Před dvěma roky prožívala euforii. Ženský box se dočkal vstupenky na olympiádu a Danuše Dilhofová to tehdy pořádně oslavila.
"Bylo to velké zadostiučinění a pokrok. Podobný, jako když mohly ženy poprvé volit," vzpomíná boxerka z Brna. "Celý měsíc se všude komentovalo, jak je hrozné, že chlapům kvůli nám seberou váhové kategorie, ale takový je vývoj. Kdo viděl mistrovství světa, tak ví, že i ženy boxují opravdu dobře, kolikrát v helmě a s rukavicemi nejdou poznat od chlapů."
Mezi ty nejlepší patří i Dilhofová. Na loňském mistrovství světa na Barbadosu skončila v kategorii do 60 kilogramů pátá, měla všechny předpoklady se „probouchat" až do Londýna. Jenže nakonec bude historickou událost svého sportu sledovat jen jako divák.
"V červnu jsem šla na banální vyšetření vyhřezlé ploténky a přišlo se na to, že mám degenerativní změny na dvou obratlech. Byla nutná operace," popisuje třiatřicetiletá bojovnice.
Původně doporučení doktora ignorovala. S bolestí se statečně prala už dřív a kvůli olympijské motivaci ji byla připravena překousnout.
"Věřila jsem, že když jsem dokázala trpět tak dlouho, že to ještě vydržím. Po trénincích jsem hodně odpočívala, abych si ulevila od bolesti," líčí Dilhofová. "Jenže v pondělí jsem byla u druhého lékaře a ten původní diagnózu potvrdil.
Ráno po trénincích se mi vstávalo hůř a hůř, takže budu muset dát na rady lékařů a ukončit to. Na české holky bych ještě stačila, ale na kvalitní zahraniční zápas už se připravit nedokážu."
Je zbytečné dodávat, co se nyní devítinásobné české mistryni honí hlavou. "Je to hodně těžké, jako kdyby vás někdo skopl těsně před cílem. Mám z toho deprese, s nikým se moc nebavím," přiznává.
Tajemství úspěchu? Srdce
Je to hořký konec pozoruhodné kariéry. Sportovní univerzálka Dilhofová se na box vrhla až ve svých jednadvaceti, předtím zkoušela házenou, karate, sprinty i kondiční kulturistiku. "A taky kickbox, jenže ten se mi nelíbil."
A tak si vyhlédla sport Muhammada Aliho. "Tehdy u nás existoval jediný ženský klub trenérky Šárky Stokláskové, kterou jsem zkontaktovala, a už jsem u ní jedenáct let. Je to výborná trenérka, vede i reprezentaci a díky tomu, že jsem se u ní připravovala tady v Brně, jsem dosáhla tolika úspěchů," praví vděčně reprezentantka SK Lady Box Brno, která k devíti boxerským přidala i dva české kickboxové tituly.
"Ale to bylo spíš z donucení. Trenérka naznačila, že mám málo zápasů v boxu, tak mě naučila pár kopů a přihlásila do kickboxu. Já jsem ale většinu zápasů ukončovala před limitem rukama."
Zarputilá dříčka své české soupeřky převyšovala silou i rvavostí. "Nejde jen o techniku, člověk to musí mít i v srdci," sděluje žena, která se může pyšnit i dvěma pátými místy z mistrovství Evropy a řadou úspěchů na mezinárodních turnajích.
Trénovala také s muži
Brzy byla tak dobrá, že pouze kontakt s ženami jí nestačil.
"Když trenérka cítila, že v tréninku stagnuju, tak mě půjčila do Komety nebo Nového Lískovce, kde jsem dělala nácviky a sparing s klukama. Jenže s mou povahou jsem se jim chtěla vyrovnat a makala jsem víc než ostatní, z čehož plynulo přetížení," přibližuje Dilhofová.
Přestože její kariéra, v níž ze 110 zápasů vyhrála plných pětaosmdesát, došla ke konci, boxu se hodlá věnovat i dál. "Když člověk celý život sportuje, tak nemůže jen tak přestat. Půjdu si třeba třikrát týdně zatrénovat."
Kromě toho hodlá sama jako trenérka pomáhat vychovávat další ženy v ringu. "Box ženám pomůže zvýšit sebevědomí. Když k nám přijdou neprůbojné holčičky a vydrží dva tři roky, tak se otrkají a cítí se dobře, protože jsou trénované, dokážou se ubránit a mají sílu. Navíc v tom trošku feministickém kolektivu vás to donutí být průbojnější," popisuje nejlepší z českých boxerek.
A jak se za ta léta, co oblékala rukavice, její sport změnil?
"Úplně. Ze začátku to byla hlavně dobrá průprava na hubnutí a sebevědomí , teď už je to plnohodnotný sport. Aby se holka dostala na úroveň, nemůže začít v jednadvaceti jako já, ale už ve čtrnácti nebo patnácti."
