„Zjistila jsem, že to není jen ve zkušenostech. Je důležité nebát se a zkoušet. Ačkoliv mi všichni vštěpovali, že jsem mladá a musím si počkat,“ říká Pospíšilová. „Snem každého sportovce je vyhrát. Nelze trénovat proto, abych byla druhá nebo třetí.“ Němce Dietzchové, Bělorusce Jaščenkové, Rumunce Grasuové nebo Rusce Sadovové už bylo třicet let.
Pospíšilová jde od začátku odvážným směrem. Když jí bylo třináct, ještě skákala do výšky. Pak po měsíčním tréninku přišla na první závody v disku. A hned zvítězila. Její trenér Josef Šilhavý v ní při prvním setkání viděl obyčejnou baculatou holčičku. Ale brzy poznal její talent.
Proto jí nabídl náročnou cestu. „Řekl jsem jí, že nesmí šlapat ve stádu. To je obyčejný přístup většiny atletů a cesta do průměru.“ Trenér našel správnou osobu. Jak se Pospíšilová mezi zkušenějšími závodnicemi uchytila? Je to důsledek její nezlomné povahy, pevné vůle, tvrdé práce a odhodlání.
Při letních povodních přišla skoro o všechny svoje disky. Zbyl jí jen ten, s nímž závodila na mistrovství Evropy v Mnichově. Areál Olympu v pražské v Stromovce byl zničen. Pospíšilová dobrovolně pomáhala při úklidu. Přesto najednou zůstala bez zázemí. Cestuje proto o kousek dál na Julisku nebo až do Houšťky či Nymburka.
„Jak to dopadlo na Olympu, mě mrzí. Ale člověk, který chce trénovat, si cestu najde,“ říká. „Kdybych měla cestovat přes celou republiku, tak to udělám.“ Úspěchu obětuje i krásné týdny v teple. Místo toho, aby jako většina reprezentace odjela do Afriky nebo aspoň na Kanárské ostrovy, zůstane doma. „Vrhači jsou náchylnější. Mám strach z prudké změny teploty,“ vysvětluje.
Pospíšilová má za sebou možná zlomový rok. Poznala, jaké to je jezdit po světě a utkávat se s nejlepšími. V katarském Dauhá a v Bratislavě dokonce vyhrála závody Grand Prix. Je to skvěle rozjetá kariéra. „Vím, že musím vypilovat techniku. Tam mám ještě nedostatky,“ říká Pospíšilová.
„Počítám s tím, že se příští rok na mistrovství světa třeba nemusím dostat z kvalifikace. Ale mám za sebou velkou zkušenost.“
