Mnozí jsou ještě na trati, zejména koloběžkáři a chodci-běžci, ale osmadvacetiletá drobná žena už má za sebou víkend v pohodě domova. Radost jí kazí jediné - kvůli vichřicí pokáceným stromům v Jeseníkách byla trať závodu, který začal v neděli 5. července v podvečer v obci Nová Sedlice na samém východě Slovenska, o něco zkrácena, takže její čas nemůže být uznán jako ženský traťový rekord.
„Loni, když se jelo opačným směrem a já to absolvovala poprvé, mi závod trval dvanáct dní. I přes neuznání traťového rekordu mám velkou radost - znovu jsem si dokázala, že to zvládnu,“ těší Doležalovou.
Před rokem byla třetí nejrychlejší ženou, když celkově obsadila dvacáté místo - celkově dvacátá příčka jí patří i nyní. „Ale tohle umístění má větší hodnotu; před rokem odstartovalo sto účastníků, teď už nás bylo sto padesát.“
Při své premiéře jela opačnou trasu ve dvojici s kolegou. Letos do závodu vyrazila s přítelem, který nakonec obsadil deváté místo. I kvůli rozdílné výkonnosti si však umínila, že pojede celou dobu sama.
V penzionu pouze dvakrát
„Po loňsku jsem věděla, že ve dvojici bych to měla moc pohodlné - mnohem lepší je spoléhat sám na sebe. Poraď si sám, taková je i filozofie závodu. Jen jeden kratší úsek, když jsem měla v problém s navigací v GPS, jsem jela s jedním ze soupeřů - potřebovala jsem někoho, kdo mi potvrdí, že jsem tu část trasy projela správně,“ přibližuje.
Většinu nocí na trati, která vede severní částí bývalé federace blízko i daleko od civilizace, prospala pod širákem.
„Služeb penzionu jsem využila jen dvakrát. Poprvé pod Velkou Fatrou, vůbec největším kopcem, který jsme zdolávali. Do tamního národního parku se totiž nesmí vjet od osmi večer do šesti ráno, takže jsem musela čekat do rána. Měla jsem spoustu času a v penzionu jsem si aspoň dala sprchu,“ líčí letošní mistryně republiky v závodě na 24 hodin terénem.
Na Slovensku ji potkaly zdravotní komplikace v podobě průjmů. A když tyto potíže přestaly, už v české části závodu dva dny zvracela. „Musela jsem na noc znovu do penzionu, bylo mi fakt špatně.“
S rolničkami na medvědy
Vedle těchto patálií považuje za nejhorší okamžik velkou změnu teplot při průjezdem Jeseníků. „Zatímco na Slovensku byly teploty vysoko nad třicítkou, po vjezdu do Česka začalo pršet a přišla zima, teplota během 24 hodin klesla o čtyřiadvacet stupňů - když jsem spala pod širákem na Dlouhých stráních, klepala jsem se zimou. Ráno mi místní řekli, že byly dva stupně nad nulou,“ otřese se při vzpomínce.
Kvůli možnému setkání s medvědy byli účastníci vyzbrojeni rolničkami, které si Doležalová upevnila na brašnu před řídítky. „Měla jsem strach, protože se ke mně dostala informace, že ve slovenských horách někdo z nás medvěda spatřil. Já ale měla štěstí, viděla jsem jen medvědí stopy.“
Mávající pařez a metrový hřib
Někteří ze soupeřů přiznali, že během závodu, jehož účastníci spí maximálně pět nebo šest hodin, trpěli halucinacemi. „Potkalo to i mě, třeba jsem viděla, že na mě mává pařez. Dobrý taky byl metrový hřib v lese - to už jsem si říkala, že jsem se nejspíš zbláznila. Jenže ten tam prý opravdu byl, protože ho viděli i jiní,“ směje se.
Hned za cílem prohlásila, že závod 1000 Miles Adventure příští rok určitě nepojede. „Teď už jsem se trochu oklepala a přemýšlím, kdy zase vyrazím na kolo. Ale v nejbližší době to opravdu nepojedu, s přítelem totiž vyrazíme na dva roky do Austrálie,“ prozradila další plány.
Tento extrémní závod by však prý nejela ani v případě, kdyby zůstala v Česku. „Už jsem to zvládla dvakrát, z Čech na Slovensko teď i opačným směrem, dosáhla jsem, po čem jsem toužila. A nyní jsem to navíc absolvovala sama, moje hlava to vydržela, všechno klaplo. I dojezd do cíle - když mi tachometr ukázal, že mi zbývá posledních sto kilometrů, ujela jsem je v noci. Zatím necítím potřebu něco takového opakovat.“
