Z Ameriky tehdy volal prezident Reagan a říkal: „S Nancy (manželkou) na tebe myslíme.“ Zdrcené Margaret Thatcherové se ozval i francouzský prezident Mitterrand či indická premiérka Gándhíová. Slyšeli od ní díky i pláč.
Byl tu další lednový den, kdy britská ministerská předsedkyně netušila, co je s jejím synem Markem. Ztratil se kdesi v poušti při závodě, o kterém tehdy ještě nikdo moc nevěděl. A co on později komentoval: „Největší událostí roku 1982 byla válka o Falklandy. V té druhé se taky angažovala máma... A já.“ List Guardian glosoval: „Bylo to poprvé a naposledy, kdy Mark dokázal matku vytlačit z titulních stránek.“
Hned zkraje příběhu důležité sdělení: Mark Thatcher nebyl zrovna ctnostný synek, spíš floutek, hochštapler. A chlapík, který těžil ze slavného jména. Koneckonců i premiérka o něm vyřkla výstižná slova: „Mark by dokázal prodat led Eskymákům a písek Arabům.“
A tak když syn (má ještě dvojče Carol) odmaturoval a ani napotřetí nesložil zkoušky na účetního, vrhl se na závodění s auty. V roce 1980 jel – a nedojel – slavnou čtyřiadvacetihodinovku Le Mans, načež se ho jeden ze sponzorů zeptal: „Chci poslat tři peugeoty na Dakar. Nechtěl bys jet taky?“
Jak velela jeho nátura, kývnul. „A okamžitě na to zapomněl. Jenže za rok a půl zazvonil telefon a ptali se mě: Můžeš přiletět v úterý do Paříže na tiskovou konferenci?“
Co jiného mohl udělat než znovu souhlasit. „Neměl jsem vůbec žádnou přípravu, stihl jen půldenní test a druhý den už startoval z pařížského náměstí Svornosti. Pořád jsem si říkal, že je to v pohodě, jenže pak jsem pochopil, že náš Peugeot 504 je na tuhle cestu asi nejhorší auto,“ vyprávěl později.
Až přišel 9. leden 1982. Dlouhá pouštní etapa z alžírského Tamanrassetu. Tehdy 28letý Thatcher společně s francouzskou spolujezdkyní Annou–Charllotou Verneyovou a dvěma mechaniky jeli v konvoji, když přišla rána.
Něco trefili. Zastavili. Stejně tak další. „Podívali jsme se, kde jsme, a jeli dál. Jenže místo toho, aby nám ti blbci řekli, že jsme 40 kilometrů východně od místa, kde končí sekce, řekli, že jsme 40 kilometrů na západ.“ Rázem byli ztraceni v poušti.
Den předtím přitom Thatcher přijel pozdě do bivaku. A když se tu fasovala voda, zbylo na jeho posádku jen pět litrů místo deseti. „Takže to vycházelo na jeden pohárek vody denně pro každého z nás,“ říkal Thatcher. Počítal, že v poušti klidně mohou zůstat dva týdny.
„Že tam můžeme být tak dlouho, bylo skvělé pro naši mysl. Já sám se nikdy nebál o život. Měli jsme jídlo a věděli, že když se někde v dáli objeví náklaďák, zapálíme pneumatiky, aby si nás všimli. Nešlo nám rádio a netušili jsme, co je doma za pozdvižení,“ popisoval Thatcher.
Byla to doba, kdy ještě piloti neměli v autech satelitní telefony. Žádné lokátory.
Všude jen písek. To Margaret Thatcherová jako každá jiná matka trpěla. A ač byl její syn potížista, o kterém její blízký kolega Alan Clark ve svých denících opakovaně psal jako „o problému jménem Mark“, teď chtěla pomoct.
Jenže jak? „Nikdo nevěděl, co se stalo. Kde jsme a kde vůbec můžeme být.“ Thatcherová volala britskému velvyslanci v Alžíru, prosila o pomoc. Přímo do města Tamanrasset odletěl po pěti dnech hledání i manžel Denis. Když se ubytoval, dostal od místních slib: „Zítra je najdeme.“ A za pomoci letadel se i stalo.
Jenže trable pro premiérku nepřestaly. Thatcher junior se na pár dní ubytoval v hotelu v Tamanrassetu, nasekal dluhy. Zamázl je až na příkaz Thatcherové jeden z diplomatů a ona později musela opozici dokazovat, že na to nepadla jediná libra z kapes daňových poplatníků.
Pak se pro změnu s tiskovým mluvčím bála, aby syn neprodal svůj příběh novinám. Nestalo se, o události promluvil až o 20 let později pro The Guardian, ze které pochází většina jeho citací.
Mimochodem v roce 1987 se Thatcher stejného mluvčího zeptal, jak by mohl nejlépe pomoct matce k dalšímu volebnímu vítězství. „Odejděte ze země,“ řekl mu.
Thatcher byl svým způsobem baron Prášil. Lhal, podváděl, kšeftoval se jménem matky. Dojednával lukrativní, avšak „vzdušné“ obchody. V Americe byl obviněn z daňových úniků, v Jižní Africe nařčen z lichvy, později odsouzen za organizování puče v Rovníkové Guineji. On se bránil, že sice zaplatil jedno z letadel, avšak netušil, že míří s žoldáky vstříc vojenskému puči.
Následně multimilionáři zakázali vstup do Spojených států, později ho úřady vyhnaly z Monaka i Švýcarska. Ve Španělsku zanechal dluhy. I tak pro něj měla Železná lady slabost. „Bylo to kvůli jejímu maskulinnímu pohledu na svět, ale vždy nekriticky opečovávala Marka a podceňovala Carol,“ uvedl životopisec Thatcherové John Campbell.
A nezapomněl na něj ani Dakar.