Při nástřelu před sprintem vypadá poněkud vyplašeně. Opět zalehá k ležce, mele sebou mezi ranami na podložce, stále hledá ideální polohu.
„Já se totiž hrozně přejedla. Břicho jsem pak měla vypouklý a vůbec jsem nevěděla, jak si na něj mám lehnout,“ obrátí Gabriela Soukalová po závodě celou příhodu ve spontánně vymyšlený vtip.
Právě teď si ale stěžuje: „Pořád mi to nesedí.“
NÁSTŘEL. Jak já si na tu ležku lehnu?
Naštěstí jí rány konečně létají tam, kam mají. „Na to, jak jsi tam se sebou štelovala, to bylo moc pěkný,“ říká šéftrenér Ondřej Rybář.
Soukalová pochybovačně pohodí hlavou. Ještě jednou nastřeluje. Rybář chválí: „Vymazlená položka. Dobrý.“
Chvíli spolu u hrazení diskutují. Pak se snad konečně uklidní. Odjíždí nachystat se na start.
„Máš všechny zásobníky? A máš rezervní náboje?“ ověřuje si šéftrenér.
U Gábiny člověk nikdy neví.
„Jo, mám,“ zasměje se. Napětí z tváře mizí.
Zbývá čtvrt hodiny do závodu. Zničehonic se obloha protrhne a začne sněžit, přesně dle Rybářovy páteční prognózy, že „tady zatím chumelilo každý den, tak proč by nemělo chumelit i v sobotu“.
Problém? „Pro nás snad spíš výhoda,“ věří kouč žen Zdeněk Vítek. Soukalová i Vítková přece vjedou na trať až za většinou z favoritek, neměly by dělat pluh. Ale než sprint opravdu začne, je tato diskuse bezpředmětná, sněhová přeháňka odletí od Holmenkollenu dál.
A už se závodí. Selina Gasparinová vleže dvakrát míjí a nakonec se nevejde ani do elitní šedesátky pro nedělní stíhačku. Stejně tak zůstanou mimo hru Ruska Podčufarovová a Ukrajinka Semerenková, bronzová sprinterka ze šampionátů v Novém Městě i Kontiolahti.
Vzápětí přijíždějí ještě zářivější hvězdy a na ležce se množí bezchybné položky: Kaisa Mäkäräinenová, Franziska Hildebrandová (se kterou se odjíždějící Finka málem srazí), Marie Dorinová-Habertová. „Všechny nuly,“ utrousí u střelnice Jiří Hamza, šéf svazu.
Gabriela Soukalová už stojí na startu, jenže kamery norské televize ji zcela opomíjejí a raději sledují další nulu, tentokrát v podání Američanky Dunkleeové. Budiž.
NORSKÉ FANOUŠKOVSKÉ HODY: Ole Einar (Björndalen) už stříbro má. A teď budeme hnát Tiril (Eckhoffovou).
„Gábina jede ve vteřině s Kaisou,“ hlásí mezičasy z prvního kola trenér Marek Lejsek, jenž má tentokrát službu u počítače.
Na střelnici mezitím předvádí Dorothea Wiererová bleskovou likvidaci pěti terčů. Už je tady i Soukalová. Čtyři terče zabílí, zbývá jediný, který přece také musí spadnout, jak ujišťuje sama sebe, jakmile vypálí pátou ránu.
A ono ne. „Oj,“ překvapeně zakřičí hlasatel na stadionu.
„Napravo na tři hodiny. Už předchozí rány to tam Gabču tahalo. A tahle jí nespadla,“ popisuje Vítek.
Zní to jako krutá biatlonová ironie. Biatlonistka, která má za sezonu vleže až neskutečnou úspěšnost 97,8 procenta, tedy lepší úspěšnost než všechny ženy i všichni muži, míjí terč právě tady a teď, v tak klíčový moment.
Škoda, že jsem to uspěchala. Ale to už nevezmu zpátky, pomyslí si.
Také si v tu chvíli říká: A je po medaili.
Dorinová a Hildebrandová míří bezchybně i vestoje, Wiererová jako přes kopírák. Své galapředstavení rozehrává na položce vleže domácí diblík Tiril Eckhoffová.
SETKÁNÍ NA TRATI. Soukalová je o kolo dál než Dahlmeierová. A právě Němka se později pro ni stane osudovou soupeřkou.
Soukalová během druhého kola přemítá: Musíš co nejvíc nahnat v běhu. Při příjezdu na stojku proto dlouho nezpomaluje. Risknu to. Buď anebo. Snad to vyjde.
Vyjde. Vyčistí stojku! „Centrové, pěkné rány,“ raduje se Vítek.
Opouští střelnici v lepším čase než Mäkäräinenová i Hildebrandová, jen kousek za Švédkou Brorssonovou - a 16 vteřin za Wiererovou. Pouze pokud pokoří Italku, může ještě doufat v medaili. Šestnáct vteřin? To se mi nemůže povést, to je přece nesmysl, usoudí.
Jistě, zdá se to jako neuskutečnitelná mise.
„Ale může Dorotu dát, může. Dá ju,“ přesvědčuje Hamza. Načež začínají vysílačkou přicházet zprávy od počítače Marka Lejska.
„Gábina už je jen vteřinu za Švédkou.“
„Už je před ní. Ztrácí čtrnáct vteřin na Wierer.“
„Už jen dvanáct.“
„Jen devět! To se ještě může povést!“
Zbývá necelý kilometr. Do diskuse v éteru se vkládá šéftrenér Ondřej Rybář: „Řekněte jí, že to jsou jen čtyři, ať ji to namotivuje.“ Ale i když to na ni zavolají, ona stejně neslyší. Nejen kvůli hukotu u trati, obsypané fanoušky. Nechce slyšet. Jakoby se uzavřela do vlastního vnitřního vesmíru.
Ať si na mě křičí, co chtějí, mně je to jedno, já prostě jedu, usmyslí si.
KAŽDÁ DESETINA SE POČÍTÁ aneb hon na Dorotheu Wiererovou
Je to v jejím podání úžasná stíhačka v rámci sprintu, při které se proměňuje v honícího psa se žlutočerveným číslem, pádícího po trati za kořistí, do vřícího kotle holmenkollenské arény. Ještě poslední sjezd, poslední hup, rovinka - ale čas tak letí, příliš rychle, ne, nestihne to, a nebo přece...
A pak: „Ona jí dala. Jo!“
Křičí Hamza, zařve si i Vítek, celý se prohne a nadšeně zatne pěst, křičí celá česká enkláva. „Fantastisk,“ halasí hlasatel.
Vyždímaná Soukalová se zhroutí na sníh a tak dlouho na něm leží. O čtyři desetiny porazila Dorotheu Wiererovou. Nechce tomu věřit.
A ONO TO VYŠLO. Předstihla Italku. A tělo teď tak bolí.
Je nyní druhá za Dorinovou a ví, že k cíli se žene Tiril Eckhoffová, která rozjásala arénu, když neomylně pálila také na stojce. Tkví v tom další ironie tohoto dne. Pětadvacetiletá slečna Eckhoffová během zimy v žádném sprintu neskončila lépe než pátá (v drtivé většině byla naopak až ve druhé desítce či ještě hůře) a ani jednou za sezonu nestřílela v individuálním klání za nulu, je v Oslu neomylná, ujíždí si pro zlato a za cílem nadšeně mlátí hůlkou do sněhu.
NORSKÁ EUFORIE. Nejprve stříbro pro legendu Björndalena a teď Tiril Eckhoffová utíká všem!
Soukalová však stále může držet bronz! Může to být pri ni den ve znamení magie šťastných trojek. Se startovním číslem 33 pro 3. místo ze sprintu.
„Že by to Gabče opravdu vyšlo? Tím by se tu pro nás všechno odšpuntovalo,“ doufá Hamza.
Vítek nadále setrvává v bděle-nadšeném stavu, jelikož na střelnici je Veronika Vítková a poté, co prolomila prokletí svých ležek, si připisuje nulu i vestoje.
Jen následující Lejskova zpráva, linoucí se z vysílačky, už optimistická není: „Laura jde před Gabču.“ Laura Dahlmeierová toho dne minula hned svůj první terč, jenže také ji mnozí odepisovali předčasně.
