Byl na třech operacích, lékaři ho přesvědčovali, že se uzdraví. Ale nic se nelepšilo a na začátku letošního roku málem přišel o nohu.
I to ho dotlačilo v pouhých 28 letech k radikálnímu rozhodnutí: "Nemohu tomu uvěřit a nechci skončit, ale jsem nucen," řekl Svoboda, jenž vyrostl v Budišově na Vysočině.
Ale přitom vy byste udělal všechno pro to, abyste neskončil.
Já vážně nechci, ale bohužel jsem nucen. Spousta lidí mi říká, že přijde zázrak, tak doufám, že se dostaví. Nicméně já jsem spíš realista a říkám, že co se může stát, se stane. A momentálně se zázrak neděje. Nechci se k tomu upínat, protože už dva roky jsem se vyloženě trápil, a já už ani nechci zažít ten pocit zklamání.
Petr Svoboda■ Bývalý atletický překážkář, narozen 10. října 1984 v Třebíči. |
Abychom shrnuli, z jakých důvodů končíte, tak to popište.
Moje atletická smrt, když to tak nazvu definitivně, byla to, že mě začala bolet burza na patní kosti. Ta vlastně všechno od začátku zkazila. Od zlaté medaile (na halovém ME v Paříži – pozn. red.) jsem si nestoupl na start. Věřil jsem, ale nikdy jsem nedokázal prodat to, na co jsem asi víceméně měl.
Ještě jste stihl soustředění.
Ano, po asi po čtrnácti dnech pauzy jsem odletěl na čtrnáct dní na soustředění na Kanáry. Byl jsem na Lanzarote, to bylo super. Běhal jsem si osobáky na překážkách a hladce jsem běhal i úseky ve sprintu. Pak mě začal bolet úpon na patě a všichni – i masér a fyzioterapeut – říkali, že je to odražená pata, ale že se těžko poznává.
Co bylo dál?
Nakonec se přišlo na to, že jsem neměl odraženou patu, ale udělal se mi zánět u úponu, který vede od prostředníčku až k patní kosti. Ten se mi utrhl a od té doby se mi nastartovaly všechny problémy z přetěžování pravé nohy – na levé jsem měl prasklou plantáru. Pak to šlo ruku v ruce. Nebyla ani chvilková naděje, že by se to mělo zlepšit. Přišlo mi, že je všechno proti mně.
Takže člověk asi najednou přehodnotí svoje priority.
Ano, je to tak. Tenkrát jsem si říkal, když jsem vyhrál tu medaili, že bych mohl být první muž bílé pleti, který doběhne pod třináct vteřin. A jestli mě za to teď někdo zkritizuje, ať to udělá, ale já jsem si opravdu věřil. Byl to pro mě cíl a já chtěl dosahovat něčeho, co ještě nikdo přede mnou nedokázal.
Vraťme se ještě ke zdravotním problémům. Nezazlíváte realizačnímu týmu, že reagoval špatně?
Víte co, já když jsem šel na první operaci, tak to měla být jednoduchá diagnóza. Burza je věc, která se dá chirurgicky odstranit tím, že se odtrhne achilovka, oškrábe se burza, achilovka, patní kost, pak se to k sobě přitáhne, dá se do sádry, chvíli se nechodí a sroste to. Díky tomu jsem začal po šesti týdnech pauzy chodit, po sedmi až osmi týdnech klusat.
A jak jste se cítil?
Rehabilitace nefungovala. Bolest byla intenzivní, nepřestávala, nebylo hodiny, kdy bych to necítil. Potom se z toho stávaly vteřiny, kdy jsem si říkal: "Teď to bolí... Teď to nebolí..." Prostě pořád to jen bolelo a nezlepšovalo se to.
Musel jste na další operaci?
Ano. Při ní se ukázalo, že mám kalcifikát u kosti, takže se musel oškrábat. A pak jsem šel na třetí operaci, při které jsem dostal homeopatika poblíž šlachy, která by měla léčit.
To už pomohlo?
Ano, ale zároveň uškodilo. Protože lékař měl tu smůlu, že sáhl na infikovanou jehlu, která do mě dostala infekci – zlatého stafylokoka – pak se to muselo náhle odoperovat, musela se provést drenáž. Bylo to docela hnusné. V první chvíli jsem si říkal: "Budu chodit, nebudu chodit, budu mít nohu, nebudu mít nohu." Pak když jsem se probudil z narkózy, tak jsem úplně bláznivě hledal svoji nohu.
Proč?
Protože jsem dostal injekci do páteře, a když jsem pak sahal na nohu a necítil ji, byl jsem nervózní. Díky bohu jsem viděl kopeček nad peřinou, takže mě to trochu uklidnilo, že tam ta pravá noha byla.
Uklidnil jste se tedy trochu, ale stejně – co se vám honilo hlavou?
Prostě takové pocity, že si člověk říká, jestli vůbec někdy bude chodit. Běhání v tu chvíli vůbec neřeší. Spíš vám jde o to, jestli budete mít ruce, nohy a budete moct fungovat jako člověk. Ale potom s jídlem roste chuť, jak se říká. Takže jak se najednou někdo naučí chodit, tak chce umět i běhat, a kdo umí běhat, tak chce umět vyhrávat.
Ač by vám to spousta lidí přála, abyste ještě vyhrával, tak šance jsou malé, jak víte sám.
Stalo se spoustu hrozných věcí, které mě posílily duševně, ale na druhou stranu mi to vzalo to, co jsem celý život miloval – miloval jsem soutěžit. Bez soupeření není vítěz. A celou dobu jsem si přál, abych aspoň jednou zažil ještě ten pocit, kdy máte zlatou medaili, kdy proběhnete cílem jako první. Asi už se to nestane. Možná...
Jak vás slyším, vy s tím prostě nejste smířený.
Skutečně ne. Máte pravdu. Ale tak až budu trenér, tak budu trénovat se svými svěřenci a budu bojovat, abych se třeba ještě vrátil. A pokud ještě někdy budu cítit, že ve mně ta síla je, tak se na závod přihlásím a ukážu to. Mám v sobě ten pocit, že jsem ještě neřekl poslední slovo, které jsem ve sportu říct chtěl.
Co bylo za dva roky nejhorší?
Muka, nejistota a beznaděj. Je to strašně hnusný pocit, který se nedá vyjádřit slovy, ale každý sportovec ho aspoň jednou za čas zažije, že je zraněný. Neříkám, že jsem první případ, určitě takových bylo mnoho, ale zažil jsem to na vlastní kůži a nepřál bych to nikomu.
Jaký byl váš hnací motor? Překvapuje mě, že jste neskončil dřív, vždyť vám šlo o zdraví.
Miloval jsem jak vítězství, tak prohru. A také souboj. Nikdo si nedovede představit, jaké to je prát se o to být nejlepší. To je opravdu skvělý pocit, který jsem zažíval. Bál jsem se sprinterů černé pleti, kteří jsou předurčení být rychlí, ale já věděl, že na ně mám. Já jsem ale kvůli zdraví nikdy nemohl pořádně bojovat na sto procent. Nebo teda dva roky. Jenže se říká, že to nejlepší přijde až čtvrtý rok. K tomu jsem bohužel nedospěl. Druhým hnacím motorem byla manželka. Člověk když spadne na dno, tak nechce obtěžovat svoje okolí, nechce vyprávět svůj příběh, že je na tom špatně. Ale moje manželka Jiřinka mi se vším pomohla.
Byl jste na dně, jak některé bulvární deníky psaly?
Vím, že bulvár se snažil najít kachnu, že jsem na dně a že se naše manželství rozpadá. Ano, měli jsme rozepře, ale to jsou věci, které se normálně dějí a které jsme ustáli. Nebylo to tedy tak, že jsem byl hnusný na Jiřinku. Ale takové ty kecy, že Jiřinka (reprezentantka ve skoku o tyči – pozn. red.) skákala v hale blbě proto, že měla doma rozepře, to jsou nesmysly. Naopak jsme minulý rok dostali papír, že se máme rádi.
A po sportovní stránce? Vy jste si neříkal, jestli vám to stojí za to?
Víte, je to paradox, ale napadalo mě to každý den. Pořád jsem si říkal, proč mám snášet tuhle bolest. Snažil jsem se odpovědět. A jednoho dne jsem si odpověděl. Je to tím, že miluji pocit doběhnutí do cíle. Pokud se ještě vrátím, klidně dám svoje prize money na atletiku nebo na dobré účely. To, co už jsem si vydělal, jsem si vydělal...
Zase mluvíte o návratu.
Když se vrátím, budu děkovat pánu bohu do konce života. Už je to alibismus, ale člověk si chce vykoupit něco z té smůly a užít si tu radost. Ale nedaří se to.
Jinak ty nohy vás bolely, aniž byste sportoval?
Přesně tak. Ráno jsem se probudil a přál jsem si dojít na záchod. Doufal jsem, že mě to nebude bolet. Ale nestávalo se to často.
A teď už chodíte normálně?
Teď jsem byl ještě jednou u lékaře a ten mi říkal, že mě do olympiády 2016 v Rio de Janeiru vrátí zpátky.
Promiňte, vy tomu věříte?
A víte, že ano? Já prostě věřím, že na to moje tělo má. Když si jdu zaběhat, tak cítím tu atomovku, o které jsem tenkrát prohlašoval, že mám. Nikdy se toho nevzdám. Vždycky to budu prohlašovat.
Pokud byste se však nevrátil, budete spokojený s tím, co jste ve sportu, respektive atletice, dokázal?
Ne, vůbec. Já jsem hrozně nespokojený s tím, co jsem v atletice dokázal. Mám v uvozovkách jeden blbý titul z mistrovství Evropy v hale. Ale rozhodně jsem měl na to získat titul venku v Barceloně, kde jsem na sedmé překážce zakopl. Prostě vždycky to byl mentální problém, že jsem nezvládl uvěřit tomu, že jsem tak dobrý. Tenkrát jsem si v Barceloně řekl na té sedmé překážce: „Ty jo, to není možný, já vyhraju...“ A najednou jsem zakopl. Teď už bych s takovou věcí počítal.
Čekáte tedy už jen na osud, a pokud se nestane zázrak, budete trénovat mladé?
Mám velký sen ve svém malém bráchovi, který mi je podobný, je mu patnáct let. Věřím v jeho osud, že mu můžu pomoct. Přeci jen jsme jedna krev. Vím, že atletiku má rád jako já, začíná podobně jako já. Je rychlostně skokanský typ a udělám všechno pro to, abych si s tím člověkem splnil sen.
A trénoval byste bráchu a další mladíky v Praze? Duklu asi nezvolíte, když vás tenkrát jako neperspektivního vyhodila, že?
Já bych chtěl být věrný klubu, který mi zachránil kariéru. Takže PSK Olymp Praha. Jinak on mi ten vyhazov z Dukly i pomohl. Pak jsem nastartoval kariéru, rozšířil úspěchy.
Od jakého ročníku?
Chtěl bych najít kluky, kteří už vědí, co chtějí. Kolem patnácti let. Už budou mít za sebou ZŠ, a mohli by tak studovat v Praze. Chtěl bych být otevřený všem věcem. Teď nechci nic říct proti mému trenérovi, to je prostě bůh, který se mnou dokázal nemožné, ale chtěl bych být otevřený novým věcem a novým stylům běhů, tréninkům. Také konzultovat nové styly se špičkou.
Máte trenérskou licenci?
Tu si teď dodělávám. Snad bych to měl mít dobře zvládnuté a od března bych mohl trénovat. Doufám, že mi na Olympu dají šanci. Nechci to zveličovat, ale myslím si, že jsem člověk, který má mladým co dát. Zažil jsem Diamantovou ligu, mistrovství Evropy.
Chtěl byste někoho vytáhnout jako třeba Jan Železný oštěpaře Vítězslava Veselého?
Můj vzor je Roman Šebrle. Ne proto, co dokázal, ale strašně moc let se nevzdával. Vůči týmu bojoval, nikdy si neuměl připustit, že by skončil... Chápu, že lidi to na některých internetových diskusích zkritizují, ale kdo může člověku, který vyhrává, dělá světové rekordy, zakázat, aby startoval. V něm mám inspiraci.
Máte některé vlastnosti společné. Oba jste sympaťáci a oba jste skončili ze zdravotních důvodů.
Teď jsme spolu velcí kamarádi. Větší než v době závodění. On je hrozně hravý, já jsem taky hravý. Fascinovalo mě, když jsem si párkrát přečetl rozhovor s ním. Dával mi sílu, odhodlání. Z takových by si měli lidi brát příklad. Stejně jako z Tomáše Dvořáka a Jana Železného. To byla v mé době, kdy jsem začínal, velká jména. Kvůli nim jsem začal s atletikou a oni mě motivovali.
