Ve čtvrtek večer zasáhne na ME v Jekatěrinburgu do soutěže jednotlivců.
Co vás vlastně přivedlo do České republiky?
Jako ukrajinská jednička jsem toužil po nových zkušenostech a impulsech, které jsem doma, kde tehdy nebyla příliš silná konkurence, nenacházel. Jeden náš trenér tehdy spolupracoval s klubem NH Ostrava, ve kterém jsem podepsal smlouvu a zůstal až do roku 2005.
Jak rychle jste se naučil řeč? Čeština je asi hodně těžká...
Jazyk jsem se zvládl docela rychle, za půl roku jsem se obstojně domluvil. Bylo to i díky mým tehdejším spoluhráčům, kteří se mnou trpělivě konverzovali, při čemž často docházelo i k úsměvným situacím...
Kdo vám v začátcích pomohl nejvíc?
Můj ukrajinský kamarád Alex Sarmatov, který se mnou hrál v ostravském klubu. Měl výhodu, byl v Česku o tři roky déle.
Asi vás hodně mrzí, že jste musel dlouho čekat na české občanství, muselo to být nepříjemné.
To je pravda, čekal jsem šest let. Dost mě to výkonnostně přibrzdilo, protože jsem po celou tu dobu nemohl hrát v české, ale ani v ukrajinské reprezentaci, samozřejmě jsem se nemohl startovat ani na žádných mezinárodních turnajích. Toto období považuju za velkou ztrátu v mém profesním životě.
Jak vypadá běžný den profesionálního stolního tenisty?
Jelikož hraju za francouzský klub GV Hennebont, což obnáší časté a zdlouhavé cestování na zápasy, někdy mám pocit, že můj běžný den je v letadle na trase Praha - Paříž... Pokud nejsem na cestách, snažím se trénovat dvakrát denně a prokládat to posilovnou či během. A pak relaxuji s dcerkami na hřišti.
Nevadí vám, že stolní tenis je v současné době ve stínu jiných sportů?
Určitě, zvlášť když vím, jak byl dříve stolní tenis v Česku populární. A tak si říkám, že bychom s tím mohli něco udělat a nějakým úspěchem na mezinárodní scéně znovu přitáhnout české fanoušky k našemu sportu.
Stolnímu tenisu vládnou Asiaté. Je hodně těžké se v jejich přesile prosadit?
Stačí se podívat na první světovou dvacítku a odpovíte si sám. Hráči Číny v současné době dominují a ještě dlouho budou. A to nejen díky jejich přísné disciplíně a náročné přípravě, ale i dokonalým podmínkám. Nikdo ale není neporazitelný a každá zeď se dá zbourat, že?
Před tímto evropským šampionátem jste uvedl, že věříte v medaili, v soutěži družstev jste ale skončili desátí. Co s tím?
Zbývá soutěž jednotlivců, že? Medaili samozřejmě chci, bude záležet na losu, na fyzičce a dalších věcech. Ale kdo ví, možná by to mohlo vyjít.
