Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ve fotbale ho posílali na lavičku. Jako dálkař se Juška podívá do Ria

Radek Juška ve finále dálkařů na MS v Pekingu | foto: Reuters

20 2016
Rozběh, odraz, let, doskok. Jak prosté. Ale úchvatné. Právě v dálkařském sektoru se odehrály jedny z nejpoutavějších příběhů v olympijské historii. A Radek Juška živí naději, že bude součástí další velké podívané, která se chystá na letních hrách v Riu.

Skok do dálky je jednou z nejstarších sportovních disciplín v dějinách. Vždyť už byl součástí pentathlonu – antického pětiboje. Tehdy ovšem sportovci skákali s až pětikilovým závažím v obou rukách, které těsně před doskokem odhazovali.

„První, co já si vybavím z historie dálky, je Mike Powell,“ připomíná Radek Juška amerického světového rekordmana, který v roce 1991 ulétl k závratné metě 895 centimetrů. „Měl ideální předpoklady. Byl rychlý, vysoký a lehký. Současná generace ho bude těžko překonávat,“ ví 23letý Juška, jenž se dnes poprvé představí na ostravské Zlaté tretře.

Letos však čeká rodáka ze Staroviček u Hustopečí ještě jedna premiéra. A daleko významnější.

Talentovaný atlet se podívá na olympiádu. „Limit už je splněný. Nemusím nikam spěchat a všechnu přípravu směřuju k Riu,“ hlásí usměvavý mladík, jenž sní o účasti v olympijském finále.

Možná ani netuší, že může být jedním z aktérů nezapomenutelných chvil pod pěti kruhy. Vždyť dálkaři píší strhující příběhy.

Rok 1936, Berlín. Olympiáda je zneužita jako politická propaganda nacistického Německa. Nadřazenost árijské rasy chce Adolf Hitler demonstrovat i ve sportu. Hrdinou her je však černošský mladík Jesse Owens. Američanovi, který bral v Berlíně čtyři zlata, k triumfu v dálce pomohl Luz Long. Německý atlet a pozdější člen wehrmachtu Owensovi radil s rozběhem. Traduje se, že k jeho přesnému odměření si Owens dokonce půjčil tretru nacistického závodníka, kterou využil jako značku.

Rok 1968, Mexico City. Skok do 21. století. Přesně tak se nazývá zlatý výkon Američana Boba Beamona, který v té době podle dobového tisku popřel zemskou gravitaci a doplachtil na neuvěřitelných 890 centimetrů. Rozhodčí jeho pokus přeměřovali téměř dvacet minut, než se na tabuli rozsvítilo: Nový světový rekord.

Rok 1996, Atlanta. Fenomenální atletický obojživelník Carl Lewis na domácí olympiádě přidává v dálce deváté zlato do bohaté sbírky. 85 tisíc diváků aplauduje 35leté legendě triumfující na sklonku kariéry v disciplíně, kde bez dynamiky, rychlosti a výbušnosti nemá sportovec šanci.

Rok 2012, Londýn. V sezoně, kdy se nelétá příliš daleko, vítězí Greg Rutherford. Zrzavý skokan tím umocňuje fantastickou atmosféru na olympijském stadionu. Kromě něj slaví zlato britská vícebojařka Jessica Ennisová a vytrvalec Mo Farah. Poslední olympijské finále bedlivě sledoval i Juška, který měl tehdy za sebou první velký šampionát – mistrovství světa juniorů v Barceloně. „Už jsem to nějak prožíval. Pozoroval jsem to v televizi. Byli tam Roman Novotný a Štěpán Wagner, kterým jsem fandil,“ vzpomíná Juška.

Starovičky, Břeclav, Brno, Praha

I kvůli konci brněnských atletů patří nyní jemu post jasné české jedničky. Přitom ještě před pár lety to nevypadalo, že by se borec z Břeclavska mohl živit atletikou. „Odmala jsem hrával fotbal, protože ve Starovičkách nic jiného nebylo. Atletiku jsem znal, jen když jsme se školou chodili na Hustopečské skákání,“ zmiňuje Juška známý výškařský mítink.

Když zamířil do Břeclavi na střední školu, začal vážněji koketovat s atletikou. „Chvilku jsem zkoušel kombinovat obojí. Dvakrát v týdnu na fotbal a dvakrát na atletiku,“ popisuje sportovec, který tehdy kopal v dorostu Velkých Pavlovic. „Když jsem se tam ale moc často neukazoval a občas kvůli závodu vynechal i zápas, přestávali mě stavět do základu a mě to přestalo bavit.“

Doma se tak uskutečnila velká porada. „S rodiči jsem probíral, že ve fotbale se na takovou úroveň, kde jsem byl, můžu vrátit ve 25 nebo 30 letech. K atletice bych se takhle vrátit nemohl.“ Byla to správná volba.

Přicházely první úspěchy a v roce 2013 se z Lokomotivy Břeclav Juška přesunul do pražského Olympu. „Tím, že jsem dělal postupné kroky ze Staroviček do Hustopečí, pak střední v Břeclavi a nástavba v Brně, pro mě Praha nebyla takový skok,“ líčí svěřenec trenéra Josefa Karase. „Když jsem začal bydlet na ubytovně, kde jsem doteď, musel jsem se naučit líp vařit, abych se trošku líp najedl, a prát si. Prostě věci, se kterými pomáhala máma. Musel jsem se osamostatnit.“

A loni přišel velký stříbrný průlom. Juška se v pražské O2 areně senzačně stal halovým vicemistrem Evropy. „Organizátoři mě začali zvát na různé mítinky, nabízet peníze za to, jen abych startoval. K tomu jsem dostával i nějaké výherné,“ líčí loňský 11. muž mistrovství světa v Pekingu, jenž návrat na vesnici neplánuje. „Spíš bych chtěl zůstat v nějakém větším městě, s přítelkyní plánuju koupit byt.“

Nyní však Juška víc než o investicích přemýšlí o přípravě a závodech. Na olympijskou sezonu se připravoval s českou elitou v Jihoafrické republice. Dva týdny ladil formu na Kanárských ostrovech. „Na postup do olympijského finále by mohlo stačit 815 až 820 centimetrů. A placka by mohla být kolem 830 a 840,“ tuší blonďák, jehož maximum činí 815 centimetrů.

Jsem pomalý

I proto ví, že se na vrchol sezony musí důkladně připravit. A nejlépe si vylepšit osobní rekord. „Pořád mám nedostatky v rychlosti. Světoví dálkaři mají stovku za 10,20, já mám osobák 11,07,“ srovnává česká jednička. „V tom je má veliká rezerva. Ale dělám všechno pro to, abych zrychlil.“

Progres může Juška ukázat dnes na Zlaté tretře, kde jeho soupeři budou světový rekordman v desetiboji Ashton Eaton či Němec Marcus Rehm, jenž má místo pravé nohy protézu. Kvůli tomu atletická federace zvažuje, zda mu povolit start v Riu. „Má to více pohledů. Na jednu stranu proč ne. Takové lidi strašně obdivuju, sám nevím, jestli bych měl takové odhodlání jako on,“ přemítá Juška. „Na druhou stranu se odráží z protézy, je to na vážkách.“

To by byl příběh hodný do olympijských kronik... Svůj velký příběh tam touží napsat i Juška. „Ale těm chlapům z minulosti se nemůžu rovnat, musel bych toho daleko víc prožít,“ skromně podotýká.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze