Kdo to bude? Kdo pozdvihne v neděli v Madridu pohár pro šampiona?
Čtyřiadvacetiletý nizozemský časovkář Tom Dumoulin, který v minulosti na závodech Grand Tour nikdy neskončil lépe než třiatřicátý?
Nebo pětadvacetiletý italský vrchař Fabio Aru, letos korunní princ Gira a loni na italské Grand Tour třetí?
Aruův kazašský tým Astana je expertem na třítýdenní závody a jeho manažer Giuseppe Martinelli proslul coby „tvůrce“ vítězů.
Dumoulinův Giant Alpecin naopak dlouho platil především za sprinterskou formaci. S Johnem Degenkolbem už stáj na Vueltě vybojovala zelený dres nejlepšího sprintera. Loni dosáhl Giant s Warenem Barguilem rovněž na umístění v Top 10 celkové klasifikace. Nyní však myslí úplně nejvýš.
Červený dres se tři dny skví na ramenou Toma Dumoulina. Nejen že ho skvostně brání. V páteční koncovce v Ávile zároveň předvedl, že je mu vlastní heslo „Nejlepší obranou je útok“. A svůj třísekundový náskok zdvojnásobil.
Předchozí kopce na trati 19. etapy sice nepatřily k nejtěžším, přesto to byl v pátek nejen pro něj stresující den.
Začalo to už karambolem po 70 kilometrech...
Hromadný pád je kladen za vinu jak jednomu z jezdců Kaťuše, tak záplatovanému asfaltu, na nějž peloton najel. Na zemi se ocitá hned trio jezdců Astany: Fabio Aru, Diego Rosa a Alessandro Vanotti. Padá rovněž John Degenkolb z Giantu. Lídr závodu Tom Dumoulin, který šlapal hned za ním, stočí kolo do příkopu.
„Snažil jsem se Johnovi vyhnout. Kolo jsem potom musel vyměnit, ale mně se nic nestalo,“ vylíčí později.
Aru je na tom zjevně hůř. Zajíždí k lékařskému vozu a vyžádá si ošetření svých ran. Oba nejlepší muži Vuelty se dotáhnou do pelotonu.
„Jsi O.K.?,“ ptá se Dumoulin italského soka.
Aru přikývne. Potíže, pokud nějaké má, se nepřiznávají. Stejně by si toho moc neřekli. „Fabio nemluví anglicky a já nemluvím italsky. Moc se ani mimo závod nebavíme. Ale chová se přátelsky,“ poví Dumoulin.
Cyklisté projíždějí poprvé Ávilou a pokračují na okruh se dvěma vrchařskými prémiemi třetí a druhé kategorie. A přestože se toho už tolik namluvilo o tom, že Dumoulin nemá k sobě kvalitní vrchařský tým, tentokrát jej kolegové opečovávají i v kopcích. Hlídají ho při stoupání na La Parameru, kde diktuje tempo stáj Movistar. Při následném sjezdu si pak drží Lawson Craddock a John Degenkolb pozici v popředí dvacetičlenné skupiny favoritů.
„Máme silnější tým, než si myslíte,“ vyzdvihne Dumoulin.
Před nimi už se tyčí majestátní a sáhodlouhé středověké hradby Ávily, když trio Giantu začíná uskutečňovat plán, o kterém hovořili při snídani. „Pokud bude šance, chci zaútočit,“ řekl jim tehdy Dumoulin. „To krátké, silové stoupání před cílem by mi mohlo sedět.“
Zbývá 1700 metrů. Craddock a Degenkolb mu na kostkách Ávily rozjedou tempo. A potom červený dres vypálí vpřed!
Jen Moreno z Kaťuše se za ním drží. Až pak vyráží ke stíhací jízdě Aru, zpočátku sám, později ve dvojici s krajanem Pozzovivem z AG2R. „Finale spectacular,“ křičí reportér španělské televize.
Už jsou na hlavní ávilské třídě, silnice se narovnává, lídr Vuelty přepíná na své časovkářské turbo a drží si náskok. Cíl... Jedna, dvě, tři. O tolik vteřin později se tudy prožene i Aru.
Místo tří vteřin je najednou dělí šest.
Ital má zakrvácené lokty i další části těla a frustrovanou duši. Oboří se na jednoho z novinářů, odmítne hovořit, nastoupí do týmového auta a tam si na předním sedadle prohlíží své odřeniny. Jeden z mechaniků Astany se snaží pro automobil uvolnit cestu. Když se mu to nedaří, stočí řidič auto do úzké postranní uličky a odváží Arua do hotelu.
„La Morcuera, La Morcuera,“ volají ještě za nimi dva španělští fanoušci název vrcholu, kde v sobotu dostane šanci na revanš.
„Nechci říkat, že Fabio je stále mladý, ale... Možná po závodě potřebuje trochu času, aby se vyrovnal s nervozitou,“ snaží se mlčenlivost své hvězdy omluvit týmový manažer Guiseppe Martinelli. „Asi se tak choval, protože ztratil trochu času a byl zklamaný. Byl zklamaný sám sebou.“
Ano, poslední kilometry etapy vyhovovaly Dumoulinovu silovému pojetí cyklistiky. „Ale nezapomeňte, že také Fabio na nich ukázal svoji sílu,“ zdůrazní Martinelli. „Vždyť při stíhání odpáral tolik silných jezdců, jako jsou Rodríguez, Valverde nebo Majka.“
Přesto se v pátečním večeru zároveň spekuluje, zda by Aru neměl být penalizován. Protože 1500 metrů před cílem jej měl v rozporu s pravidly popostrčit vpřed týmový kolega Luis Leon Sánchez. Což by mohlo vést k trestu pro Sáncheze, pro Arua, nebo pro oba. Jury však nemá k dispozici prokazatelný televizní záznam prohřešku, pouze video z YouTube.
Dumoulin se na rozdíl od svého soupeře vyjíždí po etapě na trenažeru u týmového autobusu Giantu a klidně rozmlouvá s reportéry.
„Byly to tvrdé dny, kdy na mě neustále útočili,“ popisuje. „Ale cítil jsem se dobře. Samozřejmě, že jsem unavený, ale to je každý. Občas jsem i ve stresu, ale zvládám jej. Jinak bych už nemohl být v červeném dresu.“
Jeho zdařilý útok v Ávile mohl mít na Arua také psychologický dopad.
„O to jsem se nezajímal,“ namítá. „Myslel jsem jen na to, že na něj mohu najet další čas. Nevím, jak cenné ty dnešní tři sekundy nakonec mohou být. To se dozvíme až zítra.“
Před jezdci Vuelty je 175,8 kilometrů rozhodující sobotní etapy ze San Lorenza de El Escorial do Cercedilly. Etapy, která sice nevyvrcholí horským dojezdem, ale prověří je hned čtyřmi vrchařskými prémiemi 1. kategorie ve výškách nad 1700 metrů. Morcueru překonají dvakrát, z jihu i ze severu.
„Bude to vzrušující den,“ říká Dumoulin. „Astana se mě určitě pokusí izolovat. Cokoliv se může stát. Ale já chci zůstat pozitivní.“
Z poslední prémie Puerto de Cotos čeká cyklisty jedenáctikilometrový sjezd do cíle. A to bude voda na Nizozemcův červený mlýn.
Jak velký náskok by asi musel mít Aru na vrcholu Cotos, aby měl potom v cíli k dobru více než šest vteřin?
Večer budeme moudřejší.