Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Arenberg, nejslavnější kostky světa. Nejste vy sadista? Možná trochu

ARENBERG V ROCE 2015. Cyklisté na nejobávanější pasáži Paříž-Roubaix. Na vítěze závodu v neděli čeká v cíli 30 tisíc eur a dlažební kostka. | foto: Profimedia.cz

10 2016
„Jsem asi jediným člověkem, který makal v dolech pod touhle cestou a potom po ní závodil,“ vyprávěl cyklista Jean Stablinski. Mistr světa z roku 1962 je mužem, jenž dal Peklu severu jeho dnešní symbol. Kostky v arenberském lesíku.

Poprvé se cyklisté vydali na pouť mezi Paříží a Roubaix před 120 lety. V roce 1919 pak stvořil Eugene Christophe, legenda Tour de France, přezdívku této klasiky, když po závodě pronesl: „Je to opravdové peklo severu.“

Jenže v 60. letech minulého století najednou peklu hrozilo, že pozbude děsivosti svých dlážděných úseků.

„Tehdy chtěli starostové modernizovat vše, a tak když závod vedl přes jejich vesnici, nařídili vyasfaltovat vozovku. Nepřáli si, aby si o nich zbytek Francie myslel, že jsou Zapadákov,“ líčil Stablinski.

Roku 1965 už jen 22 z 265 kilometrů vedlo po pavé, zatímco před válkou jich bývalo více než 60. A tak ředitel závodu Jacques Goddet vyzval svého pobočníka Alberta Bouveta: „Najdi v tom kraji jiné silnice s kostkami.“

„Znáš tu nějaké?“ ptal se Bouvet místního rodáka Stablinského, svého přítele.

„No jasně. Na venkově je tu spousta přímo strašných cest po pavé.“

Jean Stablinski (narozen roku 1932) byl synem polského přistěhovalce. Jeho otec pracoval v arenberských dolech, ale za války zahynul, přejel jej vojenský transportér nacistů. Jean ve dvanácti letech opustil školu a vyučil se instalatérem. Navzdory odporu matky začal závodit na kole. Ale než se stal profesionálem, dřel ve zdejších dolech coby posunovač vozíků s uhlím, zatímco matka pracovala v hrnčířské dílně na povrchu, kam za ní občas docházel po cestě přes arenberský lesík.

„Věděl jsem, že je to dost hrozná cesta se strašlivými kostkami. Až jsem se bál ji Bouvetovi ukázat,“ vzpomínal později. „Přesto jsem to udělal a on byl ohromen.“

Kolo vám létá na všechny strany

POPRVÉ. Premiéra slavného úseku Arenberg v roce 1968.

POPRVÉ. Premiéra slavného úseku Arenberg v roce 1968.

Na jaře 1968 sem Goddet a Bouvet prvně přivádějí jezdce závodu Paříž-Roubaix. Stablinski tehdy startuje naposledy, jeho Fan Club obléká hornické mundúry. V 36 letech sice dává závodu sbohem v roli jezdce, ovšem coby „objevitel“ cyklistického Arenbergu s ním zůstane spojen navždy.

„Co jste to vymyslel? Nejste vy sadista?“ ptá se ho reportér.

„Možná trochu,“ odvětí. „Chtěl jsem hlavně zachovat charakter Pekla severu. Aby tady vždy vyhrál opravdu velký šampion.“

V současnosti přichází Arenberg na řadu 96 kilometrů před cílem. „Závod tu nemůžete vyhrát, ale často se právě tady rodí skupina s pozdějším vítězem,“ řekl Stablinski.

Čím vším je však průjezd skrz tento úsek pavé hrůzný i úchvatný zároveň?

Představte si 2 400 metrů napětí na zanedbané cestě podél těžebních věží a v krajině zdevastované dávno mrtvým průmyslem. Vyčerpávající průjezd ošuntělým lesíkem s břízkami, které jako by nikdy neviděly dost slunce.

Je zde nejhorší povrch, jaký cyklistu může potkat. Cesta vede po ostrých, prapodivně lomených, mnohdy podemletých a viklajících se kamenech, pod rezavějícím železničním mostem, odkud dopadalo z vlaků s uhlím na trať tolik nečistot.

Ital Filippo Pozzato o Arenbergu říká: „Je opravdovou definicí pekla. Speciálně první stovky metrů, když sem vletíte rychlostí přes 60 km/h, jsou extrémně nebezpečné. Kolo vám tu létá na všechny strany.“

Pomůže v pekle anděl strážný?

Traduje se, že i když jsou po dešti všechny ostatní pasáže pavé už suché, na Arenbergu jsou stále mokré. Tady se lámou nohy a klíční kosti. „Jestliže uděláte chybu, následky mohou být třikrát horší než jinde. I pouhý defekt vás srazí daleko dozadu, protože je velmi obtížné dostat tu hned servis,“ povídá bývalý belgický vítěz Eric Vanderaerden. Rovněž slavný Tom Boonen zde s nefunkčním kolem bezmocně prostál dvě minuty.

Australský cyklista Stuart O'Grady vede balík v nejnáročnější pasáži celého závodu do Roubaix v oblasti Arenberg.

BOJE NA ARENBERGU. Stuart O'Grady vede pole jezdců při ročníku 2013.

„Nikdy netušíte, kde na vás číhá díra,“ tvrdí Vanderaerden. „Musíte být připraveni dělat rozhodnutí ve zlomku vteřiny a dělat je správně,“ radí šampion z roku 1990 Eddy Planckaert. Jeho kolegové přidávají: A musíte vložit svá těla do rukou anděla strážného.

V letech 1974–1983 Národní lesní úřad průjezd Arenbergem uzavřel. Když se sem závod v roce 1984 vrátil, všichni cyklisté favorizovaného týmu Renault tady ztratili veškeré naděje a jejich manažer Cyrille Guimard líčil: „Na konci Arenbergu polovina mých jezdců ležela na zádech a druhá polovina píchla.“

Mírný sjezd, jímž se na arenberské pavé najíždí, byl vždy svědkem brutálního boje o pozice. Při něm padl v roce 1998 trojnásobný vítěz Johan Museeuw a gangréna jej málem připravila o nohu.

Proto v dalších dvou letech cyklisté mířili na Arenberg z opačné strany s pomalejším nájezdem. Při ročníku 2001 však byl původní itinerář zpět. Philippe Gaumont najel na cestu z první pozice, upadl a zlomil si stehenní kost.

„Mé kolenní pouzdro se otočilo doprava a otevřená zlomenina mi trhala svaly. Při rychlosti 60 km/h a 180 tepech za minutu do nich bylo pumpováno kolosální množství krve, takže stříkala všude kolem.“

Měsíc a půl strávil na lůžku, neschopný pohybu.

V roce 2005 organizátoři Arenberg vynechali, zoufalý stav cesty přesáhl i podle jejich soudu hranu bezpečnosti. Regionální a místní úřady poté věnovaly 250 tisíc eur na náhradu chybějících kostek, jež byly vymlety či ukradeny fanoušky, a zároveň na rozšíření šířky cesty ze tří metrů na tři a půl.

Zdejší důl už v roce 1990 uzavřeli.

Jean Stablinski, jenž ironicky nikdy Paříž–Roubaix nevyhrál, zemřel po dlouhé nemoci o 17 let později. Při následujícím ročníku byl u trati odhalen jeho památník.

DLAŽEBNÍ KOSTKA. Švýcarský cyklista Fabian Cancellara zvedá nad hlavu tradiční trofej pro vítěze pekelné klasiky Paříž-Roubaix.

VÍTĚZ A TROFEJ. Fabian Cancellara vzácnou trofej získal třikrát, naposledy roku 2013.

Po překonání Arenbergu prověří letos jezdce sedmnáct dalších úseků pavé. V roli největšího kandidáta titulu na ně vjede Peter Sagan, další velké loučení kariéry čeká na Fabiana Cancellaru, zatímco zraněný obhájce titulu John Degenkolb zůstane jen u televize. Zato loňský korunní princ Zdeněk Štybar patří podle mínění sázkových kanceláří mezi pět největších favoritů.

Vezmeš si mě? Nedám ti prsten. Dám ti kostku

„Paříž-Roubaix je poslední šílenství, které cyklistika nabízí,“ říkal někdejší ředitel Jacques Goddet.

Není to nejdelší z klasických monumentů, tím je Milán - San Remo.

Není ani nejstarší, tím se stal Lutych-Bastogne-Lutych.

Nepřivábí k trati milion diváků jako Flandry.

Přesto se Peklo severu honosí hrdým titulem Královna klasik.

09.dubna 2016 v 20:29, příspěvek archivován: 09.dubna 2016 v 21:26

Good luck to all the riders on the start line tomorrow.Who's the next name to be written in history? @Paris_Roubaix pic.twitter.com/NFEhXHrXCu

Na samém konci závodu pozdvihne dnes šampion na velodromu v Roubaix trofej v podobě kostky pavé. Když ji v dubnu 1999 získal Andrea Tafi, vyhlásil: „Použiju ji jako základní kámen svého nového domu, protože žádný cennější kámen neexistuje.“

Johan van Summeren, senzační vítěz Pekla severu 2011, požádal hned za cílem svoji dívku o ruku.

Řekla „Ano“.

Vzápětí jí tedy oznámil: „Většina lidí by ti k takové žádosti dala prsten. Já ti dávám kostku.“

Autor:






Nejsem perfektní máma!
Nejsem perfektní máma!

Své dítě miluji, ale dávám mu opravdu to nejlepší?

Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze