Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Konec na Dakaru rozesmutní i největší drsňáky, říká Randýsek

Na laně a za tmy I tak se někdy dostával do bivaku vůz Arctic Cat Dušana Randýska (na snímku) a Rostislava Plného. Po celém dni na trati čekala oba Čechy večer údržba vozu. | foto: archiv Dušana Randýska

22 2016
Po třech startech na motorce letos Dušan Randýsek vyzkoušel projet slavnou Rallye Dakar v malé bugině. Chyběly tři etapy do konce, když se motor zastavil. Bylo mi z toho mizerně, přiznává hranický závodník.

Dušan Randýsek má za sebou ryzí dakarské dobrodružství. Společně s Rostislavem Plným se rozhodli, že duny i vysoké hory nejnáročnějšího motoristického maratonu překonají v malém lehkém autě s litrovým motorem. Jejich Arctic Cat, v překladu arktická kočka, připomíná na první pohled nejspíš autokrosovou buginu. Navíc jeli téměř bez asistence a opravy si večer v depu udělali sami. Odvážný plán málem vyšel. Deset etap přejeli, až před tou jedenáctou se motor zastavil.

Co však nevyšlo letos, půjde příští rok. Hranický závodník už spřádá plány na Rallye Dakar 2017. „Tohle byla zkouška, abychom ukázali veřejnosti, že tu jsme. Příští rok to musíme připravit s větším cirkusem a větším mechanickým zázemím,“ říká 44letý pilot, který na Dakaru startoval v letech 2007, 2009 a 2010 na motorce.

Na Dakaru jste chtěli hlavně dojet do cíle, což se nepodařilo. Převládá zklamání?
Pár dní po vypadnutí mi samozřejmě bylo mizerně. Projeli jsme ty nejkrutější etapy bez problémů, dokonce se nám dařilo zajet i nějaký výsledek. Motor nevydržel na začátku jedenácté etapy, což už byly takové mávačky. O to víc to bylo smutné. Osmdesát procent Dakaru jsme si prožili s autem a změnil jsem názor na lehkou kategorii T3. Pokud by se Dakary ubíraly tímto směrem, bylo by tohle auto vynikající a klidně bych to s radostí zopakoval. Jen s lepším technickým zázemím. Jet jako my prakticky bez asistence je sice reálné, ale fyzicky strašně náročné. Každé auto potřebuje navečer alespoň dva mechaniky, aby si šofér odpočinul a navigátor si nachystal trať.

S buginou na Dakaru jste startovali poprvé, jak jste si vedli v porovnání s konkurencí?
Je to auto plně srovnatelné s ostatními ve své třídě, jako je třeba Polaris. Samozřejmě nemůžeme se srovnávat s první dvacítkou, kde jedou fabrická auta. My si tu hrajeme od pětadvacátého místa dál. Ale i tak je auto konkurenceschopné hlavně v těžkých etapách, kde se nám podařilo zajet i 31. místo, přesto, že jsme měli defekt a měnili jsme variátorový řemen. Je to dobrá kategorie, speciálně pro ty, co nemají na auto za 250 tisíc eur. Bohužel teď musím říct, že mě mrzí, že jsme nedojeli. Pořád nevíme, co se stalo. Pravděpodobně jsme podcenili filtraci, která vzhledem k vysokým otáčkám a teplotám motoru musí být lepší než originální. Jinak auto nemělo jedinou chybu. I s tou důkladnou předpřípravou se podařilo zvládat, že jsme si to sami odmechanikovali. Jinak jsme neměli jediný problém.

Jak jste zvládali etapy ve vysoké nadmořské výšce?
Všichni měli problém s výkonem. Pro nás to znamenalo, že jsme nejeli rychlostí 110, ale třeba 90 a sem tam jsme si dýchli kyslíku. Museli jsme v těch výškách i opravovat, protože nám motory vykazovaly špatné kódy a chvíli trvalo, než jsme na to přišli. Ale nebylo to tak zlé, kdo je trochu připravený fyzicky, tak to zvládá. Ty čtyři tisíce nad mořem nejsou taková hrůza. Projevuje se to bolestmi hlavy nebo hlubším dýcháním, ale žádné drama.

Často jste dojížděli o tři čtyři hodiny později než nejrychlejší posádky. Jak těžké bylo strávit v autě každý den osm i devět hodin?
Člověk se na to musí připravit. Věděli jsme, že nejedeme se špičkovým vozem, ale s přechodem mezi motorkou a autem a etapy nám budou trvat déle. Ale proti motorce to bylo velmi pohodlné a nebyl žádný problém trávit ve stroji tolik času. Při některých etapách jsme už viděli, že motor začíná slábnout, tak jsme i polevovali, abychom se dostali co nejdál. Nehnali jsme to do extrému.

Vysoké teploty, při kterých kolabovali někteří motorkáři, vás netrápily?
Je to otázka přepnutí do sportovního režimu. Když člověk někomu popisuje, že musí jet na motorce v hlubokém písku v padesáti stupních, tak je to na zbláznění. Ale musíte si říct, že je to Dakar, je to závod, který dělají lidé trochu praštění, a překonat to. Samozřejmě, když jsme měnili defekt, tak člověk cítil horký písek i přes botu. Ale není to tak, že jsme tomu vystavení dvacet hodin denně. Kolabovali spíš starší závodníci nebo ti, co to podcenili s tekutinami či na to nebyli fyzicky připravení. Nás v autě to nepostihlo vůbec. Byly to předem popsané podmínky, nic se nezměnilo. Kdo na to nebyl připravený, to byl jen jeho problém, osobně v tom nevidím žádné překvapení.

Co malému autu chybělo proti motorce?
Dynamika motorky a fyzická zátěž. To jsem klukům záviděl, že se mohli trošku protáhnout. Na druhé straně, to, že už jsem nebyl v kondici a nebyl jsem už dostatečně rychlý, byl důvod, proč jsem z motorky odešel. Ty pocity se ve mně bijí a jsem rád, že jsem se u Dakaru udržel v autě.

Díky tomu jste měl poprvé spolujezdce. Jak jste fungovali s Rostislavem Plným?
Rosťa se projevil jako špičkový navigátor. I ve složitých etapách, v horku a zmatku v malinkém autě volil trasu a trefoval to úplně přesně. Má to v hlavě. Zpočátku jsme se střídali a oba jezdili přejezdy i měřené úseky. Ale v rámci toho, abychom dosáhli cíle, jsme si oba uvědomili, že jak já se nebudu zdokonalovat v navigaci, tak on se nebude zlepšovat v řízení, a byla větší šance dojet, když se budeme věnovat tomu, co umíme nejlíp. Já jsem se tedy od poloviny věnoval řízení, sledoval jsem více auto, protože s ním jezdím čtvrtý rok, a Rosťa se více věnoval navigaci a stýkal se s navigátory, kteří mu říkali o změnách. Byli jsme výborná dvojka. Rosťa navíc dlouho hrával hokej, takže je bojovník a rváč. Nemá strach, a to ani když nám to přestalo jet a zůstali jsme přes noc u ohně, přestože to pro něj byla nová outdoorová zkušenost. Pokud on bude chtít, velice rád to zopakuju.

Jaký zážitek byl pro vás nejsilnější?
Jednoznačně když si člověk uvědomí, že je konec. To je i pro největšího drsňáka smutné. Přestože je to jenom hra na vojáky, tak ta příprava, finance, odloučení, všechno člověka dostane, když vidí, že i ty nejpozdnější auta se stahují z hor a jedou dál. Jen u vás zastaví a zeptají se, jestli ještě máte vodu. A vy vidíte, že motor už neběží a je konec. Hlavou vám běží spousta věcí. Zažil jsem to v roce 2007 v Africe. Je to vždycky smutné, ale život jde dál. Myslím, že jsme udělali maximum a ukázali konkurentům, že Arctic Cat umí potrápit i velké kluky. Chodili k nám do depa se dívat, co to je za stroj, který kolem nich několikrát proletěl.

Pro příští rok budete chtít získat lepší zázemí. Přidáte se k některému ze zavedených českých týmů?
Dostal jsem i nabídky, protože bylo vidět, že to zajímá spoustu lidí. Finanční rozdíl mezi motorkou a autem je obrovský, ve statisících eur. Vypadá to, že nějaké týmy by tato kategorie malých lehkých aut mohla zajímat. My pravděpodobně vytvoříme nějaký tým, možná i se dvěma auty, abychom byli schopní vše zajistit mediálně i mechanicky. Budu se tomu věnovat tímto směrem, aby jela dvě auta a měla techniky víc.

Zůstanete tedy v kategorii lehkých aut?
Ano. Arctic Cat navíc připravuje tříválec, takže už to pravděpodobně pojedeme se silnějším motorem, abychom byli schopní jet rychleji a byli konkurenceschopnější.

Jak bude vypadat vaše letošní sezona?
Pojedeme účelové závody. Testovací, ale i takové, které budou mít výpovědní hodnotu. Pokusíme se zajet Maroko nebo jiný závod s pískem, zkusit bychom mohli Dubaj. Velmi dobrý závod je Silkway Rallye z Moskvy do Pekingu, ale to je hodně brzo a nevíme ještě pořád, jaký byl hlavní důvod selhání motoru. Určitě se ukážeme i na nějakých offroad maratonech u nás v rámci testování nějakých komponentů.







Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze