Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jak Mandelův splněný sen zrodil světovou superhvězdu ragby

Jihoafrický ragbista Bryan Habana patří k nejvýznamnějším postavám svého sportu. Potvrdil to i teď, když na MS vyrovnal rekord v počtu položených pětek. | foto: Reuters

9 2015
Před dvaceti lety měl Nelson Mandela vizi, jak by ragby mohlo spojit rasově rozervanou JAR. Tehdy vzal táta svého kluka jménem Bryan Habana, ujeli 2 800 kilometrů a chlapec si ragby zamiloval. Dnes je jeho legendou.

Muž, který umí stovku za 10,2 a v rámci reklamy jej nechali běžet závod vedle geparda, zase jednou ukázal dar rychlosti. Třikrát se Bryan Habana dostal k nejsladšímu ragbyovému počinu, třikrát proti USA položil pětku.

Hattrick znamená, že Jižní Afrika na světovém šampionátu dál vítězí a 32letý Habana je nově rekordmanem - 15 pětek na MS zvládl kromě něj už jen Novozélanďan Jonah Lomu, svého času vůbec první ragbyová globální superhvězda.

„Nesrovnávejte mě s ním. On to dokázal za dva šampionáty, já za tři,“ říká skromně Habana. „Pro mě je především pořád neuvěřitelná čest hrát v barvách zelené a zlaté. Být součástí týmu s dvaadvaceti bratry.“

Jihoafričan Bryan Habana zdraví diváky po vítězství nad USA.
Jihoafričan Bryan Habana skóruje v utkání proti výběru USA.

Bryan Habana v utkání proti výběru USA.

Pro JAR je Habana ikona. „Náš David Beckham,“ říká Morne du Plessis, manažer jihoafrických mistrů světa z roku 1995. Tehdy začala i story Bryana Habany, jež zpětně vzato připomíná mix kýče a mýtu.

Z jednoho z největších příběhů dějin sportu povstala jeho cesta. Místo aby se věnoval fotbalu, kriketu či wrestlingu, které ho do té doby bavily mnohem více, uchvátilo Habanu ragby. Ale nejdřív bylo třeba ujet skoro tři tisíce kilometrů.

A pak běloch objal mého tátu...

Zkraje 90. let nikdo netušil, jak dobré či špatné to bude v JAR. Ano, prezidentem už byl Nelson Mandela. Ano, oficiálně končil režim apartheidu - ale společnost byla stále zvrásněná jeho jizvami. Svět se bál výbuchu násilí. Krveprolití.

Jen si vezměte ragby: to byl v JAR sport pro bílé - bílí jej hráli, bílí reprezentovali, bílí fandili. Takže když Bernie Habana v roce 1980 zašel do hlediště, asociace hráčů tmavé pleti mu udělila doživotní zákaz.

„Ragbyový zázrak“ 1995

Pro Jižní Afriku patřilo ragby k symbolům apartheidu, neboť šlo tradičně o sport pro bílé. V roce 1995 země na začátku postapartheidové éry pořádala MS v ragby a tým slavně došel k titulu - dohlížel na něj sám Nelson Mandela, který při finále pomohl sjednotit rozdělené publikum (mnozí černoši chtěli přát Novému Zélandu) tím, že si oblékl národní dres. Jímavou story filmově zpracoval režisér Clint Eastwood v oceňovaném snímku Invictus.

I proto v roce 1995 vzal synka jménem Bryan, poprvé v životě ho uvolnil ze školy a vydali se 2 800 kilometrů autem z Johannesburgu až do Kapského Města, aby osobně viděli zahajovací duel mistrovství světa. Habana senior věřil, že jak ragby ještě nedávno rozdělovalo, mohlo by nyní spojovat - a tenhle smělý sen živil i Nelson Mandela.

To vše naznačuje pointu, ale řekněte sami, není krásná? Není důkazem, že sport není jen pachtění se za body či rekordy, ale že má kdesi pod povrchem sílu měnit svět?

„Bylo to úžasné,“ vzpomíná Habana junior. Cestou brali stopaře, pak vpluli do davu fanoušků a dnešní superhvězdě se do paměti vryly následující vjemy: „Najednou jsem chápal, proč chlapi na tribunách skáčou nadšením. Po vítězství se všichni objímali radostí a můj táta měl svůj nejlepší oblek zašpiněný od vlajky, kterou si na tvář nakreslil bílý muž v řadě pod námi.“

Ano, spoluobčané rozličných ras se začali objímat. Jaký to zlom!

Habana pak s otcem sledoval i finále, kvůli přeplněným sedačkám se tísnili na schodech. Tvář měl popsanou autogramy šampionů i poražených hráčů Nového Zélandu (těm chtěli mnozí černoši fandit kvůli tomu, jak snadno mohli Maoři do tamní reprezentace, ale gesto Nelsona Mandely v podobě obléknutí si národního dresu fanoušky z JAR nakonec spojilo).

Zrodila se definitivní láska. „Strašně mě inspirovali. Nejspíš toho dne jsem řekl: Tati, já chci hrát ragby.“

„Ragby učiní svět lepším“

Habanův příběh je pohádkový, realita ale ne. On pochází z dobře situované rodiny; ač jeho matka také snášela krutosti apartheidu, otec patřil k vůbec prvním černošským studentům elitní soukromé školy. Habana dostal na své cestě podporu jak láskyplnou, tak finanční.

Fotogalerie

A jeho vlast? Jizvy se hojí, avšak zaceleny nejsou. Kvóty a rasové otázky jsou dál palčivé. „All Blacks nikdy neměli problémy s Maory v národním týmu, Australané s Aboriginy také ne. Má země zůstane kvůli bývalému režimu navždy politicky zranitelná,“ uvědomuje si.

Ale Habana se snaží nejen na hřišti. Účastní se programu propagujícího ragby mezi sociálně slabými; před šampionátem měl mezi posluchači dva kluky, již byli ve věku 14 a 15 let usvědčeni z vraždy... „Chci dát těmhle dětem naději,“ říká Habana: „Když vyhrajeme, svět se pár dní zdá být lepším místem k žití. To je přece obrovská zodpovědnost.“

V tom přežívá i Mandelův snivý duch. A s ním naděje, že třeba Jižní Afrika může zažít ragbyový zázrak ještě jednou - i díky Habanovi.



Témata: ragby, Nelson Mandela




Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze