Pouť místy, kde se zrodila hvězda Neumannové

Zadov - Pod zasněženými šumavskými hvozdy si to metelí natrénovaný mladík na běžkách, když kolem něj prosviští dáma v modré kombinéze, bílé čepici a s růžovými brýlemi na očích. Frnk a je pryč. "Ty jo, zkusil jsem se jí udržet, ale šlo to jenom z kopečka," vypráví pak kamarádovi.

"Fakt to byla Nojmanka?"

"Jo, a je děsně rychlá."

A to zdaleka nejela naplno, vždyť po zlaté olympiádě v Turíně brala antibiotika a šetřila se. Vítejte v šumavském království Kateřiny Neumannové.

MF DNES strávila čtyři dny v okolí Zadova, aby prošla stopy, kde se zrodila hvězda.

Stopa první: stadion

Bylo jí 22 měsíců, když si ve Špindlerově Mlýně poprvé stoupla na plastové lyžičky – a jela z kopce. Později se stala jihočeskou přebornicí ve slalomu, ale u sjezdovek nezůstala. Díky tomu mohlo celé Česko před 10 dny křičet radostí u zlatého běžeckého závodu na 30 kilometrů.

"Takové ticho jsem v hospodě ještě nezažil," vypráví hospodský Michal. Na pomezí Zadova a Churáňova v krčmě Pod Stadionem běžela televize, víkendoví lyžaři obědvali, když Neumannová nasazovala k drtivému finiši.

"Všichni přestali jíst, jen hypnotizovali bednu támhle v rohu. Pár metrů před cílem to přišlo: řev jako na fotbale, div mi nespadla hospoda. Za chvíli lidi dojedli řízek a sýr, dopili pivo a zmizeli."

A ti, kteří dorazili pozdě, vyzvídali: "Jak ta Káča doběhla?" Byla zlatá.
A právě tady, 50 metrů od hospody, každý den trénuje. Tedy pokud zrovna nezávodí v cizině.

Lyžařský stadion se za posledních 20 let nezměnil. Čtyři ošuntělé cedule START a CÍL, jedna budka pro startéra, dvě dřevěné tribunky, pod kterými stojí malí sněhuláci. Jednomu už upadla hlava.

Před půl desátou Kateřina zastavuje na parkovišti, bere lyže a vyráží do stopy. Sama. "Je obdivuhodné, že vlastně odjakživa trénovala sama, přitom se zlepšovala. Měla velkou nevýhodu v tom, že byla nejlepší. Neměla konkurenci," říká Miloš Bečvář, kamarád a bývalý olympionik, který jí v začátcích radil.
"Neschovávala se za stromem jako ostatní holky, když začalo pršet a bylo hnusně."

Řekne vám to každý, kdo ji zná: vždy byla ctižádostivá, věděla, co chce. Už v 15 letech, kdy musela kvůli nemocné páteři nechat pádlování na kajaku.

Stopa druhá: Himlovna

Dnes je sportovní legendou, u stadionu kvůli ní stepují turisté a děti s památníčky. Všichni se přišli podívat, jestli náhodou kousek od pramenů Vltavy nezahlédnou slavnou lyžařku.

"Bude tady dneska Kateřina?" ptá se nevidomá Mája. Partě sedmi slepých dětí začíná lyžařský výcvik. Mají na sobě žluté vesty s třemi tečkami a nápisem BLIND – NEVIDOMÝ.

Šátrají holýma rukama ve sněhu a hledají, kam si odložily lyže a hůlky. Do stopy jdou ostýchavě, ale strach překonávají, i když vyrážejí do tmy. Člověk přemýšlí, co má obdivovat víc.

Jestli zarputilost dětí, které se perou s osudem, nebo olympijskou vítězku, která se právě v plné rychlosti vynořila z lesa.

Je minus šest, stromy v mrazu vržou a Neumannové končí trénink. Nasedne do terénního nissanu a sjede kilometr do vlastního luxusního penzionu. Než se jí narodila dcera, obvykle sundala lyže a kráčela s nimi 200 metrů na svou základnu se špičatou střechou, na chatu Churáňov.

Neboli na Himlovnu, jak penzionu říkají místní. Chatu totiž nechal postavit bývalý šéf ČSTV. "Katka žila nejdřív ve druhém patře v osmičce," říká dcera paní správcové Střelečkové.

Malý pokojík úplně v rohu, s postelí u topení, malou televizí pod stropem a poličkou na knížky. Záchod a sprcha na chodbě.

Když Neumannová získala alpský stan, který umí simulovat vysokohorské prostředí, přestěhovala se o patro níž do větší třináctky.

Stopa třetí: Kvilda

Než se po maturitě dostala na Himlovnu, bydlela po příchodu z rodného Písku v kamrlíku na Horské Kvildě. U Ryplů. Hajný Miroslav Rypl je bratr trenéra Frühaufa (mají společnou matku, ale jiné otce, protože tatínek Frühauf brzy zemřel).

"Katka přišla na brigádu," vzpomíná na jaro 1992, kdy začínalo tání. První lesní prací po tuhé zimě bývá zalesňování.

A tak Neumannová od rána sázela smrčky, k obědu si dělávala těstoviny a odpoledne vybíhala k tréninku.

Horská Kvilda je na konci světa. Jen slabě udržovaná silnice, podél níž jsou dvoumetrové bariéry sněhu.

Dvě auta vedle sebe neprojedou, jedno se musí natlačit do závějí. A kousek nad školou se probouzela zlatá lyžařka.

Z balkonu se podívala na kopec Antýgl a hurá do lesa. "Když jsme se domluvili, že se sejdeme v sedm ráno u Rankla, byla tam na kole dřív než já autem," vypráví hajný.

"Ke všemu měla stoprocentní přístup. Třeba jak zasazovala stromky: od ní to bylo z lásky, to se pozná."

Na pasece U Tří jedlí dnes stojí čtyřmetrové smrky. Horská Kvilda je zvláštní místo – náhorní planina, na které bez ustání fučí. Zima tu bývá krutá a tréninky ve výšce 1000 metrů nad mořem bolí víc.

"Prožívala u nás první lásky i první zklamání," říká Alena Ryplová. Zrovna tehdy se jí narodil první syn a Kateřina ho vozila v kočárku. Po půl roce se přestěhovala o chalupu dál ke Chvalům, později na Himlovnu.

Ještě dnes však jméno Neumannová u hajného velebí. Oba kluci Ryplovic mají na stěnách její plakáty a fotky. Mladší Michal, dvanáctiletý zrzek, se v ní vidí.
"Tady se mi podepsala," letí po schodech nahoru, nad sebou nádherné paroží, které našel táta v lese, vycpanou kunu a věšák na bundy vyrobený ze srnčích kopýtek. Pak hrdě ukazuje trofeje a medaile: "Taky budu jednou slavný. Jako Katka." Zatím závodí se staršími žáky.

Stopa čtvrtá: Síň slávy

Na Zadově připadlo dalších 10 centimetrů sněhu a Pavel Ptáček jede pro pivo. Má penzion a hospůdku, v níž vyrostla Síň slávy. Právě tady U Horejšů se schází fanklub.

"Až bude trochu klidu, sundám jeden obraz a dodělám nástěnku z Turína," plánuje Ptáček, jemuž se nedávno ke třem dcerám narodil první syn. Na korkových podložkách běží celá kariéra Neumannové, ve fotkách a článcích.

Pod stropem jsou národní vlajky, se kterými fanklub vyráží na cesty. Hoteliéři, vlekaři, hospodští, pekaři, kamarádi, známí i neznámí. Křičeli taky u tratí v Pragelatu, ale slavili jen stříbro ve skiatlonu. Zlatý závod viděli až U Horejšů v televizi.

Hodinu a půl po dojezdu zazvonil telefon. "Ahoj, tady Katka. Jak jste si to užili? Naražte sud, vyndejte šampaňské. Všechno na mě!" Lokál o 40 metrech čtverečních ztichl, fanoušci byli dojatí a neznámí hosté při obědě lapali po dechu: To vážně volá Neumannová?

"Byl jsem z toho v šoku," vypráví Ptáček u stolu pro štamgasty s cedulkou Zadáno pro žíznivé. "Bylo neuvěřitelné, že si na nás v tom shonu vzpomněla. Díky."

Stopa pátá: zlato!

Poprvé vyjel fanklub za Kateřinou v prosinci 1992. Dva plné autobusy se valily do Ramsau na Světový pohár, ale přijely pozdě. Závod žen na 5 kilometrů už byl v cíli. "Katka poprvé v kariéře vyhrála, a my nic neviděli," vzpomíná Petra Frühaufová, trenérova manželka, která tehdy výpravy organizovala. Je to už víc než 13 let.

Lyžařský stadion nad Zadovem sešel, po cestě vyrostly nové nablýskané chaty a penziony, všichni lidé zestárli, lyžařce se narodila dcera, ale dvě jistoty zůstávají: šumavské hvozdy jsou znovu stejně bílé a Kateřina Neumannová vítězí.

"Pamatuju si, jak tehdy byla zklamaná, když jí doktoři zakázali kajak. Voda a pádlování pro ni znamenaly všechno," vzpomíná kamarád Miloš Bečvář.
Lyžování jí však vrátilo radost.

Ze zklamané dívky se v šumavských lesích zrodila sportovní superstar, která před 10 dny v Turíně pokořila celý svět.

Matesa, v místě tichých modliteb

Sněhem obalené smrky se lesknou ve slunci a po azurové obloze se pohupuje pár mráčků. Na Šumavě jsou to nejkrásnější chvilky od olympijských her. Právě v tu chvíli vznikaly výjimečné fotografie. Dvě hodiny poté začalo chumelit. Ve čtvrtek před polednem přijela Kateřina Neumannová k místu, které se díky ní stalo legendou.

K Matesovi. Dřív tu stála dřevěná hájenka. Nikdo to neví jistě, ale nejspíš ten první hajný se jmenoval Mates. "Ale třeba jsou to jen báchorky, žádná legenda o Matesovi nekoluje," tvrdí místní.

Dnes tu místo hájovny trčí ze země jen pětimetrový komín, všechno ostatní zavál čas. Na bílé pláni, která je obklopená smrkovými lesy a úvozovou cestou svažující se k Losenickému potoku, se zlatá lyžařka loučí se Šumavou, když odjíždí k velkým závodům. A sem se vrací, když uspěje. Aby poděkovala.

Bývá to modlitba beze slov. Běžkyně po tréninku vystoupí ze stopy, opře se o hůlky a kouká do dálky. Pak zavře oči a rozjímá. Kolem ticho, klid a sníh.
Tady to při tréninku nejvíc bolí.

Vyjet v ďábelském tempu mírné stoupání od potoka je dřina, zvlášť na konci tréninků. "Jen sama vím, kolik mě to stojí sil."

Mates se stal slavným místem, i když sem chodí málokdo. V zimě tu můžou běhat jen závodníci, pro veřejnost je trasa uzavřená, ani v létě moc turistů nepotkáte.

Zhruba tři kilometry od Churáňova, nedaleko Zlaté Studny, stávala dřevěná usedlost. "Za války tu bydlel hajný Hass, Němec, co měl tři dcery," vzpomíná Jan Pešl z Churáňova.

S čepicí na hlavě a v huňatém svetru otevře dveře, ve tváři ostražitý výraz. V 76 letech není zvyklý na vetřelce. Ale pak se rozpovídá, dokonce přinese i fotky, jak vypadal Mates před 70 lety: "Dvě cimry, krávy měli, hektarovou louku okolo.
Byli hodní, nezajímalo nás, že jsou Němci. Chlapče, byli to sousedi!"

Sousedi? Tehdy stály na Churáňově čtyři chalupy, hájovna u Matesa byla tři kilometry v lesích. Po odsunu Němců se tam nastěhoval další hajný, Rypl.
"Jenže on si pak koupil barák tuhle na Zadově, u Matesa vyřezal trámy z krovů a začalo se to tam rozpadat."

Zbyl jen komín, který se tyčí na snímku za Neumannovou. Stopa vede asi 20 metrů od něj. Je ticho jako v kostele, jen vítr ševelí mezi stromy, a když se podíváte skrz lesy, v dálce mezi Lenorou a Vimperkem uvidíte kopec Boubín.

Trenér Frühauf, když ještě lyžoval, věšel své medaile nedaleko u Rankla na strom, ale kradli mu je. Tiché modlitby U Matesa nikdo ukrást nemůže.

Paní Frühaufová o mužově Katce a zapomenutém výročí

Stanislava Frühaufa zná odmalička, jejich rodiny se na Šumavě navštěvovaly. "Je o devět let starší a vždycky se mi líbil," říká paní Petra. Pak ji trénoval, když závodila na lyžích. A před 20 lety si ji vzal.

Změnil se váš muž za roky, co trénuje Kateřinu Neumannovou?
Ne, jen je o 16 let starší. Pořád je stejně striktní, přísný a precizní. Puntičkář. Taková hloupost: bydlíme na samotě u lesa a já bych chtěla sněhovou frézu, abych si život trochu zpohodlnila. Ne, musíme se utužovat, říká taťka. A tak máme krásná široká hrabla.

Takového chlapa jste hledala?
Jo, všechny holky v oddíle se ho bály, jak je autoritativní, ale mně se to líbilo. Nechtěla jsem žádnou bábovku. Ne abych mu řekla, aby skočil pro chleba a on hned běžel.

Žárlila jste někdy na "jeho" Katku?
Myslíte jako na ženskou? Tý jo, to asi ne. Určitě ne.

A jako na sportovkyni?
Ze začátku, ale to byla zdravá žárlivost. Taky jsem se chtěla po prvním dítěti vrátit k lyžování, ale nešlo to. V tu dobu Kateřina začínala a už byla tak dobrá, že vedle ní nikdo trénovat nemohl, byla bych přívěsek. Katka má vůli, kterou bych v sobě nikdy nenašla.

Jaký máte ke Kateřině vztah?
Nejsme nejbližší přítelkyně, ale kamarádský vztah je mezi námi určitě. Když k nim zajdu, malá Lucka vždycky rozpřáhne ruce a hned ke mně letí. Tolik jsem Katce přála zlato! Proplakala jsem to.

Váš muž před pár dny oznámil, že po sezoně na 80 procent končí, že chce být doma. Kdy jste ho k tomu začala přemlouvat?
Omyl! Já jsem ho nikdy nepřemlouvala. Naopak. Nedovedu si představit, že by dělal něco jiného. Standa tvrdí, že si potřebuje odpočinout, ale já mu říkám: Pokud bude Katka pokračovat, bylo by škoda pro celé lyžování, kdybys skončil. Za rok je přece mistrovství světa v Sapporu, to by byla krásná tečka.

Poslechne vás?
Jen na něm to závisí. Má svoje názory, je to lev, paličák. Ale zároveň hodně citlivý chlap, kterému se stýská po synech, když je na cestách.

Vašemu Petrovi bude patnáct, Standa je o dva roky mladší. Budou z nich lyžařští šampioni?
My jim pomůžeme ve všem, ale záleží jen na nich. Víte, mám takový sen, že se jednou sejdou v reprezentační štafetě se dvěma bratranci. Všichni naši kluci se narodili během čtyř let.

Trenér očima manželky

Kdy zapomněl na výročí svatby? Naposledy, 7. prosince. Ale já zapomněla taky. On byl ve světě, já na závodech žáků, které trénuju.

Jak dlouho dokáže chodit po lese? Celý den. V zimě trénuje, na jaře hledá shozené paroží, v létě houby, na podzim pozoruje jeleny v říji.

O čem snil jako trenér? O olympijském zlatu. Ale z Itálie přijel trochu zklamaný. Je si jistý, že kdyby měla Katka rychlejší lyže na klasickou desítku, mohla přivézt dvě.

Maminka Katřiny Neumannové se svou vnučkou Lucinkou

V penzionu Kateřiny Neumannové nechybí ani relaxační zóna.

Kateřina Neumannová před svým penzionem na Zadově.

Kateřina Neumannová to zvládá i za pípou v šenku svého penzionu.