Na papíře má připravené poznámky, ale na tu nejdůležitější větu je vůbec nepotřebuje. Ví, co musí a chce říci.
„Končím kariéru. Chci se posunout dál a začít budovat něco nového.“
Tak a je to venku. V nevlídném pražském lednovém dopoledni konečně František Raboň oficiálně oznamuje, co mnozí už několik měsíců tušili.
Profesionál, jenž na silničním kole šlapal ve službách Marka Cavendishe, Andre Greipela nebo Tony Martina a který se na horském kole stal parťákem legendárního Christopha Sausera, uzavírá velkou kapitolu svého života.
„Ulevilo se mi, když jsem se definitivně rozhodl,“ přiznává.
Od léta, kdy mu šéfové oznámili, že jeho bikový tým Specialized Racing nebude ve stávající podobě obnoven, v něm toto radikální rozhodnutí zrálo. Jistě, jednal potom i s jinými týmy z bikového a silničního pelotonu, opět mu pomáhal jeho bývalý manažer Tony Rominger, přesto konec kariéry dostával čím dál reálnější kontury.
„Hlavní důvody, proč končím, jsou vlastně dva,“ vykládá.
Důvod první: Nedostal z profipelotonu žádnou další nabídku, která by jej opravdu oslovila. „A to jak z hlediska motivace, tak z pohledu financí. Loňský přestup na horská kola mě nabil energií a myslel jsem si, že na nich zůstanu déle. Jenže bohužel se to v týmu Specialized vyvrbilo takhle.“
Sice se objevily možnosti přestupu do silničních stájí třetí divize, možná i do druhé divize, ani jedna však nedokázala Raboně zlákat. Návrat zpět na scénu Českých poháru ho nepřitahoval.
A důvod druhý? Tělo přece jen, navzdory pouhým 31 letům věku, cítilo únavu. „Začínal jsem mezi žáky v roce 1997. Později jsem osm let působil v týmech Pro Tour, pak poslední sezonu na bikách. Je to celkem 18 sezon. Loni se mi narodila dcera, užívám si, že na sebe teď máme s rodinou mnohem víc času.“
Ač byl v profipelotonu lídrem jen příležitostně, ohlížet se může s hrdostí. V roce 2010 ovládl závod Kolem Murcie, tehdy nabitý hvězdami. „Povedlo se mi to v roce, kdy ho chtěl vyhrát také Wiggins, sám mi to řekl. A kdy na něm startovali Armstrong nebo Meňšov. Toho si vážím.“
Vyhrál také prolog Kolem Romandie, oblékal tam žlutý dres. Devětkrát se stal mistrem republiky, v sezoně 2005 evropským šampionem do 23 let, vysloužil si vizitku kvalitního časovkáře.
„A objel jsem sedm závodů Grand Tour!“ vypočte, přestože sen o startu na Tour se mu nikdy nevyplnil.
„Má kariéra byla bohatá. Odnáším si z ní spousty zážitků jako lídr i jako domestik. Procestoval jsem celý svět, mám spoustu kamarádů. Za to jsem vděčný. A týmy, kterými jsem prošel, patřily vždy ke světové špičce,“ připomene angažmá v T-Mobilu, HTC-Highroad a ve stájí Omega Pharma-Quickstep.
„Připadal jsem si v těchto týmech stejně, jako kdybych ve fotbale hrál za Manchestery nebo za Barcelonu. A vůbec mi nevadí, že jsem tam nebyl v titulní roli. Není přece každý Messi, potřebujete i obránce a lidi, kteří občas sedí na lavičce.“
Zůstala za ním spousta černé práce, která mnohokrát nebyla tolik vidět, ale o níž nejen jeho kolegové z týmu moc dobře věděli. Proto si Raboně nemohl vynachválit Andre Greipel, jemuž pomohl k zelenému dresu na Vueltě, proto si ho mnohokrát vyžádal do svého vláčku Mark Cavendish. Plzeňský domestik, usazený dlouhé desítky kilometrů na špici pole, s odhodlaným výrazem ve tváři tahající tempo a sjíždějící uprchlíky, to býval běžný obrázek na závodech World Tour.
„Také má poslední sezona na bikách byla úžasná. Sice na jednu stranu stres, ale zároveň i určité odlehčení po dlouhých letech na silnici,“ vypráví o roce 2014, kdy se Sauserem vybojoval druhé místo na proslulém Cape Epiku.
Co s ním bude dál?
„Mám nabídky na práci od spousty firem. Až mě to příjemně překvapilo,“ říká. Založil i vlastní firmu Raboň Cycling, bude v Česku zastupovat firmu Supacaz, spolupracovat formou ambassadorství se Specialized, testovat dresy značky Kalaš, propagovat hodinky Prim.
„Navíc je tu má srdeční záležitost, kterou je charitativní nadace Centrum Hájek, stacionář pro postižené děti. Máme u Plzně unikátní místo, kde už dnes může denně rehabilitovat patnáct dětí.“
V roli experta bude nadále spolukomentovat přenosy České televize z Tour de France i jiných závodů. Jen vlastní cyklistický obchod zatím na rozdíl od některých jiných vysloužilých profesionálů neotevírá.
„Jsem docela opatrný člověk,“ vysvětluje. „Nechci se pustit úplně do všeho. Už takhle toho bude docela dost. Nenasmlouvám si přece deset značek a byznysů, abych se pak ničemu nemohl věnovat na 100 procent.“
Zároveň se však neuzavírá před žádnou možností či výzvou. Do profipelotonu by se jednou mohl vrátit třeba v roli manažera nebo sportovního ředitele.
„Lákalo by mě to. Jsem připravený znovu se učit. Splaskla bublina, ve které jsem žil přes patnáct let a kde dny byly tak podobné: ráno vstát, jet na trenink, pak regenerovat. Začínám odznova. Zatímco já jezdil na kole, svět mezitím běžel dál. Musím se znovu zaškolit, poznávat ho. I kdybych se chtěl stát například agentem jezdců, musím nejprve projít všechny kurzy, které UCI vyžaduje.“
Od podzimu, kdy se ve svém nitru rozhodl skončit, seděl na kole snad jen šestkrát. Dočasně ho to do sedla netáhlo. Dokonce přibral šest kil. Což však neznamená, že by zanevřel na sport. Právě naopak.
„Hraju čtyřikrát týdně amatérsky hokej, v pondělí jsem dal čtyři góly a včera jeden. Dělám florbal, chodím běhat. Jsem ze sportovní rodiny. Bez sportu si život nedovedu představit. A taky si chci udržet normální figuru.“
Je si jist, že i na kole bude opět vyjíždět. „Jen už tam nebude žádné MUSÍM. Ale dokážu si představit, že nějaký srandazávod na biku si zkusím.“
Umí hovořit dlouze a poutavě. Když pak přece jen domluví, usměje se a vydechne. „Tak - a je to. Už je to oficiální.“
František Raboň, kdysi cyklistický profesionál.
A teď... František Raboň, podnikatel. Nebo reportér. Nebo jednou agent jezdců. Nebo cokoliv.
Je zvědavý, co mu nyní život přinese.