„Po ležce jsem si myslela, že budu bojovat maximálně o první desítku,“ přizná mladá Němka. Na trati však ničím nepřipomíná dívku, kterou před týdnem sužovaly žaludeční potíže. Cílem projíždí o 18 vteřin dříve než Soukalová.
Sbohem, česká medaile. Prozatím.
„Mně jsou snad ta čtvrtá místa souzená,“ pronáší slečna Soukalová se vzpomínkami na tři čtvrté příčky na hrách v Soči. „Tohle byla ta nejbolestivější brambora ze všech brambor,“ přidává s odkazem na vlastní tělo, vyznávající zásadu „čím starší, tím bolavější.“
Přesto se zároveň usmívá. Není důvod ke smutku.
„I čtvrté místo je bomba. Chtěla jsem být do pěti a jsem.“ Přichází Vítek, obejme ji, vyzdvihne do vzduchu a složí poklonu: „Běžela jsi jak raketa.“
Gábina Soukalová v @oslo2016 : Tohle byla ta nejbolestivější ze všech brambor...Rozhovor na @iDNEScz_Sport pic.twitter.com/WNvaW6jTes
Debatujeme se čtvrtou ženou sprintu v novinářské mixzóně, zatímco zaznívají fanfáry, zahajující květinový ceremoniál pro medailistky. Soukalová zrovna vypráví, jak „myšlenky na všechny ty lidi, co mi v Česku fandí, ze mě vytáhly na trati i to, co ve mě ani nebylo“, když se najednou zahledí na televizní obrazovku na zdi, zarazí se a...
„Já se hrozně omlouvám, ale teď vidím v televizi, že už je vyhlášení a já jsem ještě pořád tady. Asi bych tam už měla běžet,“ vychrlí a chystá se utíkat.
„To nemusíš, tady se vyhlašují jen tři nejlepší, ne šest jako ve svěťáku.“
„Ahaaa. No to by teda bylo dobré, kdybych se tam vřítila mezi ty tři a dožadovala se: Já chci svojí bramboru!“
Za cílem se tentokrát po závodě směje také Veronika Vítková, tím svým lehce zasněným úsměvem, je přece v pořadí sedmá, s nulou na kontě a v duši se jí po čtvrtečním zmaru rozleje radost. „Doufám, že tohle bude nakopnutí do dalších závodů. Že jsem si dokázala, že to jde.“
JÁ TU LEŽKU TAKY UMÍM. Veronika Vítková a už opět její úsměv.
Je to v Oslu vážně povedená česká sobota, i bez medailového lesku. Nakonec vlastně nevadí, že zlatem, až oči přecházejí, září Tiril Eckhoffová, pro kterou měli Norové hned za cílem nachystanou originální zlatou bundu. Teď v ní juchá jako teenagerka a na tiskové konferenci vypráví: „Tady na Holmenkollenu jsem kdysi vyhrála své první lyžařské závody. Je úžasný pocit vrátit se sem zpět a stát se tu mistryní světa. Měla jsem sen, že by se mi to jednou mohlo povést. Ale popravdě: neočekávala jsem, že to bude pravda.“
Večer se promenáduje ve zlaté bundě v centru Osla, kde premianti sprintu už nedostávají jen květiny jako na stadionu, ale konečně k nim obdrží i své tvrdě vydřené medaile.
We had a blast at tonight's #medalplaza! Thanks to all who came to honor the medalists :-) #Oslo2016 #vm2016 pic.twitter.com/o1GnYeHXml
A jen tak mimochodem:
Gabriela Soukalová se jednoho vítězství v sobotu přece jen dočká. Studio norské televize NRK končí před půlnocí hrátkami s živým „biatlonovým“ losem, pro nějž jsou nachystány banány s fotografiemi ženských hvězd tohoto sportu. Na jednom je připevněn snímek Eckhoffové, na dalším Wiererové, na třetím Dorinové a na tom úplně nejkrajnějším Soukalové.
Los sehne hlavu a nezaváhá. Rusovlasá Češka je jeho favoritkou.
Za okamžik už žvýká banán i fotografii.
