"Bylo to prima," vydechl za cílem, kterým proběhl v čase 1:41:12 hodiny. "Osobní rekord," reagoval, ale hned se opravil. "Je to můj osobák na Pražském půlmaratonu, ale loni v Českých Budějovicích jsem byl na téhle trati ještě o dvě minuty rychlejší. Což samosebou nevadí, vždyť tohle byl můj první letošní závod, a proto jsme to rozběhli na čas kolem 1:45 minuty. Na osobáček budou další příležitosti," přemítal.
Jen rozdíl mezi světlem a tmou
V dětství ještě rozeznával obrysy světa okolo, ale brzy začal vnímat jen rozdíl mezi světlem a tmou. Komunisté jej jako nevidomého poslali do zvláštní školy; proto ve dvaceti, v touze po střední škole a maturitě, absolvoval vyrovnávací kurz.
Nic jej však nezastavilo. Kromě jiného se v sobotu opět postavil na start běhu čarokrásným prostředím Prahy. Půlmaraton běžel už počtvrté, tentokrát v týmu Pražského hradu.
Jaké to bylo při premiéře v roce 2010? "Tenkrát to byl hec. Myslel jsem, že poběžím se štafetou, ale pak se mi pět kilometrů zdálo málo. Počítal jsem, že nevydržím a zbytek dojdu, a nakonec jsem měl sílu na finiš," culí se sedmatřicetiletý Říha při vzpomínce na čas dvě hodiny a třicet vteřin.
Má na hodinu třicet, tvrdí trasér
Jen loni nemohl běžet. "To kvůli zápalu plic. Letos to ale vyšlo parádně." Jako většina nevidomých běžců řešil problém – traséra. "Protože ho potřebuju i při tréninku." Už třetím rokem je oním trasérem Jan Škrabálek.
"Honza je úžasný. Škoda, že spolu můžeme trénovat jen jednou týdně," lituje Škrabálek. "On může brzy odpoledne, já bych kvůli práci potřeboval později. Pak jezdí domů do Stříbrné Skalice, což je padesát kilometrů od Prahy. Se dvěma tréninky v týdnu by zaběhl půlmaraton za hodinu a půl." Do práce v Kanceláři prezidenta republiky vstává Říha před čtvrtou. Našel si však cestičku – trénuje při zaměstnání. "Na Hradě taky roznáším zásilky.
Kvůli síle v nohou nejezdím výtahem a za den zvládnu přes 3 300 schodů, nahoru i dolů," usmívá se chlapík, jehož orientace mu umožňuje chůzi po Praze bez bílé hůlky.
"Tam, kde to znám." Od patnácti se pohybuje ve společnosti horolezců, má za sebou řadu těžkých výstupů a v roce 2010 jako první nevidomý Čech vystoupal stěnou Macochy. "Lezu jako druhý, trasér mě informuje o spárách a podobně. Kdybych je hledal sám, bylo by to namáhavější."
Messner mu dal naději
Vymyslel projekt Schody do nebe, chce vyšplhat na nejvyšší hory všech světadílů. S kamarády už zvládl vrcholky "staré" i "nové" Evropy – Mont Blanc (4 810 m n. m.), kavkazský Elbrus (5 642 m) stejně jako Kilimandžáro (5 895 m). V prosinci přibyl čtvrtý zápis, argentinská Aconcagua (6 960 m) – i za pomoci Nadace Vectra.
"Když vylezeš i na ni, budeš mít velkou šanci svého cíle dosáhnout," řekl mu jednou v Praze legendární Reinhold Messner. Zbývají čtyři vrcholy. "Jen jsem kvůli Aconcagui nestihl registraci na Pražský maraton," mrzí jej. Startoval by rovněž počtvrté, jako na poloviční trati.
