to nikdy není dobré. U ní je rytmus důležitý,“ glosuje šéftrenér.

Po druhé opravě má splněno, znovu letí po trati, stahuje ztrátu. A je tu stojka. Dosud v této sezoně ve štafetách platilo: stojka Charvátové = pozvánka na nápravný pobyt na trestném kole. Stane se to znovu?

Už při dlouhé pauze po první ráně je jasné, že cosi není v pořádku. „Lucce se zasekly náboje,“ líčí Vítek. Psychiku stále nezkušené biatlonistky ovládne vír obav. Napodruhé míjí. Nemá pevný postoj, ujíždějí jí lyže. Pálí potřetí, ale kam? Televizní grafika ani žádnou střelu neeviduje.

„Poslala tu ránu do meze. Proto grafika nic neudělala, protože čidlo na stavu nemělo co zaznamenat,“ vysvětluje Vítek.

„Byla jsem potom tak nervózní,“ říká později Charvátová. Už se nesrovná. Tak tedy opět na kolo, jen s tím rozdílem, že tentokrát kolem baráku.

Opouští jej s 58 vteřinami ztráty, jedenáctá. „Řešili jsme, co a kam jí vlastně letělo, měli jsme toho plnou hlavu, proto jsem v první chvíli ani neuvažoval o tom, co to Lucčino kolo pro nás znamená,“ přiznává Vítek. Až při předávce si ujasní čísla a jména: „Máme 45 vteřin na první a 25 vteřin na čtvrtou. Gábina NĚCO stáhne. Do čtyřky by to být mohlo.“

Jde o poněkud skromnou úvahu. Protože v případě Gabriely Soukalové platí NĚCO = VŠECHNO. A ještě přidá cosi navrch.

Italka Sanfilippová odesílá svůj tým při ležce na kolo. Soukalová si na ležce pochutnává - a pak i na Němce Gössnerové na trati. Panečku, tomu se říká běžecká forma. Už má před sebou jen Rusku Podčufarovovou, společně míří na stojku.

Dávno není oblačné odpoledne. Soumrak polyká areál. Tu a tam oranžově bliká reflektor. No... spíše reflektorek.

„Tohle není stadion na velké závody,“ nezastírá Vítek. „Ani na střelnici není takhle za soumraku o co stát. Terče jsou rozplizlé a chyba se vyrobí snáz, protože nemáš přesnou kontrolu. Jsou osvětlené mizerně a palebná čára už skoro vůbec. Presque Isle není Nové Město a Östersund, kde je za tmy trať nasvícená možná ještě líp než ve dne.“

Poslednímu terči Soukalové se spadnout nechce, vyžádá si dvě dobití (zatímco v případě Gössnerové nestačí ani tři) a Češka zase pádí po trati. Co je to osm vteřin ztráty na Podčufarovovou? Naprosté nic. Hned v prvním kopci jsou smazány a umdlévající Ruska ponechána svému osudu. Jako když český rychlík proletí kolem sibiřské lokálky.

„Paráda, pojď, pojď,“ křičí na trati kouč Jiří Holubec.

„Že to Gábina otočí až takhle, bych vážně nečekal. Super výkon,“ oceňuje Vítek. Kousek před stadionem se Soukalová ohlédne a sama se diví: Za mnou nikdo není!

Gabriela Soukalová během štafety SP v americkém Presque Isle

To byla stíhačka. Gabriela Soukalová aneb z devátého místa na první

Tak si to sesumírujme: Po necelých šesti kilometrech třetího úseku nejsou Češky deváté, nýbrž první - a za nimi zeje díra. Teprve po 16 vteřinách je tady Francie, po 19 Rusko, po 30 Ukrajina, po 41 Německo.

Tomu se říká zvrat.

„A teď už by to mohlo dopadnout,“ doufá Vítek.

Veronika Vítková je zpočátku rozumná. Nechává přiblížit Francouzku Braisazovou. Až moc dobře si pamatuje, co se před týdnem přihodilo na ležce v Canmore.

„Soustředila jsem se na to, aby se mi nic takového nestalo a tomu jsem přizpůsobila tempo prvního kola. Opravdu jsem se na tu ležku hodně moc koncentrovala,“ bude vykládat po závodě.

Daleko odtud v Praze povídá Rybář: „Verče věřím. Ukázala v předchozích závodech, že už zase ležku střílí, jak má.“

Jenže před závodem jsme nastřelovali za normálního světla a teď střílíme za umělého - a ještě jakého. Je to jiné, uvědomuje si v Americe Vítková.

Po druhém dobití je hrozba větších komplikací odstraněna. „Tentokrát si tu ránu pohlídala,“ chválí šéftrenér. Co by za její bilanci dala Braisazová, kroužící kolem baráku. Nyní se nejbližší hrozba jmenuje Olga Šumilovová a supí za Češkou vzdálena deset vteřin.

Na trati už platí: Budiž tma. „Je z toho závod stínů,“ říká Rybář. Při obtížných sjezdech si Vítková připadá jako pilot kamikadze.

„To bylo vážně strašný, Já se tak hrozně moc bála, nebylo nic vidět. Tohle jsem nikdy při závodě nezažila. Bylo to vlastně i vtipné. Ve sjezdu stojí organizátoři s roztaženýma rukama a označují tak kraj tratě.“

Veronika Vítková během štafety SP v americkém Presque Isle

Ještě jedna položka. A nohy mrznou...

A je tu klíčová stojka. Test nervů, prokřehlého těla i ostrého zraku.

„To světlo je fakt zlé. Navíc jednička je nejhůř osvětlená ze všech předních stavů, z toho mám trochu strach,“ říká Vítek. Právě na tento stav vedoucí závodnice míří.

Vítková myslí na velkou šanci na vítězství i na své nohy. „Měla jsem úplně zmrzlá chodidla, necítila jsem se ideálně v poloze.“

Druhou ránu nedá.

Před dobíjením málem začne dělat dřepy. „Musela jsem si ty nohy aspoň proklepávat, aby úplně neztuhly.“

První oprava je nevydařená. Po té druhé se už už chce vydat na trať. „Byla jsem si jistá, že ten terč spadne. Ale on nespadl.“

Zbývá poslední rána na poslední terč. A teď musíš!

No nazdar, pomyslí si Vítek.

Vítkové trošku zatrne.

„Kdyby jen trošku! Vybavilo se mi Canmore.“

Její rána poslední záchrany však zasahuje přesně to místo, které zasáhnout má. Ta úleva. Šumilovová jde na na dvě kola, další štafety chybují.

Ještě přežít ten blbej sjezd a potom bych mohla i zvolnit, říká si Vítková, když jí nahlásí, že rázem vede o půl minuty.

Ano, přesně to udělá.

„Ale slibovali mi, že dostanu při posledním kole čelovku a nic,“ směje se.

Za Českem se ostatní rvou o druhé místo. Zatím ho, zdánlivě s přehledem, drží Němka Horchlerová, zezadu se ale tlačí Ukrajinka a Polka.

„Připadala jsem si v té tmě jako slepá,“ poví Olena Pidhrušná, která se s přetahovanou o „zbytek“ stupňů vítězů vypořádá nejlépe. „Vyjela jsem ze střelnice, nikoho a nic jsem neviděla, ani jsem netušila, kolikátá vlastně jsem. Až kouč na mě zakřičel: Můžeme být na bedně, jsi blízko, jeď. Tak jsem jela.“

Vítková si mezitím už na trati plácá s členy realizačního týmu. A v cílové rovince i se Zdeňkem Vítkem.

„V pátek si chtěl Marek Lejsek plácnout s Gábinou, jenže ta až do cíle jela radši naplno, minuli se. Dneska jsem za Máru zaskočil já a vyšlo to,“ užívá si tento večer kouč žen.

VESELÁ ŠTAFETA. Spokojené české biatlonistky v cíli vítězného závodu  v americkém Presque Isle. Zleva: Soukalová, Charvátová, Puskarčíková a Vítková.

A je to naše. Vítková se ještě ohlíží, o kolik zbytku světa ujely, ostatní tři už oslavují.

Češky vítězí! Vítková zvedá ruce nad hlavu a protíná cíl, tři šťastné kolegyně se k ní hrnou. Ožívají vzpomínky na báječnou minulou zimu, na senzační první triumf štafety v Oberhofu, na vítězství rozdílem dvou tříd v Ruhpoldingu - i s tehdy vymodlenou vlajkou, na další parádní jízdu v Oslu.

Je čas na trochu superlativů.

„Loni touhle dobou jsme v Oslu vyhrály,“ připomíná Eva Puskarčíková. „Je to fantastické, neuvěřitelné.“

„Je to super, jak se povedlo vytáhnout to nahoru,“ povídá Veronika Vítková.

„Nepamatuju si, že bych někdy byla v takové formě jako teď,“ říká Gabriela Soukalová.

Také Lucie Charvátová už se zase usmívá.

S černými náplastmi pod očima vypadají jako parta Zorro mstitelek, ovšem v jejich duši není žádná pomsta, jen veliká radost. Co na tom, že stupně vítězů jsou jaksi poddimenzované a že se na ten nejvyšší nemohou srovnat. Hlavně že je jejich.

„A teď jste šťastné,“ říká jim reportér IBU.

„Yes, of course,“ ujistí Soukalová.

Vzápětí se všechny rozesmějí. Není to sice minutový smích jako loni v Ruhpoldingu, když před nimi kolega Suchan z Radiožurnálu shodil láhev, ale i tenhle je spontánní.

„Víc není co říct,“ tvrdí Soukalová. Potom se ještě nakloní k mikrofonu: „Je dobré vyzkoušet si tak romantickou atmosféru, oceňujeme to.“

Eva Puskarčíková, Gabriela Soukalová, Lucie Charvátová a Veronika Vítková (zleva) po vítězství ve štafetě SP v Presque Isle

Vítězné úsměvy: zleva Puskarčíková, Soukalová, Charvátová a Vítková.

Najednou i malý glóbus, jenž se zdál být po prvních dvou štafetách sezony ztracen, se opět ocitá v jejich dosahu. Pouhé čtyři body ztrácejí na vedoucí Ukrajinky. Stačí jen taková „maličkost“ - vyhrát štafetu na mistrovství světa. Na Holmenkollenu, kde i týmy, které byly v Presque Isle porůznu oslabené, nasadí své nejúdernější zbraně.

„To je ještě daleko,“ říká Vítek.

Mají glóbus ve svých rukách. Nemusí ani spoléhat na pomoc zvenčí.

„Jo, to jo. Když to takhle říkáš, nezní to špatně.“

„Ale radši nebudeme předbíhat. Počkáme si, až budeme v cíli té poslední štafety,“ doplňuje česká finišmanka. Teď si užijí v Americe volné neděle, kterou původně vlastně ani neměly mít.

„Dáme nějaký dáchanec,“ říká Puskarčíková.

„Bude aspoň větší klid na balení,“ plánuje Vítková. „A půjdeme na nákupy. Zkusíme tu nějaký ten obchod najít.“

Autor:




Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze