Oba bratranci Pollertové, synové dvou bratrů, mistrů světa na divoké vodě a vědců, jsou doktoři. MUDr. Lukáš Pollert, olympijský vítěz z Barcelony a stříbrný z Atlanty, lékař v pražské vojenské nemocnici, a ing. Jaroslav Pollert, Ph.D., reprezentant ve vodním slalomu na deblkanoi a pracovník na katedře Vysokého učení technického.
Ta zkratka za jménem je napsaná správně doktor filozofie jako vědecký titul už podle zvyklostí Evropské unie. Je inženýr, teď doktor. Cení si svého druhého titulu? No, cení - připadá mu divné, když mu teď občas řeknou pane doktore. Zkoumá vodu nejen pádlem, ale i vědecky. Snaží se, aby co nejméně špinavé vody přepadalo do potoků a řek.
Taková voda přepadá při lijácích i do vodáckého kanálu v Troji, plave v ní tedy ledacos smrdutého. "Říkáme tomu játrová polívčička." Jaroslav si nemyslí, že žije ve stínu nedostižně slavnějšího bratrance Lukáše. Totiž pokud si to myslí, tak si to nepřipouští. A nepřizná. "Mám také úspěchy," prohlašuje.
Co je spojuje s Lukášem? S člověkem proslaveným coby svérázný filozof, trhající v cáry vžité představy o slávě, jako průšvihář s hrdým čelem, už jednou provždy prohlašující sport za nicotu? Tak co, máte něco společného? Jaroslav drahnou chvíli váhá. "Tak máte?""Minimálně naši rodinu." Možná že chtěl říct: nic. Ale elegantně se tomu vyhnul.
Vídávali se u vody, pokud Lukáš ještě trénoval. "Od doby, co nechal závodění, už se nevidíme." Ale dost často narazí na jeho fotografii v novinách. Lukáš je pořád v kurzu, pořád se ho ptají: Co volby, co tahle společnost, co komunisté? Zajímá ho, co Lukáš prohlašuje? "Když nějaké ty noviny dostanu do ruky, tak si to přečtu."
Ale někdy mu připadá, že si Lukáš dělá z novinářů legraci. Nedávno MF DNES otiskla, tak to tam opravdu stálo, že podle Lukáše stojí olympijská medaile za h.... Tak to je fatální téma Pollertovy rodiny. Tam se medaile nejen získávají, ale i prodávají.
"Lukáš trochu zapomíná na to, že kdyby ji neměl a potom neprodal, kdo by se ho na něco ptal? S olympijskou zlatou jednou na krku, to už na člověka koukají napořád jinak. Společenská hodnota je obrovská. Všiml jste si těch stovek reklamních billboardů s Valentou? Jedno podařené salto! Nepovést se, zapadl by."
Sám nikdy na olympijských hrách nebyl. Otázka se tedy přímo vnucuje. Vyměnil by svůj vědecký titul za zlatou olympijskou medaili? Váhá. Bere hypotetickou otázku téměř jako vědecký problém. Vžívá se do téhle situace. "Medaile přinese nepochybně daleko víc slávy než tohleto, ale vědecká práce přinese rozhodně víc užitku." Ale neřekl, že by nevyměnil.
Je mladý, úspěšný, dělá si, co chce. Je tedy šťastný? Podivná otázka. Stále víc lidí na ni nedokáže odpovědět. Jako by ani nechtěli o něčem tak podivně abstraktním přemýšlet. A tak vytěsňují nepohodlné, znepokojivé pojmy do literatury. Tam jsou neškodné. "Já nevím. Asi to bude tak, že člověk si uvědomí, že byl šťastný, až když je nešťastný."
Bydlí s přítelkyní Hankou ve vile v Troji. Úkoly rozdělil: "Ona ryje zahrádku, já si tam vymýšlím." Celý život žije v jednom domě, ve vile, kterou postavil otcův tchán. Jen pod touhle střechou se několikrát stěhoval. Z prostředního patra, kde bydlel s rodiči, nahoru do dětského pokoje. Pak zase do suterénu do domovnického bytu, který přestavěl v garsonku s koupelnou. "A když umřel děda, tak do přízemí, které jsem rekonstruoval."
Bratranci Pollertové pocházejí z komediantského rodu. Jejich praděd Emil zpíval Kecala a Vodníka v Národním divadle, Jaroslavova sestřenice Klára je herečkou, jeho sestra Adéla zase sólistkou baletu hamburské opery. Neznepokojuje i jeho nějaká ta kapka divadelní krve? "Divadlo? To mě nijak netáhne. A že bych si sám kupoval lístky na balet? Jen kvůli sestře se občas na nějaký kouknu."
Měl někdy na vodě strach? A to nikdy! Co to je, poznal až ve vzduchu. Vyskočit z letadla ve výšce 4000 metrů, letět padesát vteřin volným pádem téměř dvousetkilometrovou rychlostí. Do okamžiku, než se otevře padák, na němž byl upoután spolu s instruktorem. "Ten první krok do prázdna! To je strach! Šel jsem to vyzkoušet z hecu, vezmou každého."
Sport spojuje osudy a životy jinak sotva spojitelné. Už léta sedí na jedné kánoi s Jaroslavem Pospíšilem. Co dělá parťák? Jezdí na vodě, tam je profík, a koupil si maringotku, kterou upravuje na bufet. "Nějak mu to trvá, už čekáme hezky dlouho, až otevře a dáme si u něj pivko." Dají si pivko! Tak přece ho něco spojuje s bratrancem Lukášem.
