Sám býval úspěšným endurovým jezdcem, sbíral domácí tituly, několikrát reprezentoval při populární Šestidenní i v mezinárodních seriálech. Ale Dakar? Tuhle výzvu si Karel Scheder v sedle motorky nezkusil. Dočkal se až letos.
Věk už předloni přeskočil čtyřicítku, ze závodníka je nějaký ten pátek trenér a v téhle roli také přivedl na soutěž do Jižní Ameriky svěřence Ondřeje Klymčiwa. Během náročného Dakaru mu pak skvěle posloužil i jako zručný mechanik.
Karle, nepřišel na vás během závodu alespoň krátce smutek, že jste Dakar nikdy jako jezdec nezkusil?
Věřte mi, vůbec mě to nenapadlo. Ani v nejlepších letech mé kariéry nebylo v mých silách zajistit to zázemí okolo. Stojí to strašné peníze a okolo je plno práce a starostí.
Dá se prozradit, s jakým rozpočtem tým okolo vašeho svěřence rallye absolvoval?
Já nejsem manažer, takže o přesných cifrách mluvit nebudu. Slovák Svitko, který skončil celkově v první desítce (Klymčiw byl dvacátý), veřejně prezentoval rozpočet 200 tisíc eur. Čtyři kluci, co jeli za tovární tým KTM, měli každý k dispozici milion eur.
Co si oproti nim třeba nemůžete dovolit?
Tak například po těžké etapě v solném jezeře oni preventivně postavili úplně novou motorku. Zůstal jen rám, jinak včetně motoru kompletně vyměnili všechno. Za výměnu motoru je penalizace patnácti minut, ale s tím oni počítají. Na druhou stranu jsem tam viděl kluka, co z té solné lázně dorazil skoro ráno, opláchnul motorku, dal si snídani a pokračoval rovnou dál bez spánku na další etapu.
To vy jako mechanik musíte znát. Vaše hlavní práce přece nastává v noci, po dojezdech etap.
Bylo to náročné, síly mizely. Přes den jsme autem museli urazit tu samou vzdálenost jako závodníci, v průměru 600 kilometrů denně, střídal jsem se s kolegou v řízení. Jeden den v horách skoro mráz, pak bum a tropy, jako když musíte pracovat v sauně. V cíli jsem se musel o motorku postarat, moc jsem toho nenaspal, stroj musel být připravený.
Řešil jste nějaký zásadní problém? Takový, že už vás přepadala panika.
Já nepanikařím. Ale byl tam zapeklitý moment. Motorka nestartovala, nemohl jsem přijít na závadu a byly tři hodiny do začátku další etapy. Zachoval jsem klid Angličana (smích) a zašel jsem pro radu do továrního týmu. Expert na motory šel se mnou a říká: Neteče ti tam benzin, napoj si tuhle hadici. A bylo. I takové banality se mohou přihodit.
Co atmosféra soutěže, fandili místné lidé závodníkům?
V Argentině to bylo jako při cyklistické Tour de France, jak tam lidé při horských dojezdech sahají na své idoly. Fanoušci lezli do aut, chtěli vás poplácat, byli nadšení. Ale v Chile naopak nic. Tam zájem nebyl a lidi spíš na Dakar nadávali.
Organizačně to pořadatelům klapalo?
Řekl bych, že ano, i když problémy jsme řešili. Jednalo se o postavení na startu, kde Ondru neprávem posouvali na horší místa. Šel protestovat, jenže moc se s ním nebavili. Jedeš se startovním číslem 160 v nejlepší dvacítce, tak jeď a mlč. Kdyby byl Francouz, tak to by byla jiná, jako Čech neměl šanci.
Ochutnal jste proslulé argentinské hovězí?
No jéje. Steaky jsou skvělé v celé Argentině, jak si řeknete, tak ho dostanete. V Chile maso udělat neumějí. Musím se přiznat, že jsem přibral šest kilo, i přes tu únavu. Celý den v autě, bez pohybu, na to nejsem zvyklý a přísun jídla neomezený. Když měl někdo hlad ve tři ráno, měl večeři ve tři ráno.
A co pivo, mají dobré?
Vezli jsme si svoji plzeň. To jejich bylo takové mdlejší, ale taky se dalo. Vemte si, že na letišti stálo 80 peso a jejich největší bankovka je stovka. Tam když jdete na večeři, tak musíte mít bankovek plnou igelitku, aby se vám někam vešly (smích).
