Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Povedené návraty sezony 2010: Chevron B38 a duch Elia de Angelise

Po 32 letech znovu na startu v Monaku. Vítězný Chevron B38 Elia de Angelise. | foto: Roman Klemm

22 2010
Sezona 2010 ale nabídla i zdařilejší setkání s dějinami motosportu než návrat velkého Schumachera. Tak jako v Monaku, kde se v rámci historické Grand prix na start po 32 letech postavil vůz, jehož sporné vítězství rozhodlo o pokračování kariéry jednoho z největších pilotů F1 osmdesátých let. Elia de Angelise.

Značka Chevron zakladatele Dereka Benetta proslula v šedesátých letech především díky silným sportovním prototypům. Benett byl ale aktivní i na sektoru monopostů. V polovině sedmdesátých let se Chevron přetahoval s výrobci jako March, Lola a Ralt o tehdy ještě pestrý a otevřený trh nižších formulí. Svůj asi největší triumf si značka z Boltonu vydobyla v Monaku roku 1978.

V sezoně 1977 se na nebi italského motorsportu objevila nová slibná kometa. Tehdy teprve devatenáctiletý Elio de Angelis nastoupil do národního mistrovství formule 3 přímo z motokár a uvedl se výborně. V Mugellu vyhrál již svůj třetí závod v automobilech a celou sezonu patřil mezi nejrychlejší.

Návraty sezony 2010

Díl 1: Legenda Porsche 804 a nový mist světa Vettel

Díl 2: Chevron B38 a duch Elia de Angelise

Před posledním podnikem v Maggione měli vedle Elia šanci na titul i zkušenější Ghinzani, Gabbiani, Necchi a Pedersoli. Mladík z Říma vyrazil na svém Chevronu-Toyota B38 až z posledního startovního místa, protože jej v rozjezdu zradila převodovka. V závodě se ale zuřivě dral kupředu a když vedoucího Ghinzaniho zbrzdil opozdilec, chladně toho využil a vyhrál. Jak závod tak titul. Také na mezinárodním kolbišti se dovedl náležitě ukázat, když vyhrál známou "Lotterii di Monza", závod, který patřil k mistrovství Evropy.

De Angelis chtěl rychle vpřed a roku 1978 postoupil do formule 2. Motor Ferrari, který jeho tým Everest (Minardi) zabudoval do polotovárního Chevronu, ale zdaleka nesplnil očekávání. Eliovi chyběly výsledky. On i jeho otec, který mladíkovo snažení vydatně podporoval, začali pochybovat o tom, zda je kariéra profesionálního závodníka pro virtuozního pianistu to pravé. Elio věděl, že jeho materiál pro F2 nestojí za nic a rozhodl se, že svůj talent ještě jednou prověří krokem zpátky mezi světovou smetánku F3. Buď se prosadí, nebo začne plánovat budoucnost bez světa motorů.

Nejdůležitějším podnikem F3 byla květnová Grand Prix v rámci velké ceny Monaka. Elio tedy oprášil svou rok starou B-osmatřicítku a podal přihlášku. Listina účastníků tehdy opravdu vypadala jako "kdo-je-kdo" budoucích závodů F1. O pozornost veřejnosti se hodlali poprat vycházející hvězdy jako Prost, Piquet, Fabi, Rahal, Warwick, Gaillard, Baldi, de Cesaris, Johansson a Schlesser.

Divoký De Angelis před hotelem de Paris roku 1978.

De Angelisovi víkend vyšel. I když výhradně v sobeckém smyslu. Ovládl trénink a finále. Učinil tak ale způsobem, kterým byl především v britském a francouzském tisku kritizován jako "bohatý nezbeda, který je schopen každé bezohlednosti – jen aby dosáhl svého cíle". Tohoto klišé se vždy zdvořilý de Angelis později v F1 rychle zbavil, ale jeho počínání v Monaku opravdu bylo na hranici fair play.

V kvalifikaci vypadalo vše výborně. Eliův starý Chevron (byl to první vyrobený B38 vůbec) letěl knížectvím a zapsal si nejrychlejší čas o neuvěřitelných 1,1 sekundy před druhým Pardinim. V promočeném rozjezdu dojel handicapován ztrátou hledí přilby za Fabim a Warwickem třetí a do finále šel s přístupem "všechno nebo nic!".

Po startu vrniklo pořadí Gaillard, Fabi, Albertin, Stohr, Warwick a De Angelis. I když Gaillard v novém továrním Chevronu B43 zdánlivě ovládal dění, valila se na něj zezadu pohroma v osobě zuřivě atakujícího de Angelise. Vůz mladého Římana brzy vypadal jako oškubaný pták – ovšem na tahu kupředu. Po deseti kolech byl za Gaillardem a Stohrem třetí. Stohr byl poněkud vystrašen krajanovým divokým stylem a na stoupání před Massenet pustil Elia dobrovolně před sebe – se skrytým přáním, že rozjetý de Angelis divokou akcí vyřadí jak sebe, tak i lídra. A tato kalkulace pozdějšímu jezdci Arrowsu v F1 málem vyšla.

Elio de Angelis

Ital Francouze rychle dotáhl, předjet v Monaku ovšem není ani pro formuli 3 jednoduché. Sedm kol před koncem se tedy Elio rozhodl pro opravdovou harakiri-akci. Do vracečky před hotelem Loews brzdil nemožně pozdě, vecpal se vedle soupeře a nárazem do jeho vozu udržel svůj Chevron na trati. Gaillarda tím ovšem poslal do svodidel a nešťastný Patrick mohl být rád, že se jeho vůz nepřevrátil.

Elio de Angelis se nestal právě populárním vítězem, kterému vavříny všichni přáli. Z jeho hlediska ale Monako roku 1978 naplno splnilo svůj účel. V kariéře profesionálního závodníka pokračoval a otce přesvědčil natolik, že mu pro sezonu 1979 koupil kokpit ve stáji Shadow F1. Z pilota, který si cestu do F1 zaplatil a vyboxoval, se brzy stal špičkový závodník. Jedna z největších osobností světa Grand Prix osmdesátých let, opravdový gentleman a jeden z posledních nezávislých jezdců historie F1 vůbec. Svou poslední Grand Prix absolvoval o osm let později shodou okolností právě v Monaku, než jej dostihla smrt.

Ta nečekaně zasáhla i do osudu firmy Chevron. Benett se zabil roku 1978 při sportovní nehodě právě když se s typem B41-Ford chystal vstoupit do F1. O rok později jeho značka krachovala.

De Angelisův B38 se zato těší nejlepšímu zdraví. Do Monaka jej letos přivezl Angličan Paul Smith a zasvěcený pořadatel Monaco Historique se dokonce postaral o to, že dostal Eliovo startovní číslo 28.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze