"Když člověk běží v první desítce, cítí zadostiučinění, že ta jeho činnost má nějaký smysl," říká závodnice Dukly Liberec.
Jak trávíte dny po skončení sezony?
Těšila jsem se na rodinu. Můžu být s Miškou v klidu, zajdeme do zoologické, je pohoda. Chodím na regeneraci na Duklu, mají tam třeba kryokomoru, což je zajímavé zařízení.
Nemáte už mrazu po zimě dost?
Ani ne, já mám radši zimu než léto. V kryokomoře jsem letos byla poprvé a můžu vám říct, že je tam opravdu velká zima. Tři minuty strávíte v minus sto deseti stupních. Je to dobré při léčbě zranění a zvyšování výkonnosti. Vlastně je to taková sauna naruby, taky jde o prokrvení organismu.
Pojedete někam na dovolenou?
Teď asi ne. Chceme přistavovat nějakou část baráku a udělat si tam takový byteček, takže na dovolenou nezbude čas.
Váš životní partner David Jiroutek by se mohl stát novým trenérem skokanské reprezentace. Rozebíráte to doma hodně?
David řekl, že mu to možná bude nabídnuto, ale nijak zvlášť to neřešíme. Pro nás je jedno, jestli bude trénovat reprezentační áčko, nebo béčko jako dosud. Tak jako tak bude často pryč z domova.
Vracela jste se k lyžování po pauze. Jste s uplynulou sezonou spokojená?
S jejím koncem maximálně, vrátila jsem se zpátky do červené skupiny nejlepších třiceti běžkyň. Znamená to, že mám mnohem víc peněz na přípravu od svazu a taky placenou první část Světového poháru v příští sezoně.
Nejvíc se vám dařilo v posledních závodech. Proč tak pozdě?
Do Světového poháru jsem nastoupila v lednu. Odjela jsem celou Tour de Ski, což původně nebylo v plánu, ale necítila jsem se špatně a chtěla jsem vědět, jak na tom jsem. Byla jsem z toho však unavená víc, než jsme si představovali, a docela dlouhou dobu jsem se z toho sbírala. Tři týdny před mistrovstvím světa v Liberci jsem si říkala, že jsem na tom hrozně. Nakonec to nebylo tak zlé, i když jsem chtěla být lepší než dvacátá.
Jak jste vůbec prožívala mistrovství světa v domácím prostředí?
Bylo to pro mě dost zvláštní. Pro závodníky i servis je mnohem jednodušší, když si sbalíme tašku a odletíme třeba do Japonska. Všechny starosti okolo člověk najednou nemá. Tady se ale musel izolovat od toho, že třeba příbuzní chtějí sehnat lístky a podobně. Na druhou stranu ve Vesci člověk cítil podporu diváků i lidí okolo závodů. To mě uklidňovalo, takže jsem ani nebyla nervózní.
Jak na vás působila atmosféra?
Diváci přišli a atmosféru udělali dobrou. Když bylo mistrovství světa v italském Val di Fiemme, diváků bylo mnohem míň. V tom problém nevidím, spíš ve využití areálů do budoucna.
Co vás po návratu nejvíc potěšilo?
Že jsem se dokázala vrátit na úroveň, na které jsem předtím byla. Že jsem zjistila, že můžu jezdit s ostatními. To je pro mě takové zadostiučinění.
Jste na stejné úrovni jako před pauzou?
Naopak si myslím, že na konci sezony jsem byla ještě trochu lepší. Fyzicky jsem na tom stejně, ale psychicky jsem o něco silnější. Teď můžu čerpat ze zkušeností, a to mi může hodně pomoct.
Nebyly přece jen chvíle, kdy jste si říkala: Mám tohle zapotřebí?
V sezoně ani ne. Ale po měsíci dvou trénování jsem si říkala, jestli jsem si toho nevzalamoc. Najednou jsem musela pracovat na 150 procent a nebylo nic jiného než dcera a trénink. Když se pak sezona rozjela, mohla jsem nechat Mišku doma babičkám a byla jsem klidnější.
Říká se, že sportovkyně po mateřství závodí ve větší pohodě. Cítíte to na sobě?
Určitě. Člověk má jiné starosti a jiné priority. Sport je sice důležitý, je to moje práce, ale na druhou stranu je to pořád jen sport. Věnuju se rodině, je to sice náročné, ale když člověk vrátí domů, není úplně v pohodě a vidí to mimčo, je to hned veselejší.
První sezona po návratu vám vyšla. Předpokládám, že olympiádu ve Vancouveru si nenecháte příští rok ujít.
Ve sportu je těžké si něco plánovat dopředu, ale teď jsem rozhodnutá, že příští sezonu ještě absolvuju. Byla by škoda to nezkusit, když už jsem se do toho vrhla a vrátila se zpátky. A po olympiádě se rozhodnu, co dál. Uvidíme, jestli budu mít zase možnost brát dcerku na soustředění. Potřebuju člověka, který se mnou bude jezdit a pomáhat mi. Doufám, že to všechno skloubíme.
Změníte něco v přípravě na olympijskou sezonu?
Možná je čas o tom uvažovat. V listopadu a v prosinci se mi dlouhodobě nedaří, tak by to možná chtělo nastavit trénink trochu jinak. Budeme hledat příčiny, v čem to je.
Fandí vám dcerka? Ví, že její máma je lyžařka?
Viděla mě v televizi a rodiče říkali, že mi všichni fandili, ale že by přímo vnímala, že tam jedu, to asi ne. Je ještě malá. Ale byla se mnou na mistrovství republiky na Mísečkách a když kouká na lyžaře, tak se aspoň zabaví.
