Na startu nejslavnějšího dálkového závodu v běhu na lyžích, jenž je součástí seriálu FIS Marathon Cup, musíme být nejpozději v 7:45. Roztleskávačky se snaží, aby závodníci nevystydli. Na tribuně u startu předcvičují, celá rozcvička připomíná tichou poštu. Masa lidí rozdělená do deseti startovních vln cviky opakuje.
Ke mně, do osmé vlny, už dochází značně jinak. Koukám po ostatních. Jeden zvedá střídavě ruce, další rozpažuje a tleská. Rezignuji a rozcvičuji se podle sebe.
Kolem mě zmateně pobíhá závodník a hledá své lyže. Stejně jako řada dalších prošel vstupní kontrolou už dříve, položil lyže do stopy kvůli lepší startovní pozici a odešel se připravit. Když se vrátil, lyže nikde nevidí. Jsem ráda, že jsem nedopadla jako on. Neměla jsem k tomu daleko, také jsem notnou chvíli hledala. Poznávací znamení "červené lyže značky Madshus" není mezi tisícem párů lyží zrovna nejlepší.
Slavný Vasův běh na vlastní kůžiReportérka iDNES.cz mezi tisícovkami startujících na nejslavnějším dálkovém závodu v běhu na lyžích |
Přesně v osm hodin se ozve startovní výstřel, všichni zatleskají a dlouhý had se dává pomalu do pohybu. Než se ze své vlny dostanu opravdu na začátek, uběhne pár vteřin. A co teprve ti, kteří jsou za mnou.
Pohybujeme se vpřed. Překvapivě není tempo tak pomalé, jak bych čekala. Chvílemi mám před sebou i několik metrů volna a můžu jet zcela podle sebe. Pro závodníky je tady připravených asi patnáct stop.
Tempem šneka
Brzy ale naše rychlost závratně klesá. Několik set metrů po startu je na trati lyžařská sjezdovka, kterou musíme vystoupat. Není příliš široká, začátek je takovým malým trychtýřem.
Ale ani pak není vyhráno. Stopy, které zde ještě ráno byly, jsou nenávratně pryč a všichni stoupáme stromečkem. Přesněji řečeno, snažíme se. Na metru jsme vedle sebe neskládaní i tři, další se tlačí zezadu. Každou chvíli někdo upadne. Překvapuje mě, jaká tady panuje solidárnost. Člověka na zemi ochotně začnou ostatní okamžitě zvedat.
Stoupáme, všichni se snažíme pro sebe získat co nejvíce prostoru. Výsledkem je několik zlomených hůlek.
Na sjezdovce se ozývají různé výkřiky.
Zachytím pouze několik jadrných nadávek v češtině.
Naštěstí není tento úsek cesty příliš dlouhý. Sjezdovka, zřejmě modrá, má zhruba patnáct set metrů. I tak mi zabere více než padesát minut, než se dostanu nahoru. Tady už na závodníky opět čekají upravené stopy a pro ty méně šťastné nové hůlky.
Hurá do boje
Těším se, že konečně pojedu svým tempem. Na to si ale ještě pár kilometrů musím počkat, po sjezdovce jsou všichni natěšení a předbíhají se hlava nehlava. Podle tabulí zbývá do cíle 88 kilometrů. Času mám tedy víc než dost, a příliš se proto neženu.
Terén je mírný. Jediný opravdový kopec je počáteční sjezdovka, pak už nás čeká spíše pozvolné klesání, rovinka nebo mírné kopce nahoru. Cíl je ale asi o 250 výškových metrů níž než start.
Vasův běhNejslavnější dálkový závod v běhu na lyžích, součást seriálu FIS Marathon Cup. Koná se od roku 1922 ve Švédsku ze Sälenu do Mory na trati 90 km klasicky. Jeho vznik inspirovala pouť, kterou roku 1520 podnikl budoucí švédský král Gustav Vasa na útěku před vojáky dánského krále Kristiána II., jenž opanoval švédský trůn. Rekordní čas 3:38,37 zaběhl Švéd Göransson v roce 1998. Letošní vítěz: Švéd Tynell, český běžec Řezáč skončil třetí. Dále čtěte: Lyžař Řezáč skončil třetí ve slavném Vasově běhu. |
Blížíme se do první vesnice na trase, kde je stejně jako v těch dalších třeba splnit časový limit. Pokud závodník přijede po něm, čeká už na něj jen natažený provaz přes cestu a do cíle se poveze autobusem.
Kvůli počátečním zdržením dosahuji za první úsek, od startu do vesnice, závratné průměrné rychlosti sedm kilometrů v hodině. I tak mi ale do limitu zbývá téměř hodina a půl. Uklidňuju se a říkám, že bych snad za povolených 12 a půl hodiny mohla do cíle přijet.
Na občerstvovací stanici piju energetický nápoj a vyrážím dál. S sebou si sice vezu i vlastní zásoby pití, ale nechávám je na později. Nakonec je nevyužiju ani jednou a až v cíli tedy zjistím, že si s sebou místo energetického drinku vezu necelý litr ledu. Přitom teplota byla jen několik stupňů pod nulou.
Už jen na Černou horu a zpátky
Další kilometry se jedou příjemně. Už mám dostatek prostoru, jedu si podle sebe. Elán mi ubírají jen cedule s počty zbývajících kilometrů. 78, 75, 70. Kromě kilometrů do cíle je zde také údaj, kolik zbývá do nejbližší vesnice, a tedy i občerstvovací stanice. Zaměřuji se radši na ně.
Kolem trati stojí houfy lidí. Povzbuzují, cinkají zvonci, usmívají se. Vasův běh je pro ně opravdu velký svátek. Během trati na nás čeká ještě švédská kapela a elán se nám snaží dodat také tři ženy, které stojí vedle stop a zpívají.
Na jednom místě mě usilovně povzbuzuje usměvavý prošedivělý chlapík. Něco ve švédštině křičí a mává jen na mě, i když je kolem mě dalších dvacet lyžařů. Jak mi vysvětlil vedle mě jedoucí závodník, pozdrav patří pouze ženám. Pousměju se a jede se mi o něco líp.
Kilometry přibývají, krajina se mění a zatím se mi až na menší krize jede vcelku dobře. Bolest v tříslech se snažím ignorovat, stejně jako divné křeče v břiše.
Ujetou i zbývající vzdálenost přirovnávám délkou k trasám, které znám, a snažím se tak uklidnit. 45 kilometrů: Šumavský maraton, který jsem jela přesně před týdnem a po kterém jsem byla mnohem unavenější a hladovější než teď. Navíc za dva kilometry mě čeká občerstvovací stanice. I tak ale do sebe soukám energetický gel. Jeden jsem měla už před startem, další na mě čeká na patnáctém kilometru.
Po padesátém kilometru začíná přibývat optimismu, trať začíná příjemně klesat. Navíc už jsem za půlkou, uklidňuju se. Nadšení však netrvá věčně. Po šedesátém kilometru zase začínáme stoupat. Kopečky, které bych normálně vyběhla za chvilku, jsou najednou značně náročné. Stoupám stromečkem jako ostatní. Síly docházejí.
Snažím se nějak uklidnit. Jediné, co pomáhá, je vzpomínka na výstup na téměř pětitisícovou Mount Kenyu. "Tady je to přece v pohodě, nemáš výškovou nemoc, není ti zima a hlavně když spadneš, nepoletíš dolů dvě stě metrů," říkám si v duchu. Pomáhá to. Je mi líp a utvrdila jsem se, že závod dojedu. Jedno jak. Klidně výletním tempem. Limitů se bát už nemusím, mám značnou rezervu.
Druhý dech a obrovská krize
Občerstvovací stanice na sedmdesátém kilometru mě neuvěřitelně nakopne. Dostávám ten správný "druhý dech", i když v pořadí je spíš dvacátý. Jede se mi nádherně. Předjíždím spoustu závodníků, kochám se krajinou a přijde mi, jako bych právě vyjížděla na pěkný výlet.
Pak si uvědomím, že už v nohách mám vzdálenost 70 kilometrů, kterou jsem ještě nikdy neujela, a pozastavím se nad tím. Bojím se, že přijde krize.
A opravdu. Naštěstí jen na posledních osm kilometrů. Ale dala mi zabrat. Nohy i ruce bolí, jsem vyčerpaná a cestu si krátím pouze tím, že si nadávám. Proklínám ten den, kdy jsem nad ránem v jedné nejmenované restauraci slíbila, že Vasův běh pojedu. Proklínám sebe, že jsem nemohla odložit svou hrdost a za střízliva ze slibu vycouvat. Proklínám pořadatele, kteří mi šest kilometrů před cílem postavili do cesty zákeřný kopec s převýšením dva metry.
Připadám si jak čtyřleté dítě, které dostává záchvaty vzteku v pravidelných minutových intervalech. "Ne, já už nikam nepojedu", "Proč je tady ten kopec?" a podobně. Zaznívají i ostřejší slova, především na mou adresu. Uvědomuju si, že už si nemluvím pro sebe, ale nahlas. Je mi to jedno. Ani ostatní závodníci nevypadají dvakrát svěže.
Do cíle zbývají tři kilometry. Trať se blíží do městečka, za chvíli už vidím kostel. Cesta se neuvěřitelně vleče. A co teprve, když mám vyjet u stadionu kopeček a davy diváků už jsou na dohled? Najdu v sobě poslední zbytky síly a jedu. Snažím se ještě závodit a nenechat těm okolo ani jedno místečko zadarmo.
Cílová rovinka, rádoby sprint a je to za mnou. Opírám se o hůlky, koukám na ceduli s časomírou. 8:25,21. A 510. místo mezi ženami. To mi vyráží dech, jsem spokojená. Aspoň nějaká satisfakce za tu dřinu.
Ale běžky nechci hodně dlouho vidět. A tady jsem byla naposled. Závodník vedle mě však varuje. Do roka na bolest zapomenu a kdo ví? Třeba se potkáme na startu nebo v cíli znova.
