Redaktor MF DNES: Přežil jsem salto vzad na motorce

Je to mžik. Přesněji tři vteřiny, během kterých se křečovitě držíte řidítek. Stačíte spatřit modré nebe, které se rázem promění v bazén plný molitanu, a nakonec dostanete pořádnou herdu do zad. A pak už si jen v duchu slastně řeknete: Přežil jsem. Přežil jsem salto vzad. A především: salto na motorce.

Ale teď s pravdou ven, držel jsem sice řidítka, ale to bylo asi všechno, co jsem během těch tří vteřin na motorce dělal. Koneckonců jsem vlastně do detailů plnil pokyny, neboť jsem neměl dělat nic.

Tedy aspoň to tak Petr Pilát říkal. Právě tenhle osmnáctiletý klučina měl během těch tří vteřin můj osud v hrsti. Právě on si mě posadil na motorku, poplácal mě po helmě a pak se mnou otočil salto. To salto, kterému se mezi námi freestylisty říká backflip.

A to salto, o kterém jsem si já, jenž maximálně řídil vechtla, vždycky říkal: Vypadá to hezky.

Teď už vím, jaké to je, ho skočit.

Vlastně nevím. I když ho se mnou Pilát skočil hned dvakrát, nic moc si nepamatuju. Jen tu úzkou rampu, pak nebe a molitan.

Nic víc.

Nezavřel jsem oči, nebyl jsem podělaný strachy, ale ať vzpomínám, jak vzpomínám, tak mi v hlavě víc neutkvělo.
Nedivte se, prý je to úplně normální.

"Když jsem začal skákat, tak prvních padesát či sto skoků, taky jsem nic nevnímal. Točil jsem se, ale to bylo všechno, co jsem ze salta měl. Teď už si to užívám," říká Pilát. "Táta si klidně stoupne mezi rampu a dopadiště, ukazuje mi prsty a já počítám, kolik jich je."

Tak to já si ani nevšimnu, že někdo vedle rampy stojí.

I tak to stálo za to. Začalo to nabídkou jednoho z Pilátových sponzorů, jestli do téhle bláznoviny půjdu.

Nevím proč, ale neváhal jsem ani chvíli. A ani jsem se moc nebál. Vlastně jsem absolutně věřil Pilátovi i jeho slovům, že se nic nemůže stát... Tedy až do chvíle, než se do areálu v Čerčanech přiřítila sanitka.
Prý pro jistotu. Možná tam pro jistotu byla, ale já tu jistotu ztratil.

Navíc je to jen den, kdy jsem psal o hrůzném karambolu motokrosaře Špačka, a jen týden poté, co jiný závodník po pádu ochrnul. Najednou máte pocit, že se to, nedej bože, může stát i vám. Jenže když už sedíte na motorce, pár dní už před kamarády machrujete, že jdete skákat salto, tak jen těžko couvnete.

A navíc jsou to jen tři vteřiny.

Tři vteřiny letu, na jehož konci dostanete pořádnou perdu. Byť kvůli bezpečí dopadáme do bazénu smolitanem a ne na hlínu, tak se motorka propadne až na dno. Není divu, vždyť váží sto kilo, Pilát má 65 a já ještě o deset víc.
Však mi šofér řekne: "S nikým těžším jsem neskákal." Pěkně děkuji za kompliment.

Pak přijde nejkrušnější okamžik z celého skoku, kdy se asi tři minuty snažím z molitanu vyhrabat. V motokrosařských botách je to téměř nadlidský úkol, potím se. A to mě tahle štreka čeká po druhém saltu znovu.
Zato motorku vytáhnou jeřábem, takže kde je spravedlnost?

Ještě si dovolím zmínit dvě věci, které mým kamarádům (a možná i vám) vrtají hlavou. Barva mých trenýrek se po skoku nikterak nezměnila a ani se ze mě po dopadu nestal eunuch. Jen mě budou ještě dva dny bolet záda.

Když se pak s Pilátem loučíme, tak řekne: "Jsem rád, že to takhle dopadlo." I já jsem rád, že to TAKHLE dopadlo.

Smekám před vámi, že jste si se mnou skočil, pronesl Pilát

Když před dvěma roky viděl freestylového fenoména Travise Pastranu, jak se svou mámou skočil na motorce salto vzad, jen si řekl: "Tohle je neskutečnej blázen." Teď je blázen i on.

S Petrem Pilátem totiž klidně zažijete backflip v tandemu.

Neuděláte si z toho živnost?
Ne, na tomhle se vydělávat nedá a nikdy bych z toho nemohl dělat cirkus. Já smekám před vámi, že jste do toho šli, protože to vážně není sranda. Motorka je stroj, který se může kdykoli rozbít. Je to fakt risk. Když to skáču sám, tak se koncentruju, s vámi se ale koncentruju pětkrát tolik.

Máte u toho strach?
Mám stokrát větší stres. Když skáču sám a rozbiju si držku, tak to bolí jen mě. S vámi bych si v případě pádu mohl vyčítat, co jsem udělal za chybu, proč jsem do toho šel. Nevím, co ten člověk přede mnou provede, jestli se nelekne a nesrazí mě dolů.

Takže jste měl spíš strach ze mě?
Nevidím do vás. Je jasné, že máte strach. Ten strach je normální a musí tam být. Já když skákal tandem s padákem, říkal jsem si, co sem proboha lezu. Takže pochopím, kdyby ten dotyčný ještě před samotným skokem slezl z motorky a řekl, že jde domů.

Tenhle kousek jste viděl u Pastrany. Kdy ale vás samotného napadlo, že to zkusíte taky?
Loni ke konci roku jsem tady v Čerčanech trénoval s klukama. Byla dobrá nálada a táta mi říká, abych zkusil s někým salto vzad. Teď šlo o to, kdo do toho půjde se mnou. Odvázal se tady Martin, kterému je devět let. Klobouk dolů před ním, protože ani jeden z nás nevěděl, do čeho jdeme. Dokonce jsme pak plánovali, že to spolu předvedeme na jedné velké show v Praze, trénovali jsme dopady i na hlínu, ale nakonec jsme usoudili, že do toho nepůjdeme. Kdyby se něco stalo, třeba i malý pád, tak by mě mohli lidi odsoudit, proč to dělám a proč do toho tahám děti. Ale jestli se nebojíte, tak to můžeme letos v Praze zkusit spolu.

Snad ani ne. Slyšel jsem historku, že máma Pastrany se při jednom skoku docela polámala.
Ale ta si za to může sama. Pastranovic rodina je trošku bláznivá, takže kromě Travise umí salto na motorce i jeho máma a táta. Když si vzal Travis na motorku mámu, dopadlo to dobře. Jenže pak si na mašinu sedla ona sama, dala si dopředu Mika Jonese (zakladatel freestylu na motocyklech) a už to tak dobře nedopadlo. Ještě že moji mamku nic takového neláká.