Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vzpomínky na štafetu aneb O večeru smutných českých pohledů

Poslední položka. V tu chvíli už Veronika Vítková věděla, že medailové sny se rozplynuly | foto: Český biatlon, Petr Slavík

14 2015
Kontiolahti (Od našeho zpravodaje) - Spirála emocí, která je během zimy zanesla až do euforických výšin, je v pátek večer na chvíli srazila do krajiny smutných pohledů. Česká ženská štafeta nemá medaili z Kontiolahti. Černý den, který si během zimy alespoň jednou vybrala každá ze štafet, si Češky vybraly právě tady. Co vše tomu v pátečním večeru předcházelo?

„Nazdárek,“ zahlaholí Eva Puskarčíková po nástřelu a odkvačí, aby se připravila na start. 

„Hodně štěstí,“ zavolá za ní Zdeněk Vítek.

Ostatní tři mají ještě dost času. Veronika Vítková se obleče a usměje: „Tak já jdu do ypsilonky.“ Ypsilonka je biatlonová restaurace na stadionu.

„Ale nech tam ty bagety na pokoji,“ dobírá si ji kouč.

Eva Puskarčíková se po nástřelu chystá na první úsek.

Eva Puskarčíková se po nástřelu chystá na první úsek.

Světelná tabule představuje největší favoritky štafety.

Světelná tabule představuje největší favoritky štafety.

Veronika Vítková a Jitka Landová těsně před závodem.

Veronika Vítková a Jitka Landová těsně před závodem.

Gabriela Soukalová nastřeluje nejdéle ze všech. „To by šlo,“ pokýve hlavou Vítek po její poslední položce.

Přižene se Marek Lejsek, trenér mužů, a nese mu z buňky vysílačku: „Tohle by se vám tu asi mohlo hodit, co?“

„A sakra,“ reaguje zapomnětlivý Vítek.

Areálem korzují fanoušci, ti finští i v hokejových dresech se jmenovkou Saku Koivu, opodál Rusky, navlečené do kožichů a kožených kalhot, a tady... ano, české vlajky, množící se v Kontiolahti. „Ahoj Češi.“ Parta z Jilemnice se usadí na úbočí nejtěžšího stoupání.

Odborný server biathlonnews.com zatím věští: „Snad jen německá štafeta může ohrozit českou vládu.“

„To je ale nesmysl,“ reaguje šéftrenér Ondřej Rybář a vypočte dlouhou řadu štafet, aspirujících na tři medaile.

Jejich první ženy právě vyrážejí na trať a Franziska Hildebrandová hned dává najevo, kdo si brousí zuby na český trůn. „Němka do toho šlape,“ prohodí na střelnici Rybář. Jenže při stojce se Hildebrandové muška vychýlí, musí dobíjet a nahánět ostatní.

Puskarčíková po čisté ležce spotřebuje vestoje dva náboje navíc, nicméně šéftrenér zůstává klidný: „Evička je v kontaktu, to je dobrý. Rozhodovat se bude jinde.“

S odstupem 26 vteřin vysílá Gabrielu Soukalovou do druhého úseku.

Polky vedou a připomínají, jak ve sprintu předváděly kolektivní výkon par excellance. Jenže jak už to většinou ve štafetách chodí, stačí jediná položka a všechno je rázem jinak. Gwizdonová se odporoučí na trestné kolo a později přidá ještě dvě další.

Gabriela Soukalová podala ve štafetě jako jediná z Češek výborný výkon.

Gabriela Soukalová a její strhující výkon na druhém úseku

Soukalová, to je úplně jiný příběh. Ožívají v nás vzpomínky na olympijské Soči a na její šílený kalup, při němž vytáhla štafetu z 10. místa až na druhé. Také tentokrát předjíždí jednu soupeřku za druhou. „Nula na pět ran, to se počítá. Psali to v jedné brožuře,“ je po její ležce výborně naladěn Rybář.

Soukalová už je čtvrtá, už třetí. „Němka se jí drží jak klíště,“ všímá si český šéftrenér Preussové, když se česko-německý dvojblok společně drápe na střechu trati. „Ale za nimi je díra.“

Dorazí na ležku, kde vedoucí Italka Oberhoferová třikrát dobíjí a ani Ruska Virolajnenová není neomylná, zatímco Češka dál pálí jako Buffalo Bill, skolí čtyři terče, podrží pátou ránu, nadechne se, zamíří a.... „A jedeme prvníííí,“ vykřikne Rybář do vysílačky. „Utíkej, Gábi, utíkej.“

Soukalová poslechne, utíká jako ďas, ovšem Oberhoferová provádí totéž.

„Pojedou spolu. Může se pak Gábina za ní vyvézt,“ říká Rybář.

„Ale čekat na ni nemusí, že?“ reaguje Vítek.

„Jo, jsem pro.“

Před stadionem jí Oberhoferová předjede a mírně cukne.

„Je mezi nima asi deset metrů, přesněji pět střeleckých stavů, tedy 12 a půl metru,“ vykládá Rybář do vysílačky. Vítek to přepočítá a opraví matematiku svého nadřízeného: „Jedenáct a půl metru.“ V českém táboře nadále panuje pohoda a spokojenost, Soukalová je přece majitelkou nejrychlejšího času úseku a na vysvědčení dne si zaslouží podtrženou jedničku. Má odpracováno, vysílá do boje Jitku Landovou.

Předehru ke dramatu třetího dějství obstará Běloruska Krjukovová, která se při předávce natáhne jak široká, tak dlouhá na sníh a když se znovu zvedne a rozběhne, vyvolá nejednu diskusi. „Ony si nepředaly, to je na diskvalifikaci,“ soudí nejen Jiří Hamza, prezident svazu. Ale rozhodčí žádný přečin nevidí.

„Jíťa už jde před Gontierovou,“ zachrastí vysílačka.

„Do kopce se teď na ně docvakla Němka,“ přidává z trati Marek Lejsek.

Zdá se, že Gontierová v tempu polevuje, Landová se před ni prosmýkne a běží na první pozici. „Chceš-li vítězit, musíš si to utahat,“ glosuje Rybář.

Na ležku třetího úseku přijíždí semknutý vláček ve složení Česko, Itálie, Německo.

„Ja! Ja wohl!“ jásá německý tým, když jejich žolík Hinzová nezaváhá. V tu chvíli se začíná rodit dominance budoucích šampionek.

A v tu chvíli také začíná české trápení. Landové zbývá jen jeden náboj na dobití. „Hlavně ať Jíťa nejde na kolo,“ modlí se Soukalová. Povedlo se. „Uffff,“ zhluboka vydechne Rybář a otřese se, jako by se po celém jeho těle prošla husí kůže.

Soukalová, sledující vše od tribun, trpí: „Vím, jaké to tam je. Lehnete si třeba jen o dva centimetry jinak a rány jsou někde jinde.“ Tak strašně by chtěla pomoci, ale víc už udělat nemůže.

Česko teď jede páté, jenže má být ještě hůř. Na stojce ani tři rány navrch Jitku Landovou nespasí. Pobyt na trestném kole, společně s Ukrajinkami, znamená propad na 8. místo s odstupem 1:33 minuty.

Jitce Landové se na třetím úseku štafety nedařilo ve střelbě.

Jitka Landová a její trápení vestoje

„Tohle se nám nepovedlo. Špatně spuštěné rány,“ říká Rybář. Vítek se kouše do rtu. „Neuděláš nic.“ Co se to jen stalo? „Jíťa se toho dost bála. Asi doplatila na svoji nervozitu.“

Landová na trati dře, do předávky už její ztráta nenarůstá. Předává osmá. „Deset vteřin na páté Norky,“ hlásí Rybář. „Uvidíme, co s tím Verča dokáže. Ty medaile jsou odskočené.“

Veronika Vítková jede vabank. Napálí tempo, žene se za Dorinovou, Eckhoffovou, Domračevovou, v zádech Semerenkovou. „To je VIP společnost. Ale Verča je šikovná, ona to zvládne,“ stále doufá šéftrenér. Při ležce se česká finišmanka pokusí co nejrychleji sestřelit pět terčů vleže, jenže její tělo je po předchozí honičce na trati možná až příliš zahlcené.

Odjíždí na dvě trestná kola.

A to je definitivní konec medailových snů štafety, která vládla pohárové zimě.

Češky končí osmé.

Česká finišmanka Veronika Vítková dojíždí do cíle štafety na MS v Kontiolahti.

Veronika Vítková a osmé místo v cíli

„Riskovala jsem. Jiná šance nebyla,“ vykládá Vítková.

„The winner takes it all,“ vyhrává u tribun kapela z ­nedalekého města Lieksa nestárnoucí hit skupiny ABBA. Vítěz bere vše.

Vítězem jsou Němky. Skáčí po sobě jako malé, rozdováděné školačky.

Češky za týden na Sibiři pozdvihnou malý glóbus pro nejlepší štafetu zimy a tou dobou se už určitě zase budou smát. Ale teď se v jejich obličejích odráží bezbřehý smutek a do očí se valí oceán slz.

Rovněž Gabriela Soukalová, ač sama podala famózní výkon, připomíná po závodě šíleně smutnou a­ tichou princeznu. Stojí mezi buňkami a cílem, hledí k trati. „Stane se. Život jde dál. Já pro to mám hrozné pochopení,“ říká.

Jitce Landové není do řeči vůbec.

Byl to černý, nepovedený den. A stejně jako v­ průběhu zimy spolu sdílely euforii, je nyní společný i jejich smutek.

Němky vědí, co jejich sokyně prožívají. Už si letos prožily vlastní střelecké selhání, dokonce na své domácí půdě v Oberhofu. Tehdy skončily desáté a zdrcené. Češky totéž prožívají nyní.

„Za celou sezonu musím holky pochválit, vždyť doteď nedojely hůř než třetí,“ říká kouč Vítek. „Nabízelo se, že se to někde musí pokazit. Škoda, že se to pokazilo právě na mistrovství světa.“

Jistě, vynoří se nyní patrně i někteří vševědoucí kritici, kteří si vychutnají nezdar žen, na něž ještě nedávno pěli chválu. Ale ani jedna z nich si to nezaslouží.

Je to jen sport. A jen jeden závod.

Vzpomínám na Martina Fourcada, který o den dříve na tiskové konferenci říkal: „V prvním vytrvalostním závodě sezony jsem skončil čtyřiaosmdesátý a teď tady sedím jako mistr světa. Právě proto je biatlon tak krásný.“

Vzpomínám na Ondřeje Rybáře, který vyprávěl o složitých posledních dvanácti měsících Gabriely Soukalové a tvrdil: „Byla to zkušenost, kterou si musela Gábina přijít, aby se z ní do budoucna poučila.“

Také pro českou štafetu byla toto nová zkušenost. Poprvé největšími favoritkami mistrovství světa. Poznaly dosud neznámý tlak a učily se, jak se s ním poprat. To je vklad do šampionátů příštích.

V mysli se mi vracejí všechny krásné zážitky s touto štafetou při Světových pohárech, nevídaná suverenita v Ruhpoldingu, triumfy v Oberhofu a Oslu, vlajka v rukách Veroniky Vítkové, jejich nefalšovaná radost i debaty za cílem, při kterých dokázaly být tak veselé, rozesmáté a vtipné.

Všechny čtyři pomohly během zimy přitáhnout k biatlonu desetitisíce dalších fanoušků. Také díky nim najednou Češi pronášeli větu, která byla ještě nedávno nepředstavitelná: „Jdeme do hospody na biatlon.“ Také díky nim přišlo na pohár do Nového Města sto tisíc fanoušků. A také díky nim časopis Biathlonworld píše: „V Česku ožívá dávná posedlost biatlonem, jakou prožívalo před více než deseti lety Německo.“

Tentokrát se (na chvíli) cítí poražené.

Přesto jsou nadále i vítězkami.

Ta blyštivá křišťálová koule je o tom za týden na Sibiři přesvědčí.

Autor:






Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze