Rajdlová: K trenérům nemám důvěru

foto: MAFA-MICHAL SVÁČEK,  MAFA

Uplynulá sezona pro vás byla jako z říše snů. Ve Světovém poháru dvě desátá místa, jedenáctá na mistrovství světa...
To je pravda, tak vysoko jsem doteď nejezdila. Už před loňskou sezonou jsem uvažovala, jestli má cenu pokračovat. Pak přišly úspěchy. A teď mě zase odrazují lidi, kteří jsou u reprezentace.

Kterého ze svých letošních výsledků si ceníte nejvíc?
Jedenácté místo na mistrovství světa je super, ale hodnotnější výsledek byl podle mě závod Tour de Ski v německém Oberstdorfu. Tam jsem skončila desátá v kompletní světové konkurenci.

V čem spočívá tajemství vašeho výkonnostního vzestupu?
Trénink nebyl nějak výrazně jiný, spíš bych řekla, že jsme trénovali míň. To bylo možná dobře, víc jsem odpočívala. Ale hlavně jsem se dokázala psychicky zvednout a nebrat ten sport tak vážně.

To byl váš hlavní problém?
Ano, povznést se nad věc, to mi dřív chybělo. Svazovala mě nervozita. Vždycky jsem měla natrénováno, ale nedokázala jsem to prodat. Nemám vyšší výkonnost než dřív. Všechno je v hlavě.

Pomohl vám v tom nějaký psycholog?
Dá se to tak říct. Nechala jsem si poradit od psycholožky, jaké knížky si přečíst. A taky spolupracuju s jedním pánem, který se zabývá čínskou medicínou.

Po úspěšné sezoně jste prohlásila, že zvážíte, jestli se nebudete věnovat něčemu smysluplnějšímu, než je lyžování. Jak jste to myslela?
Přemýšlím, co bych mohla do budoucna dělat. Trochu jsem postrádala smysl lyžování. Člověk uvažuje, jestli se mu ještě vyplatí honit se po nějaké louce. Když si položíte otázku, o čem sport je, tak zjistíte, že moc velký smysl opravdu nemá. Když se daří, samozřejmě cítíte uspokojení. Když ale dřete a nic z toho, rozmýšlíte se, co dál. Jak říkám, je to jen sport, musí se to brát s rezervou.

A když tak přemýšlíte, co budete po skončení kariéry dělat, co vám vychází?
Lyžováním jsem se nezabezpečila dopředu a na pracovním trhu moc nemám, co bych nabídla. Jsem držitelkou profesionální trenérské licence pro běh na lyžích. Ale podle mě je lepší, když je trenér chlap - má větší autoritu. Ženská může trénovat děti. Spíš bych se možná chtěla věnovat poradenství pro lidi, kteří chtějí lyžovat.

Nezvažujete také založení rodiny?
Rodina mě teď netlačí. Zatím se na to necítím, rok dva klidně ještě počkám.

Také se netajíte tím, že se nechcete připravovat s reprezentačními trenéry Pavlatou a Šimůnkem. Proč?
Nemůžu s nimi spolupracovat. Nedá se říct, že by trénink byl nějak zásadně špatný. Ale nemám k nim důvěru a necítím ji ani od nich. Není to nic osobního proti trenéru Pavlatovi, ale když některé věci nezvládne, měl by mít asistenta, který je zvládne. Rozhodně nekritizuju servis, jak jsem taky někde slyšela. Na závodech jsem měla vždycky dobře připravené lyže.

Neříkejte, že byste jen tak hodila za hlavu své poslední výsledky a kvůli trenérům skončila.
Jsem vážně rozhodnutá. Nešla bych do toho. Ano, kdybychom našli nějaký kompromis, snad by se to dalo skloubit. Ale kompromisy nejsou ideální řešení. Liberecká Dukla, kde jsem zaměstnaná, o mě zájem má, můžu klidně podepsat smlouvu na další rok.

A jak si tedy přípravu představujete?
Chtěla bych trénovat na Dukle se skupinou kluků, kterou vede Václav Korunka. I ve světě to tak funguje -ani Norové nebo Němci netrénují všichni společně. Katka Neumannová se taky osamostatnila a asi k tomu měla nějaký důvod. Potřebuju rozbít stereotyp. Jet po třistašedesáté na přípravu do Tater a po dvěstěpadesáté na Zadov... na to se netěším. Jsem psychicky unavená, člověk potřebuje změnu a novou motivaci. Taky jsou úvahy, že na Dukle budou jen muži a ženy zase v SKP Jablonex. Ale já chci zůstat v Liberci, je to pro mě důležité.

Jaké vlastně bylo žít ve stínu fenomenální Kateřiny Neumannové?
Katka měla vynikající úspěchy, ale mám takový pocit, že se za ně ukryl celý ženský mančaft. Říkalo se: ženský fungujou, výsledky jsou, ale teď Katka odejde a situace tak růžová nebude. To mě mrzí.

Teď jste česká běžecká jednička mezi ženami vy...
...tak to mi říká každý. Ale já se za ni nepovažuju. Předtím jsem si nepřipadala jako dvojka, tak proč teď jednička? Mimochodem, Katka se k té pozici dopracovala dlouhou cestou, během níž si kolem sebe vytvořila tým lidí. Pracovala a pracovala. Řeknu to takhle: pokud budu ve Světovém poháru jezdit až ve třetí desítce, tak to není žádná sláva a bude úplně jedno, jestli jsem doma jednička. Když se mi bude dařit do patnáctého místa, tak budiž.

Vycházejme teď na chvíli z toho, že tou jedničkou jste. Vidíte za sebou nadějné mládí, které ženské lyžování potáhne v příštích letech?
No právě zrovna teď moc netuším, kdo by se mohl za pět let vyšvihnout mezi elitu. Snad kromě jedné nadějné juniorky. Jsem docela zvědavá, kdo tady v Liberci bude závodit na mistrovství světa. Mělo se na tom asi zapracovat dřív.

Je na vině úzká lyžařská základna?
Přesně tak, lidí dneska lyžuje málo. Já jsem se v patnácti bála, jestli se dostanu na Sportovní gymnázium do Jablonce, i když jsem měla mistrovské tituly v žákovských kategoriích. Teď jsou tam rádi, že se jim vůbec někdo přihlásí. Na Základní škole Ještědská v Liberci taky bývalo ve třídě plno lyžařů a teď skoro nikdo.

Proč?
Běh na lyžích je těžký sport a já chápu, že dnes jsou jiné možnosti vyžití. Třeba skákat na U-rampě je asi zábavnější než běžet dlouhých 50 kilometrů. Nemyslíte?

To asi ano. Mimochodem: za necelé dva roky bude v Liberci mistrovství světa. Neláká vás to?
Motivace to samozřejmě je. V Liberci jsem se narodila, bydlím tady a bylo by fajn závodit před domácím publikem. Před třemi lety jsem si říkala, ty jo, to je až za pět let, to už nebudu lyžovat. A teď je to za chvíli. Jen mě strašně mrzí, že se nepoběží v Bedřichově. Pozdější využití sportovišť by tam podle mě bylo mnohem větší než ve Vesci. Tady si navíc normální člověk nezalyžuje: kopec nahoru, kopec dolů. Ani já jako závodník se tam v klidu nesvezu, to jdu radši do Jizerek.

Na šampionátu v Liberci byste mohla udělat efektní tečku za kariérou.
Teoreticky ano. Ale hned za rok je pak olympiáda, takže uvidíme...