"Během vysílání jsme dostávali spoustu nadšených ohlasů," vzpomíná Vít Holubec, který utkání spolu s kolegou Josefem Valchářem komentoval.
Tehdejší podmínky se s těmi současnými vůbec nedají srovnávat. Žádné opakovačky ani transfokátory na přiblížení obrazu. Na Štvanici byly tenkrát jen tři kamery. Za jednou z nich se tísnil Holubec s Valchářem.
Dnes? Při hokejovém mistrovství světa v Praze a Ostravě bylo k dispozici 22 kamer, při světovém šampionátu v atletice jich bylo víc než sto.
"To samozřejmě není všechno. Jinak se využívá grafika, vyvíjí se používání objektivů kamer. Dřív to bylo, jako byste si zapnul rozhlas," říká režisér Charilaos Karadžos. "Ubývá míst, kam kamera nedosáhne. Pohledy jsou originální, nemyslitelné pro diváka, který je přímo na stadionu," doplňuje komentátor Robert Záruba. Myslí tím třeba kamery v hokejové brance.
|
Zlomy v historii českých přenosů 11. února 1955: první přímý přenos, hokejové utkání Praha - Leksand ze Štvanice |
Ale originální byly i přenosy dříve. Režisér František Pojdl v 60. letech vyrobil 45minutový přímý přenos z horolezectví v Prachovských skalách. "Dneska by to bylo pomocí jeřábu jednoduché, tenkrát šlo o velké riziko. Horolezci tahali nahoru kamery, které měly přes metrák," vzpomíná Pojdl.
S kolegy zkoušeli v 60. letech vymýšlet pořád něco nového. A tato snaha provází i současnost. Kam až lze dojít? Co všechno se ještě může vymyslet? Kamery ukazují pohled z helmy skokana na lyžích, při plavání uchvacují záběry pod hladinou. V hokeji se zkoušel svítící puk, který v záběru zanechával šmouhu. "Ale to byl omyl. Nové pokusy končí většinou špatně," míní Pojdl. "Nejdůležitější je maximální přehlednost. Nejlepší přenos ze hry? To je přece ten nejjednodušší."
Přes obrovský skok v technice si Záruba myslí, že to základní zůstalo i po letech stejné. "Prožitek. Být při zápase, i když sedíte doma."
