Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Polský hřbitov? Ne, ani zelené peklo nemohlo show Barcelony zastavit

Ticho! Právě zní hymna Euroligy, v pozoru jsou domácí hráči ze Zieloné Góry i hosté z Barcelony. | foto: David Solnař / O2 Sport

27 2015
Zielona Góra (Od našeho zpravodaje) - První zastávka českých poutníků za euroligovým basketbalem skončila na hřbitově. Že je to špatná adresa, bylo jasné hned. Ale následný kontrast s tou správnou nemohl být větší. Stelmet Zielona Góra vítá FC Barcelonu Lassa. A dává lekci, jak se vypadají divácké hody.

Poláci sport milují. A 200 kilometrů na sever od Liberce žije 130tisícové město hlavně basketbalem. Tamní mužský klub je aktuálně nejlepší v zemi, čímž si vysloužil místo v prestižní Eurolize.

Ve svém stánku letos může uvítat Panathinaikos Atény či Žalgiris Kaunas. A tentokrát přijela Barcelona. Zvučné jméno láká samo o sobě, ale že se jde za velkým zážitkem, to pocítí polský divák ještě dřív.

Vítejte ve sportovním divadle...

Kabáty nechte v šatně. Jste přece v divadle, ve velkém sportovním divadle. Vyladěný hudební doprovod, akční nástup domácího týmu, tančící divočák, jenž je maskotem zelenohorského klubu. Nebo roztleskávající caparti coby nezvyklí průvodci přestávkou mezi čtvrtinami.

Počítá se také s tím, že se každý z diváků, na „Katalánce“ jich dorazilo 5 002, zapojí i do bouřlivé kulisy. Na sedačkách už čekají zelená či bílá fandítka.

Fanoušci Zieloné Góry během utkání s Barcelonou

Fanoušci Zieloné Góry během utkání s Barcelonou

Tomáš Satoranský (vpravo) z Barcelony se zastřeluje před euroligovým utkáním v Zieloné Góře.

Tomáš Satoranský (vpravo) z Barcelony se zastřeluje před euroligovým utkáním v Zieloné Góře.

Přichází unikátní chvíle. Euroligová hymna, dynamická znělka Devotion, nyní zazní do diváckého mlčení.

... jehož hlavní hvězdy jsou taky lidé

A pak je čas zvýšit decibely z nuly nejmíň na sto. Úvodní rozskok. Na soupeře se z tribun bouří, každý domácí střelecký úspěch - a že jich bylo po startu duelu docela dost - je nadšeně aplaudován.

26.listopadu 2015 v 19:01, příspěvek archivován: 27.listopadu 2015 v 12:46

Zaczynamy! #StillOnTheRoad #NoJumpNoGlory #TeamZG pic.twitter.com/1iWQhABcVG

Jak si vedou ti, na které míří nejostřejší světla? Polského mistra táhnou domácí reprezentanti Mateusz Ponitka s Lukaszem Koszarkem.

Barcelonské hvězdy pak... občas nevypadají jako hvězdy. Pohled z pěti metrů odhaluje, že místa v sestavě evropského giganta nejsou rezervovaná jen pro dvoumetrové superatlety se zlatou rukou.

Ale neberte to jinak, než jak to doopravdy je. Rozdíly mezi špičkou a zbytkem Evropy vyniknou záhy. Spočívají v síle a v rychlosti. V šikovnosti a v přehledu. V oprávněném sebevědomí, které z těchto i dalších kvalit pramení.

A zatraceně dobří basketbalisté

A výrazné postavy jsou v Barceloně taky. Benjamínci Marcus Eriksson a Moussa Diagne mají na to stát se budoucností katalánského štítu. Genetickou loterií odměnění Ante Tomič s Justinem Doellmanem od prvních minut ukazují svou převahu nad soupeřem.

Tomáš Satoranský taktéž, i když to bodově nejdřív není vidět a obranný systém Barcelony mu rozhodně není šitý na tělo. V prvním poločasu vysílá dvoumetrový český rozehrávač parádní pasy a trestá soupeře málokdy vídaným ziskem.

Nejmenší šatna i letiště

V bohaté euroligové rodině jsou Zielonogórští snaživými, avšak chudšími příbuznými z venkova. Zhruba tak si je bude tým FC Barcelony pamatovat.

Zážitek mu přinesl už samotný přílet do města. „Jsme tu malým soukromým letadlem, které si pronajímá náš klub. Přijeli jsme asi na nejmenší letiště, jaké jsem kdy viděl,“ glosoval po zápase Tomáš Satoranský. A svá slova doplnil o další vtípek: „Myslím, že to s naším příletem zároveň slavnostně otevírali, protože přišlo strašně moc lidí a stálo tam jen jedno letadlo.“ (Videoreportáž z příletu najdete zde.)

A malá byla i šatna Katalánců. Že by touhle nudlí prošli dva lidé vedle sebe? Nemožné. Na dlouhé rozjímání o nedostatcích místní haly to však nebude.

Barcelonští kustodi odhánějí novináře od krajana důrazným odpočítáváním. Tři minuty. Jedna minuta... „A teď musíme rychle zpátky, vracíme se hned do Barcelony,“ loučí se Tomáš Satoranský, s jednou nohou už už nataženou ze šatny směrem k letišti.

Ve druhé půli posbírá i body. Skvělý průnik pod koš (viz video dole) následují dvě úspěšné trojky. Soupeř, který do 25. minuty vzdoroval, už nemá protizbraně.

„První půlka byla těžší, než vypadala, protože oni doma hrají skvěle a vždycky se v utkání drží. Ale ve druhém poločase jsme sehráli jeden z našich nejlepších basketů v Eurolize,“ shrnul zápas Satoranský.

Sám se opatrně chválí na druhou část svého vystoupení: „Jsem spokojený hlavně se třetí čtvrtinou. Myslím, že jsme jsme pracovali i v obraně. A myslím, že jsme všichni, i já, podali dobrej výkon.“

Konečně přizná také to, co si mnozí myslí: „Je pravda, že bych někdy mohl být agresivnější.“ Co naplat, Satoranského nepředěláte, chce si hrát, ale tak, aby to jeho i ostatní bavilo.

„My hodně hrajeme týmové pojetí, naší nejsilnější stránkou jsou rychlé přihrávky balonu. To se dařilo, nacházeli jsme volnější hráče, než jsem byl já, ve třetí mi to střelecky vyšlo.“ Taková slova by jistě potěšila každého trenéra, zvlášť když jsou od jejich autora podpořena činy na palubovce.

Už se Satoranským na hřišti a pak i bez něj se rozjel dlouho vyhlížený basketbalový koncert. Na hlasitosti mu dodávaly trojkové bubny, za první půli osm úderů, za druhou devět. Dohromady sedmnáct, klubový rekord Barcelony na evropské scéně.

Přistupovaly však i jemnější nástroje: nádherná souhra velezkušeného Carlose Arroya s mladým Alexanderem Veženkovem i následný alley-oop na Álexe Abrinese.

Domácímu publiku, které se v úvodu pokoušelo udělat pískotem hostům ze zápasu peklo, teď chybějí argumenty, proč hromadně neaplaudovat jejich umění. Polští hráči rozhodně nic nevzdali, ještě před pár minutami donutili frustrovaného řeckého křídelníka Stratose Perperogla k vzteklé reakci. Tehdy to bylo o pět, jenže nyní už o třicet. A je jasné, že Zielona Góra se hřbitovem barcelonských ambicí nestane.

Zápas končí jalovým útokem na stovku. 64:93. Jediná vada na kráse. „Na konci jsme si to užívali, hráli hráči, kteří se na hřiště zase tolik nedostanou,“ potvrdil divácké pocity i český tahoun, jehož vítězové tentokrát využili jen na osmnáct minut.

Ač se na pozápasové tiskovce domácí kouč Sašo Filipovski omlouval divákům, většina z nich jistě cítila, že nebylo za co. Podívaná, pro kterou si přišli, se konala. A uspěchaní Barcelonští, kteří se po zápase zapotili ještě jednou, při rychlém převlékání v šatně, letadlo směr domov také brzy obsadili.

Autor:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze