"Říkal jsem si: Zůstaň koncentrovaný, nic neměň, stačí ti tak málo. Ale právě to málo bývá nejtěžší."
Tolik tenistů může vyprávět o psychických kolapsech před branami. Květa Peschkeová měla loni v osmifinále dva mečboly na Petrovovou, pak zahrála dvojchybu a prohrála. Nebo příklad ze zlatého fondu Wimbledonu. Rok 1993: Jana Novotná vedla ve finále nad Steffi Grafovou 4:1 a 40:15 v rozhodující sadě. Pak se zčistajasna sesypala.
"Začala o sobě pochybovat a najednou do toho šla víc, než měla. Proto dělala chyby," vypráví Hana Mandlíková, tehdy její trenérka.
Peschkeová na své loňské zatmění vzpomíná: "Podávala jsem při mečbolu příliš na riziko. Ta dvojchyba byla neodpustitelná."
Jenže kdo pronikne do psychiky tenisty, jenž má na dosah vítězství?
"Je to podivný stav. Říkáte si: Už to mám. Ale také: Ještě o to můžu přijít. V hlavě se vám motá milion věcí. Musíte v sobě najít vnitřní sílu."
Helena Suková radí: "Nejlepší je si vsugerovat, že jde o obyčejný trénink." Také ona však prohrála v roce 1987 wimbledonské čtvrtfinále se Shriverovou z mečbolu...
Novotné nestačilo na Roland Garros 1995 ve třetím kole proti Rubinové ani devět mečbolů. "Ale pak se naučila, jak být i v takové situaci pozitivní," říká Mandlíková.
Musí i Štěpánek dozrát? Slavný John McEnroe nabádá: "Jen ať se podívá na Björkmana. Ten je v 34 letech pozitivní na 110 procent za jakékoliv situace."
