"V nejomezenějším režimu jsem potřeboval 350 tisíc na sezonu, ale to jsem zdaleka nesehnal," přiznal 35letý závodník. "Ještě rok dva jsem mohl jezdit."
Bylo těžké říct si, že je konec?
Vážně jsem k tomu byl víceméně donucený. Člověk účty platit musí. Dál už to nešlo, museli jsme to zarazit a vymýšlet, co dál. S tátou se zabýváme fotovoltaikou.
Jak se shánějí peníze na cyklokros?
Špatně. Nesehnali jsme skoro nic. Bída. Z části za to mohla i světová krize, sponzoři ubyli všude. A v Čechách o závodníky není zájem.
Měl jste rozlučku?
Po závodě, který jsme pořádali u nás v Podbořanech, byl postavený stan, měli jsme tam kapelu, a kdo přijel, poseděl. Vymáchali mě v blátě, normálně mě do něj hodili.
Slza vám ukápla? Jemně.
Když na něco dojde, jsem trochu dojímavý typ.
Zůstanete nějak u cyklokrosu?
Jedině přes pořádání závodů. Nic jiného zatím neplánuju. Ani trénovat. Kdybych chtěl mít oddíl, je to taky o penězích. Zase bych je musel sehnat, jako jsem je potřeboval sehnat pro sebe. A dělat to napůl, to ne.
Ani jezdit za amatéry, hobby závodníky?
Neláká mě to. Čtyři měsíce jsem na kole neseděl, měl jsem práci od rána do večera. Taky mám dost široké koníčky: hokej, takovou hospodskou ligu, s tátou si občas zahrajeme golf, tedy spíš honíme míček po lese. K tomu kuželky, chodím do lesa, na ryby.
Když se ohlédnete za kariérou, co vás hned napadne?
Ono je toho hodně. Seděl jsem na kole 20 let, mezi profíky asi 17. Jasně, juniorský titul mistra světa člověku hodně pomůže, nakopne ho do kariéry. Pak to má jednodušší, všude má dveře otevřené. A buď to dokáže využít, nebo ne.
Využil jste to?
Napůl. Já měl vždy smůlu na oddíly v cizině. Kam jsem chtěl jít, tam to vždycky skončilo.
Kdybyste teď sehnal peníze, jste schopný se ještě vrátit?
Těžko říct. Ale možná jo. Nikdy neříkám nikdy.
