Emil Hegle Svendsen, král předchozího šampionátu v Novém Městě, se při sprintu boří na trati, od prvních stovek metrů nabírá ztrátu a najednou - ups - padá na sníh. Při sjezdu? Kdepak, ve stoupání! „Tak on dostává už na prvním mezičasu 18 vteřin a ještě se teď rozbije,“ glosuje Svendsenovy patálie český šéftrenér Ondřej Rybář.
Nor dorazí na ležku, mine dva terče a je reklamou na demoralizovaného biatlonistu.
Simon Schempp, milovník Jamese Bonda a král letošního žebříčku pohárových sprintů, pětkrát vypálí a z pěti terčů mu zbělá jediný. Takhle by ani Bond dlouho nepřežil. Tribunami proletí hluboký, nevěřícný vzdech. A Rybář povídá: „Tenhle sprint bude i hrou na štěstí.“
Pětadvacet elitních mužů už má za sebou ležku a tabule nabízí nevídané pořadí: třetí od konce je Svendsen, poslední Schempp.
Lídr Světového poháru Martin Fourcade mine na stojce, která bývá za normálních okolností jeho silnější položkou, hned tři terče, což server biathlonworld.com okomentuje slovy: „Prohrál bitvu s větrnými bohy.“ Načež o celém závodu usoudí, že byl biatlonovou verzí soutěže „Kdo přežije.“
Schempp si vestoje přidá další tři trestná kolečka a své sobotní úsilí poté vyhodnotí slovy: „Sedm chyb z deseti ran, tak tohle se mi nestávalo ani v žákovských závodech. Byl to černočerný den.“ Deník Bild na něm nicméně poněkud škodolibě nachází i pozitivum: „Nemusí v nedělí brzo vstávat.“ Za 77. místo ve sprintu se vstupenky do stíhačky nerozdávají.
Přesto od Schemppa, od Svendsena, od Fourcada, od nikoho z těch chlapů, bojujících s živly, za cílem neuslyšíte věty ve stylu: Proklaté počasí, měli to radši zrušit. Komentátoři sice hovoří o neregulérním závodě, ale Schempp jen prohodí: „Ostatní se museli s těmi podmínkami porvat taky.“
Exmistr světa Roman Dostál hledí na střelnici, kde fučák ohybá praporky do vodorovných poloh, a říká: „Pět minut je ten vítr stabilní a pak přijde minutový poryv. Je to o štěstí. Ale o tom biatlon někdy bývá. I takové počasí k němu patří a všichni s tím počítají.“
Když Michal Šlesingr mine jednu ránu vleže, Rybář u dalekohledu lituje: „Škoda... Vlevo, těsná na 9 hodin. Už nástřel Bouškovi lítal doleva a teď fouká zprava silnějc než při nástřelu. Ale položka za jedna je dneska dobrá.“
Šlesingr předvede za jedna i stojku a útočí na první šestku.
Ondřej Moravec po čisté ležce při své druhé položce čeká, čeká, čeká... a potom přece jen jednou mine. V cíli je devátý, dvě příčky za Šlesingrem, mrkne na Schemppa, právě se zpovídajícího německým reportérům, a usoudí: „Byla tu dneska spousta lidí, co si tohle počasí vyžrali. To je prostě biatlon. Speciálně tady.“
Existují pochopitelně výjimky. Například Jaroslav Soukup, jenž za prvé: nemá rád zimu a mrzne údajně i tehdy, když je všem ostatním teplo. A za druhé: při větrných závodech se občas psychicky hroutí.
Nikoliv však v Kontiolahti.
„Jo, našlo se tu pár klikařů, co dali nulu,“ dobírá si ho Šlesingr. Jedenáctý Soukup se usměje: „Letos zatím ta má střelba moc vyrovnaná nebyla. Teda spíš byla vyrovnaně špatná. Tak snad teď bude vyrovnaná na opačné straně. Dneska mi to zrovna sedlo. Měl jsem štěstí.“
Jaroslav Soukup finišuje
Pouze dva muži toho dne střílejí za nula: on a Tarjei Boe. Bratři Boeové vybírají v místní loterii jackpot. Zlatý Johannes, bronzový Tarjei. APPLAUS! blikal velký nápis na světelné tabuli, když se Johannes řítil do cíle. A tajemství jeho úspěchu? „On je na blondýnky. Proto je ve Finsku vždycky tak dobrý, víte?“ vysvětluje starší brácha Tarjei.
Vždycky může být ještě hůř
Změna scény. O dvě hodiny později, nástřel před závodem žen. Vítr je na scéně znovu. Poryvy jsou ještě silnější. A kromě toho...
Jitka Landová se diví: „Vždyť nemělo sněžit.“
Gabriela Soukalová rozhazuje rukama, kam že jí to na té střelnici lítá. Sama neví. „Když je ten vítr je tak silný, že nemám šanci pořádně zamířit ani na to zařízení, to se pak střílí vážně těžko.“
Veronika Vítková nechápe, proč najednou trefuje opačnou stranu terčů než ještě před chvíli.
„On se ten vítr otočil, víš,“ povídá Vítek.
Další poryv nám vžene chumelenici do tváře, bundy už jsou dávno celé mokré a Jaroslav Jirásek, kameraman České televize, na střelnici pronese: „Někdy ten biatlon v televizi není špatná věc.“
Z trenérů se v tu chvíli musí stát psychologové. „Buďte rádi, že není navrch i mlha,“ říká Vítek svěřenkám.
„Jo, vždycky může být ještě hůř,“ přidává Rybář.
Eva Puskarčíková na něj vrhne pochybovačný pohled: „No nevím.“
Soukalová zase kroutí hlavou. Vítek ji uklidňuje: „Gabi, pohlídej si poryvy a jinak nic neřeš a střílej... Vidíš, teď jsi to tam pěkně srovnala.“
Sedmnáct tisíc hlav se tísní na tribunách a u trati, stadion se proměnil v modrobílou louku plnou vlajících finských křížů a jakmile kolem diváků projede připravující se Kaisa Mäkäräinenová, radostně se zatetelí. Kvůli ní jsou tady. Kvůli jejich holce z Joensuu, která se už brzy s biatlonem rozloučí, ale teď je doma a chce zlato.
Začne závod, Mäkäräinenová zaujme polohu na ležku, třikrát mine a... areál pohltí mrazivé ticho, že by snad ani na pustých polárních pláních v Laponsku nemohlo být větší. Ovšem jen na chviličku, než se ozve skandování: „Kaisa, Kaisa“. Finský fanoušek nepíská, drží se svými i tehdy, když sny se bortí.
„Teď se vítr na chvilku zklidnil,“ usoudí Vítek. (Rozumějte, praporky jsou nadále ve vodorovné poloze, ale aspoň jsou v ní stabilně.) Soukalová je na střelnici, skolí tři terče, když vtom... „A teď fučí jak sviňa,“ komentuje šéf svazu Jiří Hamza. Na čtvrtou ránu čeká snad deset vteřin. Potom se trefí. „Centr, pohoda,“ zaraduje se Vítek. I pátou dává.
„Když je to nula, je to vždycky v pořádku. Dneska i s tím čekáním. Musela reagovat na poryv s rozumem,“ chválí kouč.
„A Verča je na mezičase druhá, jen o tři vteřiny,“ ozve se z vysílačky Rybář, tentokrát sledující mezičasy u počítače.
Čímž dobré české zprávy končí.
Jitka Landová ve sprintu na MS v Kontiolahti.
Eva Puskarčíková ve sprintu na MS v Kontiolahti.
Copak mám pálit do sněhu?
Soukalová si při stojce zoufá: Jestli ty poryvy nepřestanou, nemám šanci střílet. Ale přece to nebudu pálit do sněhu?
Mine třikrát. Darja Domračevová čtyřikrát. Veronika Vítková vleže dvakrát. „Ale když dá Verča nulu na stojce, pořád je ve hře,“ věří Vítek. Při její stojce se nalepí na dalekohled. Třikrát dobře. Pak trenér zaláteří.
„Na čtvrtou ránu mi fouklo, když jsem zrovna mačkala spoušť. Takže mi jí to odfouklo. S tím se nedalo nic dělat,“ poví později Vítková. A pátou ránu jí poryv zanese kdovíkam.
„Nevybrala si ideální čas,“ komentuje Vítek. „Je mi hrozně, když vidím, že se s tím nedá nic dělat. Tohle už je stoprocentně větrná loterie.“
Veronika Vítková a její boj s tratí
Eva Puskarčíková, která měla po položce vleže všechny terče bílé, je má po položce vstoje pro změnu všechny černé. Sbohem, stíhačko.
Soukalová vjíždí před cílem na závěrečnou půlkilometrovou pasáž, kterou si sama pro sebe přejmenovala na deku. Do tváří jí fučí protivítr a ona má pocit, že najednou už nejede, ale jen šlape vodu. „Jako by ta cílová rovina byla třikrát delší, než se zdálo.“ Přesto nekapituluje. „Modlila jsem se za dostatek vůle a byla ráda, že se ten nade mnou smiloval a dal mi jí, protože jsem se prala až do posledního metru.“
V cíli zaboří hlavu do sněhu a řekne: „Úplně jsem se zničila. Ale bavilo mě to, i když jsem měla vyčerpaný fond.“ Je osmnáctá, Vítková patnáctá.
Gabriela Soukalová, když se za cílem zvedla ze sněhu
Nedala jsem vám, co jste chtěli
Pětatřicátá Mäkäräinenová se omlouvá tribunám: „Nebyla jsem vám schopná dát, co jste chtěli. Můj výsledek je neuvěřitelně špatný. Dnes jsme všichni potřebovali i štěstí a já ho neměla. Vůbec jsem nebyla schopná udržet na střelnici pozici.“
Tiril Eckhoffová v interview pro norskou televizi prozrazuje: “Když jsem šla kolem Kaisy, slyšela jsem od ní spoustu finských nadávek.“
Marie Dorinová-Haberová září, ani ne půl roku po porodu je mistryní světa! A stříbrná Weronika Nowakowská-Zemiaková, jediná žena s nulou na kontě, říká: „Chtěla jsem letos končit kariéru, ale možná si to teď rozmyslím.“
Sobotní poražení však už mezitím hledí k neděli.
Říkáme Ondřeji Moravcovi, že z podobné pozice po sprintu si běžel na hrách v Soči ve stíhačce za bronzem.
„Jo, to je dobře, že jste mi to připomněli. Může se stát cokoliv. Zvlášť tady.“
Připomínáme tedy i Gabriele Soukalové, jak se v olympijské stíhačce prohnala z 27. místa na čtvrté.
„Na to jsem zrovna taky myslela,“ už se zase usmívá.
Veronika Vítková se jde vyjet a při zmínce o nedělním pokračování šampionátu u buňky českého týmu tvrdí: „V Kontiolahti je všechno možné.“
V noci na neděli pro změnu prší. Silnice se mění v ledové zrcadlo. Ráno fouká. V poledne opět prší, ale vítr se utiší. Zato předpověď na odpoledne tvrdí, že při závodě bude vát o síle až 6 metrů za sekundu. A znovu mají dorazit poryvy.
„Jsem připraven na další bolest,“ říká Johannes Boe. Jeho startem do stíhacího závodu začíná ve 13.15 nedělní „tah“ loterie v Kontiolahti.
