Už třináct let ji pronásleduje rakovina. Ona však hází nemoc, která zlomila stovky a tisíce jiných, za hlavu. A dál žije basketbalem a svou rodinou. Mezi ta dvě slova, basketbal a rodina, by mohla dát i rovnítko.
Jako by už tak nebyla paní Janečková ve sportovním světě vzácností. Ženou, která vede partu mužů. "Já vlastně za tu dobu, co trénuju, poznala jen jedinou další, Milenu Jindrovou," připomene někdejší hvězdu československého basketbalu, která před časem trénovala Sokol pražský.
"Já sama to ale jako zvláštnost neberu," zaburácí svým mohutným hlasem. Jinak to ani neumí. Postavy je sice malé, ale ani na chvilku nezapochybujete, že si mezi dvoumetrovými chlapy dovede zjednat respekt.
"Holky bych já asi trénovat neuměla, ty by mi můj styl trénování neodpustily. Pošlu kluky někam, ale druhej den o tom nevím. Jsem už taková splachovací," potvrdí prvotní dojem rázné ženy. "My Janečkové nejsme právě flegmatici. Když se klukům ubližuje, vstane ve mě nějakej bojovník a pak si to od rozhodčích pěkně slíznu."
Pětadvacet let na trenérské židli
Paní Janečková už dosáhla věku, jež se u dámy nesluší prozradit. I když jí by to při její povaze nejspíš nevadilo. Sama se ve svém vyprávění nijak nekrotí, trousí jednu perlu za druhou.
"Něco vám povím, trenéři začínají po šedesátce blbnout. Stane se, že si spletu útočníka s obráncem. Člověk už musí dávat bacha," rozesměje se. Ani legendární brněnský trenér Miki Pospíšil by to neřekl líp, pokud by si něco takového náhodou myslel.
Pavla Janečková, to je basketbalový Slovan Bohnice. Ta rovnice platí dlouhé roky. V klubu začínala s trénováním přesně před pětadvaceti lety. Provedla "své kluky" - ty vlastní i ty nevlastní - všemi mládežnickými kategoriemi až mezi dospělé. A potom z klubu učinila druholigovou stálici. Tuhle soutěž hrají v Bohnicích už desátou sezonu.
Budoucnost ale vidí paní trenérka v temných barvách. Ještě nedávno tu šli od porážky k porážce. "Dneska už jsou takoví, že jim to moc nejde. Ale jsou schopní padat na hubu. A to já ocením, to je moje filozofie srdečního basketu," bezděčně vysloví své krédo.
"Dožiju s těmahle klukama a pak jim na krajském přeboru budu dělat zápis," praví smířeně. To bylo ještě před prosincovou sérií tří výher. Malým předvánočním zázrakem...
Basketbal ale i po letech prožívá s maximálním nasazením. Nedávno byla rozhodčími vykázána z lavičky, k tomu pak nafasovala šestizápasový "flastr". Za protesty. "Něco takového se mi stalo za pětadvacet let jenom třikrát," krčí rameny.
Je znát, že to pro ni doopravdy byl jeden z nejošklivějších zážitků v kariéře. Není na sebe právě pyšná. "Byl to takovej absolutní úlet. Moc mě to mrzí, ale stalo se." Dál zůstane svá. Kvůli komu by se ona měnila?
Pavla Janečková na tréninku Slovanu Bohnice. Vpravo její starší syn Martin
Malý svět mezi paneláky
Sportovní hala, nesoucí nesmazatelné známky sídlištního vkusu, snad jen díky dvěma proskleným stěnám působící jakž takž přívětivým dojmem. Poblíž je fotbalové hřiště, tenisové kurty... To je malý svět Pavly Janečkové. Před lety převzala areál jako správkyně, o víkendech jezdí na zápasy se svými hochy. Žádné touhy nemá.
Kdysi tomu bylo jinak. "Můj první tým v roce 1991 vyhrál titul přeborníků republiky v žácích. Pak za mnou přišli z USK, že bychom u nich mohli hrát nejvyšší dorosteneckou soutěž. Dopadlo to dost špatně. Mně nejdřív vyhodili, pak jsem se k nim vrátila. Mnozí z těch kluků toho ale nakonec nechali. To družstvo mě moc mrzí, bylo skvělý," zavzpomíná s hořkostí.
Ještě jednou se mohla podívat do "velkého" basketbalu - pokud má v českých podmínkách vůbec smysl tohle slovo použít. "Když začínala Slovanka, tak za mnou přišel pan Toušek, že by on dělal holky a já že bych dělala kluky a že bychom si založili soukromý klub," svěřuje se paní Janečková.
Bohnická patriotka vábení odolala a ze Slovanky je výhradně ženský oddíl. "Mně tu zase tak moc nechybí. Takže jsem pryč ani nechtěla," tvrdí dnes.
Ani rozprávění o své nejtěžší životní kapitole se Pavla Janečková nijak nevyhýbá. "Mluvit o tom mi vůbec nevadí. Já na tu rakovinu nemám čas. Když vám vyjmenuju, co všechno mám, nebudete tomu věřit," poznamená a začíná ukazovat na své tělo. Nevěřím.
"Dneska tomu nevěří už ani doktoři. Vy jste stejně zázračná, tvrdí mi," znovu zazní její smích.
Výsledky jsou až druhé
Sportovní pointa jednoho životního příběhu se nenabízí. Žádná osobnost, bez které si (aspoň český) basketbal nejde představit, z malého oddílu na severní výspě Prahy nevzešla.
"Já ale zjistila, že výsledky jsou druhé. Ale ten basketbalový život s klukama je to hlavní. O Vánocích přijdou kluci i s manželkami a dětmi a posedíme. V životě jsou různé zášti. Tady na basketu si ale můžete být všichni rovni. A ono se mi to podařilo. To beru za svůj největší úspěch," vmísí do svého vyprávění Pavla Janečková patos. Ona má na něj právo.
S nadsázkou se tu občas titulují Svobodná republika Bohnice. Mají i vlastní prezidentku. Hodně svéráznou. A taky nezdolnou.
