"Když se to podaří, bude to veliký. Ale pro mě bude úspěch dostat se do finále," usmívá se závodník pražského Olympu, který se do ostrého tempa vrací po pauze zaviněné svalovým zraněním.
Bez nadějí však není, což potvrzuje jeho výkon v závodě v Bochumi, kde časem 13.44 vyrovnal své letošní maximum. "Forma postupně vzrůstá. A s trenérem máme v plánu, že moje výkonnost by měla být v maximální výši právě v Berlíně," plánuje závodník z Budišova.
Do startu mistrovství světa v Berlíně zbývají necelé dva týdny a já se nemůžu nezeptat: co vaše zdraví?
Děkuji za optání, vypadá to dobře (úsměv). Zrovna včera (v neděli – pozn. red.) jsem absolvoval závod, ve kterém jsem si vyrovnal nejlepší letošní výkon: 13.44. To je pro mě vizitka, že zdraví je na sto procent v pořádku. Forma postupně vzrůstá. Takže to snad dopadne dobře.
Po červnovém Memoriálu Josefa Odložila a svalovém zranění jste měl měsíc nuceně vynechat trénink. Jak to bylo náročné?
Hodně. Asi nejvíc proto, že jsem si musel dát úplně volno a potom šel znovu jakoby od začátku. S kvantitou, která postupně přecházela do kvality. V podstatě jsem měl tři měsíce v kuse pouze přípravu. Takže tělo je teď takové zhuntované. Ale zvládli jsme to. Dodržoval jsem rehabilitaci, různé kryokomory a masáže. Prostě všechno, abych se dal dohromady.
Tak dlouhý výpadek přesto asi musí být znát, ne?
Určitě je a bude zřejmě po zbytek sezony. To, co jsem měl natrénováno předtím, rychlost, techniku, už jen tak nedoženu. I když jsem to zkoušel dohnat závody, v podstatě to stále není ono. Ani jeden jsem zatím neběžel na sto procent. Včera poprvé jsem dal dejme tomu na osmdesát procent toho, co mám v sobě. Doufám – a věřím – že v Berlíně se prokážou časy, které jsem schopen zaběhnout v tréninku.
Když atlet téměř měsíc nesmí trénovat, najednou má asi spoustu volného času. Jak jste ho vyplnil?
Prvních čtrnáct dní jsem začínal ráno s rehabilitací dejme tomu v sedm a končil v sedm večer. Mezi tím samozřejmě byla nějaká volna, ale ta jsem zaplnil tím, že jsem seděl u počítače. Ale po těch čtrnácti dnech jsem začal trénovat v uvozovkách normálně. Začal jsem běhat dlouhé úseky, tak aby mě to nebolelo. Takže jsem zase tolik volného času neměl. A když ano, tak jsem ho opět vyplnil rehabilitací. Proto to pro mě bylo docela těžké: a asi i víc psychicky než fyzicky.
Kvůli zranění jste mimo jiné přišel také o start na Zlaté tretře a domácí souboj s vaším vzorem: Kubáncem Dayronem Roblesem. Je to pro vás hodně velké zklamání?
Víte, právě Zlatá tretra mě bude ze všechno, co jsem musel vypustit, bolet asi nejvíc. Na Roblese jsem se strašně těšil. Hlavně, předtím na Odložilově memoriálu to vypadalo, že moje forma je taková, že můžu běžet třeba 13,10. A tím pádem bych byl Dayronovi rovnocenným soupeřem. A to je, jako by nějaký sprinter měl formu a chtěl se rovnat s Usainem Boltem. Takže to asi jen tak nepřebolí. Jinak zbytek závodů vem čert. Navíc doma je doma. A doma já závodím rád a vždy závodit chci.A když to nejde kvůli zranění, tak je to asi to nejhorší, co se může stát.
Nyní se už postupně vracíte k závodům. Jaké z nich máte pocity?
Při prvním startu v Londýně to dopadlo tak, že jsem měl chuť do Berlína neodjet a úplně skončit sezonu. Protože výkon 13,91, co jsem předvedl, byl hodně špatný. Podle tréninku jsem počítal, že v prvním závodě můžu běžet třeba 13,55 nejhůř. Takže mě najednou přepadly takové chmury a chtěl jsem se na všechno vykašlat. Odjet domů a připravit se zase až na halu.
Ale jen o pár dní později, v Ústí nad Labem, jste si spravil náladu...
To jo, už čas 13,53 z rozběhu mi tak trochu vykouzlil úsměv na tvář. (úsměv) Protože to už je prostě nějaký čas a navíc znovu splněný limit českého atletického svazu pro Berlín. Takže jsem si říkal, že jsem si jakoby potvrdil, že Berlína skutečně můžu odjet. A ve finále to bylo 13,51, což bylo taky pěkný.
Dokonalé uklidnění asi přinesl nedělní závod v Bochumi, že?
Ve Wattenscheidu jsem běžel v rozběhu 13,47 a finále jsem vyhrál časem 13,44. Podařilo se mi porazit německou špičku, která má letos kolem 13,35. A to si nejsem jist, jestli ne ještě lépe. Prostě jsem si dokázal, že zase dokážu bojovat s nejlepšími Evropany. A že na Berlín ještě mám co přitrénovat. Takže tam odjedu s takovými ambicemi, se kterými jsem začínal sezonu.
Vím, že je to po všech zdravotních problémech asi hodně složité říct, ale je nějaký konkrétní cíl, který si pro Berlín dáváte?
Chci postoupit do finále. Protože když se mi to podaří a budu mít takovou formu, jakou plánuji, tak se poté může stát už cokoliv. Klidně můžu bojovat i o jednu z medailí. Jenže zase je tady to velké "ale". To by mi muselo vyjít kompletně všechno z toho, co už v Turíně. Tam jsem odjížděl jako outsider, který neví, jestli je pořádně zdravej. A nakonec z toho byla bronzová medaile a výkonem jsem měl na zlatou. Takže když se to podaří, bude to velký. Ale jak říkám, pro mě bude veliký úspěch dostat se do finále na mistrovství světa.
Do zahájení šampionátu zbývají dva týdny. Prozradíte, jak bude vypadat vaše příprava?
Bude už jen čistě o kvalitě. Čeká mě posilovna, velké váhy, málo opakování. A hodně, hodně technických tréninků na překážkách. Trochu se s trenérem budeme muset zaměřit na moje starty, protože ty jsou fakt žalostné. Když totiž při náběhu na první překážku dostávámdva metry, hrozně blbě se to pak stahuje. Ale dá se na tom zapracovat. To bude alfa a omega mého úspěchu. Kdyby se to podařilo posunout, bylo by to zase o kus lepší.
