Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh zlaté štafety. O velkém náskoku, velké vlajce i velkém zpoždění

České biatlonistky se radují z triumfu v Ruhpoldingu. Zleva Eva Puskarčíková, Gabriela Soukalová, Veronika Vítková a Jitka Landová. | foto: Český biatlon, Petr Slavík

15 2015
„Dneska to byl vážně den se spoustou zážitků,“ nadšeně vyprávěl trenér Zdeněk Vítek, když bylo středeční galapředstavení české biatlonové štafety v Ruhpoldingu u konce. Čtyři ženy, které od léta vede, napsaly nádherný sportovní příběh..

Jakoby od prvního úseku držely celý biatlonový svět v šachu. A na samém konci potom daly soupeřkám mat, který však byl už řadu tahů předtím neodvratitelný.

Euforie z jejich profesorské hry také v nich stále přetrvává. I proto je čas na vyprávění příběhů a historek z této štafety.

O Evě Puskarčíkové, benjamínkovi bez bázně, a jejím vnitřním autopilotovi, který nemilosrdně likvidoval terče.

O Gabriele Soukalové, která byla tak nabuzená, že Puskarčíkové na předávce málem ujela, a která si na trati, v té nevábné sněhovo-dešťové míchanici, pomyslela: Jak mám poznat, jak rychle mi jedou lyže, když kolem mě nikdo další nejede?

Eva Puskarčíková (vlevo) krátce poté, co předala štafetu Gabriele Soukalové.

Eva Puskarčíková (vlevo) krátce poté, co předala štafetu Gabriele Soukalové.

O Jitce Landové, největším skeptikovi z týmu, jejích zmrzlých prstech, ztraceném náboji i nalezené sebedůvěře, která se opět projevila v pravý čas, a tak na ni kouč Marek Lejsek mohl na trati volat: „Pořád máš půlminutu, je to dobrý.“

A potom samozřejmě o finišmance. O spanilé jízdě Veroniky Vítkové.

„Ujíždíš i Darje,“ křičeli na ni.

Darje? Domračevové? Jak to? pomyslela si. Vždyť jedu docela pohodově.

Snad za tu rychlost, se kterou se hnala Vítková k cíli, mohla vlna úspěchů, po které se v posledních dnech plaví. Snad pomohla též alchymie servismana českých žen Daniela Müllera, šestačtyřicetiletého vlasatého Němce. „Testujeme dneska šedesát párů lyží. A věříme v pódium,“ oznámil před závodem a vztyčil palec.

Už před položkou vstoje Vítková zvolnila, víc než obvykle. Precizně a rychle, s jediným dobíjením, zlikvidovala posledních pět terčů.

„A pak už jsem si poslední kolo užívala.“

Tolik pomocníků z realizačního týmu měli tentokrát Češi nachystáno u trati. Každých 200 metrů někdo stojí, pomyslela si, a dělila se s nimi o svoji radost.

Když dorazila na druhou stranu areálu, hlásili jí: „Ty ostatní ještě ani nezačaly střílet.“ Zase tedy o kousek zvolnila.

Na vrcholu stoupání přijela k Jiřímu Holubcovi, dalšímu členovi týmu. Sdělil jí: „Řekl bych ti, jak daleko jsou za tebou, ale ještě dole ani nejedou. Nevidím je.“ V duchu se smála a kroutila hlavou: Tak tohle se mi ještě nestalo.

„Je to v cajku,“ dávno v české buňce ujišťovali Müller a spol., takže si i největší skeptik Jitka Landová znovu oblékla číslo, aby byla patřičně nachystána u slavobrány v cíli. Marek Lejsek zatím z trati vysílačkou organizoval: „Hodila by se v cíli ta vlajka. Dneska si ji vážně zaslouží.“

Jednu, docela malou ještě z olympiády v Soči, měla nachystánu tyzioterapeutka Irena Česneková. Vítková pro ni v cílové rovince zabočila k tribuně, ale nakonec popadla mnohem větší. Do Ruhpoldingu dorazili rodiče Soukalovi i rodiče Landovi a právě od tatínka Landy, aniž by si pořádně všimla, o koho  jde, si vzala vlajku, která byla pořádná.

K velkému náskoku přece patří i velká vlajka, ne?

Finišmanka české štafety Veronika Vítková projíždí vítězně cílem v Ruhpoldingu.

Finišmanka české štafety Veronika Vítková projíždí vítězně cílem v Ruhpoldingu.

„Tohle je úplně nejhezčí. Dojíždět na prvním místě a vzít si českou vlajku do ruky,“ šťastně na ni hleděl šéftrenér Ondřej Rybář.

Dobojováno. Šach mat.

„To teda bylo něco. Holky vyhrály stylem start-cíl. Všechny šlapaly, jak měly,“ rozplýval se Marek Lejsek.

K Vítkové se přihnaly tři spolubojovnice, ve změti objetí jásaly nad svým dnem s velkým D. A pak jim Gabriela Soukalová najednou povídá: „Holky, vidíte tu cílovou rovinku?“

„Co?“

„No že tam ještě furt nikdo není.“

„No, není...“

Teprve po minutě a čtvrt dorazila Darja Domračevová, královna olympiády, a Češky se tím pádem mohly ujistit, že... za prvé: Ne, opravdu se jim to všechno nezdá. A za druhé: Ne, opravdu nejely v závodě úplně samy.

„Dobyly jsme Mekku biatlonu,“ zazářilo na svazovém webu. Česká armáda mohla počítat zisky a ztráty.

Ztráta byla vlastně pouze jedna v podobě mobilu trenéra Zdeňka Vítka. „Haló haló, vy mě možná slyšíte, ale já vás ne,“ vytrvale do něj opakoval, jakmile zazvonil. Při deštivém závodu nasákl přístroj vodu a usmyslel si, že dál už prostě fungovat nebude. Stejně by Vítkovi zase pořád někdo volal...

A ty zisky?

Rekordní náskok v cíli.

Utužené vedení ve Světovém poháru štafet. (Ale ne, ještě nemluvte příliš nahlas o malém křišťálovém glóbu. „Povíme si to až v Kontiolahti,“ odkazuje Veronika Vítková na poslední ze šesti štafet zimy.)

V jejich držení je však už také vedení v Poháru národů, v němž se sčítají body ze štafet a závodů jednotlivkyň. Česko a první v Poháru národů? To tedy historie nepamatuje, vážení.

A co víc: získaly si uznání biatlonového světa, které hřeje. Před nimi se klaní i Německo, kdysi biatlonová velmoc nad velmocemi. Stačí se tady začíst do titulků a článků.

Deník Welt: „Češky. Už zase!“

Německý Eurosport: „Česká síla.“

Server Biathlon news: „Neporazitelné Češky. Eva, Gabriela, Jitka a Veronika to provedly znovu. Tak rozhodné vítězství. Nyní se zdají neporazitelné.“

A server biathlon-online.de: „Češky nenechaly od začátku nikoho na pochybách, kdo má vyhrát.“

Vzpomínal jsem na nedávná léta, kdy v závodech žen jako by byl skromný český tým předem odsouzen k nezdaru, na postupné probouzení současné generace, na její první nahlédnutí do špičky i trenéry, kteří se u ní vystřídali. Na nadšení českých žen z každého úspěchu i na tu podivuhodnou pozitivní energii, která z nich od začátku zimy prýštila.

Téhle partě můžete přát jen vše nejlepší. Zaslouží si to, stejně jako si v cíli zasloužily obří vlajku.  

A přece jsem ani já stále nedokázal plně pochopit, čeho jsme ve třetí letošní štafetě vlastně byli svědky.

Jim samotným to dlouho nedocházelo.

„Je to utopie,“ povídala Eva Puskarčíková.

„Podívejte se, kde teď jsme. Pořád to nechápu,“ říkala Gabriela Soukalová.

A Veronika Vítková, žena posledních závodů? Ta, která čtyřikrát za osm dnů vyběhla, třikrát proťala vítězně cíl a čtyřikrát stoupala na stupně vítězů?

Už jste to pobrala, Veroniko?

„Ne, nepobrala,“ hned ujišťovala.

České biatlonistky na nejvyšším stupínku v Ruhpoldingu. Zleva Eva Puskarčíková, Gabriela Soukalová, Jitka Landová a Veronika Vítková.

České biatlonistky na nejvyšším stupínku v Ruhpoldingu. Zleva Eva Puskarčíková, Gabriela Soukalová, Jitka Landová a Veronika Vítková.

Zdánlivě nekonečným vodopádem smíchu vzápětí naprosto ovládly tiskovou konferenci. Kolega Jan Suchan z Radiožurnálu vše odstartoval a rozchechtal je. „Stačilo, abych omylem shodil lahev a v podstatě jsem znemožnil na tiskovce individuální rozhovory,“ tweetoval.

„Gabča a Jíťa dostaly strašnej záchvat smíchu,“ vyprávěla Veronika Vítková. „Tak jsem se smála tomu, jak se smějou.“

To odpoledne a ten večer by nikdy nemusely skončit, tak moc si ho vychutnávaly. Vlastně až příliš. Až jim vypadlo z hlavy, že v centru městečka mají být hlavními hrdinkami při slavnostním vyhlášení výsledků, které dodá punc předchozímu „malému“ ceremoniálu přímo v areálu.

„Kde jste? Všichni na vás čekají,“ volali organizátoři.

Ups... V českém táboře zavládlo mírné zděšení. My jsme zapomněli na vyhlášení. Průšvih. Organizátoři pro ně okamžitě posílali auto. Dorazily na místo činu, kde už pět ostatních štafet velmi dlouho přešlapovalo na pódiu. Kde jsou ty Češky? „Tohle je takový blbý,“ pomyslela si finišmanka. Předstoupily před ostatní a omlouvaly se. „Bohužel, někde se stala chyba.“

Chybu, naprosto žádnou, naopak právě nyní nehlásí barometr formy českých biatlonistek. A pohárový kolotoč se nezastaví, bláznivá jízda pokračuje. Dnes se muži pokusí infikovat ženským nadšením. A v pátek je tu opět sprint, další pohárové představení Veroniky, Gabriely, Jitky a Evy na zdejších těžkých a táhlých stoupáních..

„Prožíváme něco neuvěřitelného,“ povídala ta, která předchozí sprint v Oberhofu vyhrála. „Před sezonou bych na nás ve štafetě rozhodně nesázela. Ale jsme na vlně a jede to.“

Je naprosto zbytečné ptát se slečny Vítkové, jestli se na sprint těší.

„Jo! Mě to teď strašně baví!“

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze