Čeští skokani proto vyhlásili novou strategii: myslet na "prkně" na cokoliv příjemného.
"Kdesi dole, pod vámi, řve dav lidí. Z toho člověka až mrazí v zádech. Nesmíte se tomu podvolit," povídá Jan Matura. Dřív se mu přemílalo v hlavě, jak skok nepokazit. "Ale pak nám Matjaž Župan, kouč béčka, poradil: Myslete na věži radši na přítelkyni nebo na krásné počasí."
V Garmisch si tedy Matura představoval svoji milou Veroniku – a prohlížel si modrou oblohu.
Stejně tak Borek Sedlák. "Pryč jsou doby, kdy jsem nahoře rozplánovával skok do spousty maličkostí.
Trenér mě naučil: Prohlédni si okolí, jak je všude na světě krásně. Tak se toho držím." V novoročním závodě dolétl pro 28. místo, své životní maximum ve Světovém poháru.
I Roman Koudelka si před finálovým skokem ordinoval přemítání o přítelkyni Pavlíně. "Moc mi tu chybí. Na Silvestra jsme spolu telefonovali snad půl hodiny. Aspoň jsem ji pozdravoval nápisem na rukavici," říká čtvrtý muž v pořadí.
Pouze další mladík Martin Cikl se na „prkně“ drží osvědčených metod: "Vsugerovávám si, že udělám dobrý skok. Navozuju v sobě atmosféru dobrého pocitu při dopadu."
Podobné myšlenky měl kdysi na věži Pavel Ploc, stříbrný z olympiády 1988. "Snažil jsem se stoprocentně koncentrovat na výkon, na techniku, na vítr," vzpomíná. "Na nic jiného mi nezůstal v hlavě prostor. Kdybych myslel na příjemné věci jako ti kluci, odreagoval bych se až moc. Byl bych málo nabuzený."
Navíc: i kdyby Koudelka a spol. mysleli před skokem třeba na havajské pláže, ani oni nervozitu zcela nezaplaší.
"To ani nechci," tvrdí Koudelka. "Trocha nervozity mě vyhecuje. Bez ní bych nic neskočil."
Pouze Jakub Janda má ve tváři výraz muže připraveného na vše. "Žádné nervy," hlásí. "To bývávalo. Teď to beru sportovně. Vždyť já tady nemám co ztratit."
Skokani považují nový můstek v Ga-Pa za bezpečný. Což také hraje roli. "Jinde mám respekt – nechci říct strach – z můstku větší. Třeba v Kuusamu. Nebo v Klingenthalu," povídá debutant Cikl.
Ovšem ve chvíli, kdy se odlepí z lavičky a spustí po nájezdu, už ani na to nemyslí.
Za pět vteřin zrychlí skokané z nuly na 100 kilometrů za hodinu. Po 100 metrech se v rychlosti okolo 82 km/h odrážejí. Na naprosto přesné trefení odrazu mají 150 milisekund. "Tam už se nedá přemýšlet, tam už musí být všechno zautomatizované," říká Cikl.
"Chce to sílu, cit a rutinu," shrnuje Walter Hofer, šéf všech skokanů v Mezinárodní lyžařské federaci.
