Měsíce vyplněné zraněními, kdy se přemisťovala maximálně na skútru, jsou dalekou vzpomínkou. Už se ani nemusí trápit tím, jak dojde těch 200 metrů do školy vyzvednout dceru Islu. Nejhorší dny jsou za ní, současně se však vytrvalecká legenda obává, jestli ještě najde schopnost dělat to, co pro ni bývalo tak přirozené - běh.
Krátce poté, co se vzdala účasti na domácí olympiádě v Londýně 2012 a v slzách sledovala závod jen z hotelového pokoje, musela na operaci dávné zlomeniny. Osm měsíců poté byla schopná posunout jednu nohu před druhou a pomalu zvyšovat tempo. Ale sotva pár minut.
„Můj první běh pak trval sotva pět minut. Ale byl to spíš klus, víc mi noha nedovolila,“ vyprávěla mistryně světa v maratonu z roku 2005. „Tehdy jsem si uvědomovala, jaký je dar moci běhat.“
V dobách největší slávy běhala 220 až 240 kilometrů týdně, teď musela objemy i tempo výrazně zredukovat. Přesto cítila progres a že se znovu blíží doba, kdy jí bude hej. „Život musí mít světlá a temná období, bez toho by to byla nuda.“
Teď je závod 41leté běžecké dámy skoro u konce; ještě jedna cílová rovinka, posledních 42 kilometrů, na jejichž konci bude stát slavobrána s nápisem: Konec kariéry. „Ale já nekončím, nikdy se s během nerozloučím!“
Uplynula celá dekáda od doby, kdy naposledy běžela Londýnem pro třetí tamní vítězství, dva roky předtím na stejné trati zaběhla i světový rekord 2:15,25 hodiny, ke kterému se od té doby nikdo nedokázal přiblížit na víc než tři minuty. „To už je deset let? Vzpomínky mi přijdou, jako by to bylo včera,“ žasla.
V neděli sice bude znovu na startu svého osudového maratonu, ale na konkurenci to tentokrát stačit nebude. Možná předběhne velkou část účastníků, ale aby se rovnala těm elitním, které kdysi porážela, na to už síly nenajde. „Vím, že nepoběžím pod 2 hodiny 30,“ ujistila v rozhovoru pro London Evening Standard. „Ptali se mě: Budete se dívat na hodinky? Ne, nebudu. Nepoženu se za nějakým časem.“
Právě tohle je však možná největší úlevou - že už na ní nebude ležet ten obvyklý tlak, že se může svobodně proběhnout a že série zranění jí už nebrání v jejím zamilovaném pohybu. Přitom před pěti týdny jí zánět achilovky dovoloval maximálně nořit nohu do kbelíku s ledem.
Být zdravá, Radcliffeová by s kariérou skončila už dávno. „Tolik jsem chtěla závodit na londýnské olympiádě, která mohla být krásnou rozlučkou,“ přiznala. „Jenže my si nevybíráme. Přesto jsem měla štěstí, jak dlouhou kariéru jsem si mohla užít. To byl dar.“
Ten šťastný dar v neděli pokropí slzy smutku.
