"I v jejím případě platí, že s ní chci dolézt až k místu světové jedničky," říká Kodat mezi kurty Bollettieriho floridské akademie.
O Millsové teď kouč vypráví rád, zatímco o konci práce s Vaidišovou se mu hovořit nechce.
Millsová a světová jednička? To zní dost směle.
Děláme na tom. Neumím říct, jestli to vyjde. Ale o nic jiného mi ani nemůže jít.
Vaidišová a KodatNejprve kouč, pak otec
|
(odmlčí se) Jistě, práce s Nicole nebyla z mé strany dodělaná. Ale není to frustrující. Přestože je pochopitelné, že s hráčkou z první desítky jsou před vámi jiné možnosti. V celé akademii mohly být kurty plné, ovšem když jsme chtěli s Nicole trénovat, mohli jsme. To teď máme s Danielle v podobné situaci smůlu.
To by mě právě frustrovalo.
Občas mívám pocity: Tak tohle se Danielle asi nikdy v životě nenaučí. Ale přijde druhý den a ono se to zlepšuje. Cítíte, že to půjde.
Není pro vás současné trénování paradoxně jednodušší, když už nevedete rodinného příslušníka?
V něčem asi ano. Danielle má zatím poměrně dost velký respekt. Poslouchá. A ano, máte pravdu. Asi to méně prožívám. Nejsem tak nervózní. Třeba se to změní, až se na žebříčku posune výš.
Zanechal ve vás profesní rozchod s Nicole nějaký otisk?
Nemyslím. Nezměnil jsem se. I směrem k hráčce mám stejné požadavky. Danielle zatím není schopna všeho, co bych si představoval. Musí být trpělivá. Je jasné, že to nejde skokem.
Millsová je první tenistka, kterou vedete po Vaidišové?
Zkoušel jsem to ještě s nějakými Ukrajinkami. Byly se mnou i v Praze. Ale jak jsme přijeli na Floridu, pocítil jsem, že už se nechovají tak profesionálně. Nebyl jsem spokojený. Skončili jsme. S Danielle je to zatím jiné. Chci, aby příští rok atakovala první třístovku. Tvrdě proto v Bollettieriho akademii trénujeme.
Hodně jste si to tu oblíbil, že?
Trávím tady denně šest hodin. Skoro jako sám Nick Bollettieri, a to už je co říct (smích). Někdy jdu domů dokonce až po něm a zavírám halu. Myslím, že je to tady pro tenisovou přípravu geniální.
Ale co to šílené vedro, vlhkost vzduchu? Nebo hurikány, zrovna nedávno jeden zuřil kousek odsud.
Však už jsem tady tři zažil. Jeden z nich stál obzvlášť za to.
Povídejte.
Byl rok 2003, když Nicole vyhrála turnaj ve Vancouveru. Hurikán prošel hodně blízko, někde tamhle kolem Fort Myers (ukazuje k obzoru). Že to ale byla noc! Myslel jsem, že baráku musí uletět střecha. Už jsme se chystali, do jaké místnosti bez oken se schováme. Naštěstí to dopadlo dobře.
Ale strachu jste se neubránil.
Aby taky ano. Bylo to strašné.
Přesto v Bradentonu dál zůstáváte.
Líbí se mi tu.
Jste tu od roku 1998, už tomu tady říkáte domov?
Jsem na Floridě deset měsíců v roce. Asi jsem tu už víc doma. Ale do Česka se vždycky ohromně těším, mám tam všechny známé. Když jsem v Praze, jdu se projít po městě a nadýchávám si atmosféru do zásoby.
Upřímně: Bradenton vypadá jako hrozně ospalé místo.
Moc toho tady není. Jezdí sem většinou starší lidé. Od začátku října se sem stěhují všichni důchodci z Michiganu, kteří si jedou nahřát klouby. Od sedmi ráno jsou jich plná všechna golfová hřiště v okolí.
A vy nemáte kde hrát.
Hraju to stejně jen rekreačně. Intenzivně jsem začal trénovat až poté, co jsme skončili spolupráci s Nicolou. Je to tak: když mám čas, jdu na golf. Když mám chuť se uvolnit, jdu na ryby. Jindy vyrážíme na pláž, máme ji deset minut autem. Občas se sejdeme se všemi Čechy, co jsou v akademii, a posedíme. Zrovna nedávno jsem tady zorganizoval krajanský fotbálek, šest proti šesti, malí i velcí. Byli tam třeba moji synové nebo oba kluci Martina Damma.
Kdo vyhrál?
Řeknu to takhle: Mladý mají rozhodně co dohánět. Navíc když prohrajou, dost těžce to nesou (úsměv).
