Ten vítězný chorál zpívalo přes čtyřicet tisíc fanoušků. Posledních deset minut stáli, sálalo z nich štěstí a pýcha. Byli hrdí. Byli hrdí na svůj Liverpool i na dva Čechy, kteří pomohli přemoci 3:1 druhý tým tabulky Leeds United. Vyprodaný stadion viděl v sobotu odpoledne úžasné fotbalové představení, jaké se dá zažít snad jen v Anglii. "Dneska jsme králové. Noc bude dlouhá," utrousí Patrik Berger, jedna z hvězd slavného klubu z ulice Anfield Road. Je utahaný, ale usmívá se. Přešlapuje po rudém koberci u kabin a v pravé ruce drží láhev šampaňského, cenu pro nejlepšího hráče zápasu. V novinách Sunday Mirror byl ohodnocen devítkou, tak vysokou známku nedostal o víkendu v anglické lize nikdo jiný. Byl to on, kdo skvělému Leedsu zaťal smrtící ránu. Vladimír Šmicer přihrál, Bergrova vyhlášená levačka pálila z třiadvaceti metrů, míč svištěl jako kulka vystřelená z pistole a brankář Martyn marně plachtil vzduchem. Míč se otřel o tyčku a padl do sítě. Šílející diváci pozorovali, jak střelec sprintuje se vztyčenou rukou až k vlastní šestnáctce. Tam mu spoluhráč Gerrard skočil na záda. Vzápětí ho další kumpáni radostí málem umačkali. Liverpool vedl 2:1. Vítězství mu už těžko mohlo uniknout. Do konce zbývalo dvaadvacet minut. "Patrik byl statečný. Nebýt jeho, nevyhráli jsme," říkal francouzský trenér Gérard Houllier. Tenhle muž, v obleku a brýlích vypadající spíš jako vysokoškolský profesor, bral utkání s Leedsem emotivně. Možná za to mohlo i nedávné úmrtí jeho osmnáctiletého synovce, ale na konci plakal. Liverpool na druhé místo ztrácí tři body. Už dlouho neměl klub z města Beatles tak dobře rozjetou sezonu. Když stejně bravurně zvládne další dva nejbližší zápasy, snad se může rozjet k devatenáctému titulu v historii. Kdo ví. Příští týden hraje na hřišti třetího Arsenalu, potom jede do kotle prvního Manchesteru. Teď se ale žije vítězstvím nad Leedsem. Neúnavní fanoušci zpívají a klubové vedení se dme pýchou. Usmívá se i žvýkající ramenáč, který se u salonku pro významné hosty stará o pořádek. Před hlavním východem ze stadionu se už třicet minut tlačí fandové, snaží se získat autogram. Berger se Šmicrem musí za jekotu dívek prchat do zaparkovaného auta. "Prosím, prosím," žadoní holky. Ne, dnes ne. Kdyby se podepsali jedné, z chumlu dalších se nevypletou hodinu. Lidé by za hráče i dýchali. Když Šmicer zbrkle pokazil přihrávku, povzdechlo si čtyřicet tisíc diváků najednou. Cítíte tu vzájemnost, tu oddanost. Cítíte tu lásku ke klubu. "Už jenom kvůli lidem se tady nedá zpomalit. Ani na chvilku. Není na to čas. Pořád se maká. Vydechneme si až na konci," popisuje Patrik Berger. Fanoušci nestrpí, když se hráči nesnaží úplně. Ledabylý výskok nebo frajerské kličkování? To hned nespokojeně hučí. Kvůli tomu nepřišli, chtějí vidět boj. "Ke konci už jsem mlel z posledního, ale nešlo vypustit jediný souboj. To se neodpouští," zdůrazní Vladimír Šmicer. V té dlouhé sobotní liverpoolské noci se fotbalisté stali božstvem. Byli králové.
7. února 2000
