Ale pojďme pěkně po pořádku.
Před startem stíhačky mrzne jak na Aljašce (přestože pobývají „jen“ v Maine), rtuť teploměru okupuje hodnoty okolo minus patnácti. Jak říká Gabriela Soukalová: „Bezkonkurenčně největší mráz sezony.“
Veronika Vítková je do svého tradičního modrého šátku zachumlaná dvakrát víc než jindy. Soukalové lepí masérka Sedláčková pod oči i na nos černé pásky, kterými se jinak tejpují svaly.
Takový nápad pochopitelně nemá sama, jen barvy tejpů se u soupeřek liší. Modré jsou u Wiererové, růžové u Mäkäräinenové.
„Já jsem tady snad jediná, kdo je na takový mraz zvyklý,“ usoudí Kaisa Mäkäräinenová, žijící v Joensuu a trénující v nedalekém Kontiolahti, kde ani teploty minus 30 nejsou ničím výjimečným.
V Presque Isle už všechny čekají na startu. Vítězka sprintu Soukalová se chystá vyjet jako první. A potom...
„Trochu jsem panikařila. Zakecala jsem s Péťou,“ popíše následující události. Čímž výjimečně nemá na mysli přítele Petra Koukala (ne, mobil si na start opravdu nevzala), ale Petru Sedláčkovou.
Necelých deset vteřin před startem jí masérka říká: „Uvědomuješ si, že nemáš rezervní náboje?“
Zděšení.
„A jo! Nemám. Co teď?“
Teď už nic...
Pět, čtyři, tři, dva... odpočítává hlasatel vteřiny, zbývající do startu. „Najednou jsem se naklonila nad ty lyže a jak uděláte ten úhel, tak ony se rozjedou. Vystartovala jsem a hned si říkám: Do prkýnka, já asi vyjela o vteřinu dřív,“ bude líčit později.
Pravidla říkají: při ulitém startu do tří vteřin následuje penalizace 30 vteřin. Pokud start ulijete ještě víc... no, to už radši nemluvit.
Zarazí se hned po startu, přibrzdí, zmateně se rozhlíží. Hned zase pokračuje, otáčí se. Ale myslí si: A teď přijde veškerá má práce vniveč. Disknou mě, nebo dostanu dvě trestné minuty.
Na trati volá na kouče Holubce: „Jirko, já jsem vyjela brzo. Co mám dělat?“
„To nevadí, jeď, jeď, pak ti řeknu,“ uklidňuje Holubec.
Tak tedy jede. „A všichni trenéři ostatních států se tomu, jak jsem zase zmatená, začali u trati hrozně smát.“
Že rezervní náboje opravdu nemá, tím si je jista. „Takže kdyby se mi nějaký při střelbě zatoulal, musela bych zvednout ruku a rozhodčí by mi ho měli dodat. Ale mezitím by mi všechny ostatní ujely a už bych se nechytla.“
Prošlo to. Start byl v pořádku
V páté minutě závodu se na obrazovkách objevuje spásná věta: „ALL STARTS REGULAR.“ Všechny starty regulérní. Penalizovat se nebude. Nikdo.
Jenže takhle zřetelně a jasně to biatlonistce ve žlutočerveném čísle dlouho nikdo nevysvětlí. Přinejmenším ne natolik, aby to slyšela a aby jí to došlo. „Až ve třetím okruhu.“
Mezitím dorazí na úvodní ležku, vítr fouká, ruce jsou zmrzlé, přicvakává doprava a trvá jí 21 vteřin, než začne pálit. Přesto dokončuje svých pět spolehlivých ran ve chvíli, kdy nejbližší sokyně teprve skolí první terč. Stále má 11 vteřin k dobru na domácí Dunkleeovou a 20 na „kulometčici“ Wiererovou.
„Gábina chytá rytmus, technicky jede dobře,“ chválí ji od mikrofonu České televize exmistr světa Roman Dostál.
Druhá ležka - a zase nula. Jedenáct vteřin za ní už se žene Wiererová, zpět do popředí se dere Dorinová, další ženy naopak krouží po bizarním trestném kole, obepínajícím místní domek.
A pozor, nula od Veroniky Vítkové! Konečně prolomené prokletí ležky. „Tréninky ležky v Presque Isle přitom ještě byly docela špatné, prst mě nepustil,“ prozradí po závodě.
„Střílej rychle,“ radil jí na trénincích kouč Zdeněk Vítek.
„To nejde.“
Tentokrát to šlo. Žádná chyba a pokračující boj o první desítku.
Pořadí v čele stíhačky nyní kopíruje celkové pořadí poháru: 1. Soukalová, 2. Wiererová, 3. Dorinová.
„11 a 33 a 42,“ volá Jiří Holubec na Češku, jaké má odstupy od pronásledovatelkyň. „Jedeme, Gábi, jedeme.“
Je tu třetí položka a v městečku s 10 tisíci obyvateli, které si samo přezdívá „Hvězdné město“, právě nastává střelecká pohroma hvězd.
Sílící vítr vytáčí praporky sem tam. Začínají střílet. Nemám dobrou pozici, špatně jsem si stoupla, bleskne Soukalové hlavou při první ráně. Drží se na nohách tak křečovitě.
Jak jsem si to stoupla? Tři terče zůstávají černé...
První terč jí ještě padá. Pak míjí. Potom znovu. Přešlápne na lyžích, snaží se upravit pozici. Třesou se jí nohy. A potřetí letí rána mimo!
„Měla jsem tu pozici změnit hned. Ale riskla jsem to. Blbě jsem vyhodnotila situaci. Při silném větru je základem výborná pozice. Tu jsem neměla.“
Pátý terč naštěstí padá. „I když i to byla taková divná rána. Spíš jsem ten terč ukecala, než že to byl zásah.“
Ahoj, holky. Dostaveníčko na trestném kole
Pomyslí si: S trojkou na kontě mám po nadějích. Jenže vzápětí s údivem zjišťuje: „Taky holky udělaly spoustu chyb. Najednou jsme se všechny potkaly na trestném kole, uspořádaly jsme si tam takové velké dostaveníčko.“
Skutečně: Wiererová minula třikrát, Dorinová čtyřikrát, Mäkäräinenová dvakrát, Gasparinová čtyřikrát, Vítková dvakrát a mohli bychom pokračovat.
Soukalová vyjíždí z kolečka a je druhá, jen o kousek za předtím rychleji pálící Dorotheou Wiererovou.
„Ty jo, to je super, s trojkou a druhá. Co se to děje?“
Děje se, že se jí běží dobře. Vycítí: Dorotka už moc nemůže. Potom ji Italka v kopci dokonce dobrovolně pouští před sebe.
„Tak jsem Dorotku zkusila trošku utáhnout. Malinko jsem zrychlila na přechodu, udělala tam takových rychlejších sto metrů a pak jsem zase naskočila do starého rytmu. I před střelnicí jsem jí změnila rytmus. A navrch jsem zkusila první ránu při poslední stojce vystřelit rychleji než ona.“
Což je při střeleckém duelu s Wiererovou docela umění.
„No to teda!“
Soukalová začíná pálit od středu, jak to občas zkouší, když zahání nervozitu. Která z těch dvou bude mít chladnější hlavu a pevnější ruce (i nohy)? Italka druhou ranou míjí. Načež ještě dvakrát.
Češka se trefuje.
„Sedlo mi to, ani nevím proč. Vítr byl skoro stejný jako při předchozí položce, ale asi jsem si malinko líp stoupla. Prostě mi to tam padalo a já ani moc nevěděla jak.“
A je to. Pět ran, pět zabílených terčů. Vítek se směje a zatne pěst, ve které svírá tužku. Vzápětí s ní nakreslí do svých archů nulu.
„Centrová položka, není co dodat, krásná, povedená,“ chválí.
Gabriela Soukalová uhání pro své vítězství číslo 2 (v Presque Isle), 4 (v sezoně) a 12 (v kariéře). Ještě jedno kolo, posledních 2000 metrů.
Pořád si není stoprocentně jistá, zda ji po závodě nepenalizují. Kluci z týmu na ni volají: „Je to super, ale jeď, přidej, kdyby náhodou, ať máš rezervu...“
Taky se domnívá, že na ni volají: Jeď, máš náskok 10 vteřin.
Tak málo? To mě dojedou. Musím pořádně zabrat, pomyslí si. Ale naštěstí se jen přeslechla. Druhá Kaisa Mäkäräinenová se sice žene jako ďas (“Po nemoci jsem konečně zdravá a před šampionátem ve formě.“), ale i tak je Finka půl minuty vzdálena.
It was good to finish American tour on podium! NordicFocus @ Presque Isle, https://t.co/zkdhtY4MA0tY4MA0
Soukalová se otočí a vidí: Daleko za mnou nikdo není. Asi jsem se s těma deseti vteřinama spletla.
Dneska nebudu provokovat
Cílem nicméně projíždí pokorně. Žádné otočky, ani piruety.
„Radši jsem nikoho neprovokovala. Panečku, to byl zase den, co? Já ale měla zase jednou formu. Jedna zvláštní věc za druhou. Já vůbec nevěděla, která bije. Ani v cíli. A ta zima, co mi byla.“
Už jen pár metrů. Ale radši bez jízdy pozadu...
Vztyčí ruku nad hlavu. Má náskok 34 vteřin. I s půlminutovou penalizací by vlastně vyhrála.
Mäkäräinenová vyplázne při průjezdu cílem jazyk, Dorinová pokyvuje hlavou, jak se jí ta zdánlivě ztracená stíhačka v posledním kole povedla.
Vítková si pádí pro cenné šesté místo a pro rozšířené pódium, padá vyčerpaně na kolena a když se vydýchá, povídá: „Škoda dvojky na první stojce, tam mi trochu ujel vlak. Ale jsem moc ráda, jak jsem se po Canmore dokázala zvednout. Při přípravě před mistrovstvím světa ještě musím na ležce hodně zapracovat, ale mám radost, že už z ní nemám strach.“
Povedená stíhačka. Veronika Vítková v cíli
Fanoušek (jeden z mála), který na stadionu podupával s kartonem s nápisem „CZE: nejlepší a nejhezčí“, teď může tvrdit: Vždyť já to říkal.
Soukalová obejde konkurentky, pogratuluje jim k závodu a utíká se do převlékací místnosti s kamny zateplit a odlepit. „Ale asi jsem byla těmi náplastmi odizolovaná líp než ostatní holky, protože ty se u kamen drží za ruce a vypadají hrozně promrzle.“
Ovšem ještě něco chce udělat. Odkvačí za rozhodčími z jury a opatrně se zeptá: „Bylo tam na startu všechno v pořádku?“
Smějí se. Poté jí sdělují: „Museli jsme zavřít obě oči. Máš jediné štěstí, že jsi tam za sebou nechala hůlku, díky tomu jsme ti to přece jen uznali.“
Definitivně se jí uleví. Povídá: „Naštěstí mám s jury hodně dobré vztahy. Oni jsou na mě hrozně hodní. Ale kdyby Francouzi, Italové nebo jiný národ podali protest, tak by s ním možná měli šanci.“
Nikdo však neprotestuje. Poskakuje u stupňů vítězů, protřepává prsty.
„Tys neměla náhradní náboje?“ ověřuje si Vítek.
„Neměla.“ Teď už se tomu všichni jen smějí. Další historka do přebohatých análů slečny Soukalové. Zas a znovu si v mysli přehrává, co všechno se odehrálo.
„Kdybych přišla na start pozdě, to bych ještě chápala, ale že já vyjedu brzo? Zrovna já?“ říká mi ještě dlouho po závodě. „To jsem si myslela, že se mi nikdy nemůže stát, to přece...“
Skočím jí do řeči: „V tvém případě platí, že se může stát naprosto všechno.“
„To je vlastně fakt,“ zasměje se.
Máme to ale šikovné biatlonistky...
Z vyhlášení kráčí vítězka na tiskovku, po které natáčí se zahraničními televizními společnostmi rozhovory před mistrovstvím světa, takže se na tři čtvrtě hodiny zdrží. Odebere sena dopingovou zkoušku, jde se na půl hodiny vyjet, konečně se trochu nají, absolvuje po telefonu další rozhovor a telefonuje i domů, kde slaví babička její nevlastní sestry 93. narozeniny. „Hrozně moc se o mě starala, když jsem byla malá,“ vykládá Gabriela.
Byl to pro ni dlouhý americký den. Poněkud crazy. A tak moc zmrzlý.
Ale stejně báječný.
