Klid? Kdepak, hučívá zde dvacetitisícový dav těch, kdož planou vášní pro oranžový míč.
„Tohle město je hrdé na spoustu věcí, ale basketbal je pořád nejdůležitější událostí Portlandu. Top atrakcí,“ říká Michael Holton.
V NBA zvládl 325 zápasů včetně těch za Trail Blazers, nyní 54letý Holton pracuje pro klubovou televizi. A ze všeho nejvíc mu utkvěl vhlavě den, kdy to celé skončilo.
„Když si mě v roce 1988 při rozšiřování NBA vybralo Charlotte, měl jsem slzy v očích a má žena se mě ptala: Proč pláčeš, co je na tom tak smutné? A já jí řekl: Protože neexistuje taková sportovní rodina jako Trail Blazers,“ líčí Holton.
Ale ještě k rozdílům. Slunečné počasí je v Portlandu v březnu spíše výjimkou, většinou nebe nad městem sevřou dešťové mraky.
A černo je tak trochu i nad milovanými Trail Blazers.
V roce 1977 pobláznili všechny prvním titulem v NBA. Prvním – a dosud posledním. Příští rok se pauza natáhne na 40 let.
Vzpomínky na slavné časy
Pouze šest týmů NBA nesdílí ve svém městě trh s klubem NFL, MLB či NHL, Portland patří mezi ně. I proto takové sepětí s basketbalem. „O titulu lidé pořád mluví, pořád jím žijí.
Být součástí klubu znamená být součástí historie a rodiny, o kterou se celé město stará,“ říká Holton, jenž má vztah i k Česku, neboť se jako kouč účastní Champions Campu pro basketbalovou mládež v Kralupech nad Vltavou. „Ze všech mých štací byl Portland nejvýjimečnější. Proto jsme se tu usadili i po kariéře.“
V městě působí Portland Timbers, aktuální fotbaloví šampioni Ameriky – ale „soccer“ v USA stále nemá na tradici jiných velkých lig. Hokejoví Winterhawks zápolí v juniorské soutěži WHL v aréně Veterans Memorial Center. V téhle hale při svém americkém turné hráli i Beatles a působili tu i Trail Blazers, již svého času vyvolávali možná srovnatelnou mánii.
Od titulu měli vyprodáno 18 sezon v řadě! „Řekl bych, že naši fanoušci musí být v Top 5 v celé NBA. Lidi se prostě zajímají,“ líčí Holton. Jiný bývalý hráč klubu Terry Porter pro ESPN uvedl: „Do jisté míry vás město adoptuje jako syna.“
I v Moda Center, jež připomíná třeba pražskou O2 arenu, bývá nyní plno. Jenže časy, kdy se tu hrálo o nejvyšší příčky, jsou pryč. Blazers jsou v přestavbě, bojují jen o play-off. Mají aspoň hvězdu Damiana Lillarda – a také víru.
„Druhý titul? Přijde, jen nevím kdy. Ale náš majitel je velmi vášnivý ve vztahu k vítězstvím. A je to vášeň kombinovaná s jeho zdroji,“ usměje se Holton, který z byznysu Trail Blazers nevystoupil ani po kariéře.
Celý večer jako s PlayStationem
Z českého pohledu jsou to nevídané cifry, když chlapík v místnosti plné monitorů odhaduje: „Pracuje nás tu asi čtyřicet. Plus třeba tucet dalších lidí od hostujícího týmu.“
Jsme ve „velíně“ klubové televize. Holton v ní úřaduje jako studiový analytik i reportér za střídačkou. Ideální způsob, jak zůstat v klubu. „Večer se hraje a já jsem zase nadšený,“ líčí s entuziasmem.
Vše sídlí v podzemí budovy naproti Moda Center. Tři chlapi se ve volné chvíli koukají na velké obrazovce na přenosy univerzitní NCAA, další o místnost vedle šéfuje zvuku a zrovna stříhá interview pro kostku. Pak je tu malinký „krcálek“, o němž Holton říká: „Můj oblíbený job. V podstatě celou dobu hrajete PlayStation.“
VE VELÍNĚ. Basketbalová NBA je moloch po všech stránkách; jen pro klubovou televizi Trail Blazers pracují v Portlandu čtyři desítky lidí.
Zde zaměstnanec Blazers obřím ovladačem vyhledává tváře v hledišti, třeba když na kostce dojde na „líbací kameru“, a také je součástí bezpečnostního týmu; měl by mít přehled o všech v hale.
Vzhledem k výjimečnému postavení basketbalu v Portlandu je role médií nezastupitelná. A nejde výhradně o klubový broadcasting, který tu mimochodem zavedli jako jedni z prvních v NBA.
Tak třeba The Oregonian: tohle není žádný lokální plátek, nýbrž list, jehož autoři dosáhli až na Pulitzerovy ceny. A referování o klubu patří k základům: na Wikipedii existuje dokonce heslo „Trail Blazers vs. The Oregonian“, jež popisuje různé spory a až nesnášenlivé éry.
„Ale teď bych nemluvil o nepřátelském vztahu. Kdyby tu nebyli Blazers, neměli by práci,“ usměje se Holton; bývalý hráč a nynější novinář dokáže pochopit postoj obou stran: „Média musí přinášet zprávy nejen o dobrých časech, ale i tehdy, když se tolik nedaří.“
Nemít Jordana? Už nevadí
Fenomén Trail Blazers čeká na impulz. Je těžké zůstat mezi fanouškovsky nejsilnějšími týmy, když jste herně v (pod)průměru; i divácký boom bývá obvykle podepřen výkony na hřišti. Příští sezona s„oslavou“ 40. jubilea od titulu by snad měla zase Portland posunout blíž k slavné historii.
NBA má šampiony posledních let, jako jsou Golden State Warriors či Miami Heat. Má také superlegendy co do počtu titulů (Boston Celtics, LA Lakers), slavné New York Knicks blýskající se Manhattanem či Chicago Bulls, tak výjimečné za éry Michaela Jordana.
Ale svérázný Portland do vesmíru nejlepší basketbalové soutěže světa patří také. I bez titulů.
Zato se specifiky. „Jsou tu skvěle vybudované vztahy hráč-fanoušek. Basketbalisté respektují touhu lidí mít k nim přístup – a oni zase touhu sportovců mít právo i na své soukromí,“ popisuje Holton.
Rodina Trail Blazers tak čeká. Někdy více, jindy méně trpělivě. Odpustila období, kdy se klubu kvůli množství průšvihářů posměšně přezdívalo Jail Blazers (jail = vězení) a s odstupem i to, že Portland prošvihl možnost získat v draftu jak Jordana, tak později Kevina Duranta.
Čeká totiž s vírou, že prozářené dny jednou přijdou i v době, kdy se v NBA rozdávají prsteny šampionů.
