Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Světový rekord jsem zaplaval pro vězněného tatínka, vzpomíná Svozil

Bývalý světový rekordman Vítězslav Svozil plave každý den a plánuje starty na veteránských šampionátech. | foto: Miloslav Jančík, MF DNES

26 2017
Jen jedinkrát v historii vytvořil český plavec světový rekord. Na 1 .máje 1957 se to povedlo na sto metrů prsa Vítězslavu Svozilovi z Náměště na Hané. „Je strašný, když si uvědomím, že je to 60 let,“ směje se muž, který stále plave každý den.

Jaro si v roce 1957 dávalo načas. Nízké teploty ještě umocňoval studený vítr a místo deště občas padaly na zem sněhové vločky. Ale voda z termálních pramenů udělala z venkovního plaveckého bazénu v Piešťanech alespoň trochu snesitelné místo a právě tady měl Vítězslav Svozil překonat světový rekord.

Posledního půl roku dosahoval v pětadvacetimetrových bazénech časy na hranici nejlepších výkonů planety na 100 i 200 metrů prsa. Teď to měl potvrdit oficiálním zápisem v čerstvě dokončené piešťanské padesátce.

Datum vybrali ne náhodou na prvního máje, tedy Svátek práce. Kulisy byly připravené a čtyřiadvacetiletý Svozil měl životní formu. Chtěl to dokázat. Pro sebe, pro lidi, co mu přáli, i navzdory těm, kteří mu nepřáli. Hlavně ale pro svého tátu, který už šest let seděl ve vězení, protože byl nepohodlný režimu.

„V té době zrovna kutal uranovou rudu v Jáchymově. Napsal mi dopis, jak mi přeje, aby se mi to podařilo, a já jsem mu tím chtěl alespoň trochu udělat radost,“ vypráví Svozil.

Ten první májový den v Piešťanech ho nemohlo nic zastavit. Na startovním bloku se chvěl zimou, pak skočil do teplé vody, padesát metrů, obrátka a zpět. Dohmátl v čase 1:12,7 vteřiny, nový světový rekord.

„Byl jsem tvrdej jak kus ledu, ale uvnitř jsem byl nadšený. V tu chvíli jsem se cítil nad něčím. A odezva byla ohromná, tátovi nosili z celého kriminálu novinové ústřižky. Druhý den jsem jel vlakem do Bratislavy a v kupé se mnou seděla nějaká rodina. Nejspíš to byli nějací plavci a bavili se o tom, jak Svozil překonal světový rekord. A já se krčil v koutku, mlčel a byl strašně šťastný,“ směje se.

Zázrak z Náměště

Dětství v Náměšti na Hané prožíval jako každý vesnický kluk. V létě každý den dováděli u splavu říčky Šumice nebo v nedalekém rybníku. K pohybu měl vždycky blízko.

„Tatínek byl ohromný sokol, působil i v župním předsednictvu, kde poznal zajímavé lidi, jako byl například olomoucký sochař Pelikán. Díky tomu se mu podařilo získat peníze na bazén v Náměšti, který se postavil kolem roku 1947. Hned příští léto přijely na soustředění dorostenky z celého Československa.

Bydlely na zámku a my jsme tam s bratrancem Láďou Lakomým (známým brněnským hercem – pozn. red.) chodívali hrávat tenis na takový písčitý kurt a okukovat holky.

Mladé plavkyně chodily kolem a žadonily, ať jim půjčíme rakety, začali jsme se spolu bavit a mě napadlo, že se musím jít podívat, jak trénují. Koukal jsem na ně a říkal si, že takhle přece umím plavat taky. Tak jsem přišel jednou ráno před tréninky, skočil do vody a plaval tam a zpět. Najednou vidím, že na bloku stojí slovenský trenér, drží se za hlavu a volá na mě: ‚Pojď sem, vždyť ty jsi zaplaval dorostenecký rekord‘,“ líčí se smíchem začátek své kariéry.

Hned se zapojil do tréninku s dorostenkami a zvěsti o talentu z Náměště se rychle dostaly do blízké Olomouce, kde vzali patnáctiletého kluka mezi sebe. Záhy už jel na Vinohradský pohár do Prahy, kam dorazili závodníci z celé republiky.

„Na stovce jsem skončil devátý a domů jsem si přivezl diplom, který se moc líbil tatínkovi. Když ho pak zavřeli a poslali nám z vězení zpět s jeho věcmi i aktovku, diplom jsme v ní našli. Chudák ho nosil všude s sebou, velkej diplom z Prahy,“ vzpomíná.

Tátu mu poslali v roce 1951 v politickém procesu na šestnáct let do vězení za velezradu. „Ten rozsudek mám dodnes schovaný. Byla to úplná ironie. Kromě toho, že byl velký sokol a vlastenec, měl také vliv na sedláky v okolí, kterým přímo z fabrik dokázal sehnat lecjaký nový stroj a odrazoval je od vstupu do družstev.“

Rodině nastaly těžké časy, ale našli se lidé, kteří pomohli. Řeznická rodina Lakomých dávala maso a sedláci z okolí si zvali vyhlášenou švadlenu Svozilovou i na měsíc domů, aby jim ušila cejchy a košile pro celou rodinu.

Olomoucká partie

Ještě nedospělého Vítězslava nečekala jako syna nepřítele totalitního režimu žádná budoucnost. Zůstalo mu ale milované plavání a díky němu měl celý život kolem sebe vždycky dost lidí, kteří mu pomohli.

„V Olomouci jsme měli bezvadnou partii. Na Sokoláku (koupaliště Sokola stávalo nedaleko tržnice, dnes už neexistuje – pozn. red.) byly dva padesátimetrové bazény za sebou a nad nimi další ohromný kulatý, kterému jsme říkali lavor, kde jsme vždycky před tréninkem měli strašnou legraci. Měl jsem také štěstí, že v Olomouci sloužil inženýr Josef Kopřiva, vynikající trenér a vědecký pracovník, který mě začal připravovat,“ líčí další z osudových setkání.

Rychle se začal zlepšovat a brzy porážel i starší oddílové kolegy. V sokolském plaveckém areálu v Olomouci prožil příjemná léta plná vítězství na dorosteneckých mistrovstvích. „Stalo se, že jsem přijel domů do Náměště posledním nočním vlakem a máma mi ve dveřích hubovala, kde jsem byl a co mi to tak chrastí v ruksaku. A já tam měl dva poháry ze Zlína. Jenže maminka se o sport nezajímala, měla jiné starosti.“

V roce 1953 při premiéře mezi muži skončil na mistrovství republiky v Košicích třetí na 100 i 200 metrů a s nadějným prsařem z Olomouce už počítali i v Armádním tělovýchovném klubu (ATK, později Dukla – pozn. red.). Jenže nakonec Svozil narukoval do Berouna, kde nebyl ani bazén. Zato tam byl tvrdý přijímač jako všude jinde, a když si schovával pod dekou pružinové expandery, aby se mohl alespoň nějak udržovat v kondici, měl u velitele problémy.

ATK ale bojoval dál, čas od času zařídil měsíční soustředění, a když byly v létě armádní přebory, vojín Svozil za sebou na 100 i 200 metrů nechal všechny vynikající plavce a reprezentanty. A pak se zase musel vrátit do Berouna. „Jednou za mnou přišel hlavní písař na okruhu, že je bazén v Plzni a on naopak že by to měl z Berouna blíž do Prahy. Tak to připsal k nějakému rozkazu a převelel mě do Plzně. V posádkovém domě armády byli plavci, ale ne elitní, takže jsem byl rázem hvězda a pouštěli mě na závody. To bylo dobrý, protože se blížila olympiáda v Melbourne, a když mi vojna pár měsíců před ní skončila, přešel jsem do ATK jako civilní zaměstnanec. Jako důstojníka mě kvůli tátovi vzít nemohli,“ vypráví.

V Melbourne bych zůstal

Celý rok 1956 před olympiádou se sledovala výkonnost a plavce řadili podle výsledků do žebříčků. Svozil se stále držel na prvních dvou místech, až přišly v říjnu poslední nominační závody. „Bohužel se plavalo v pětadvacítce, kde jsem byl vždycky horší. Stovka mi vyšla, tam jsem porazil i světového rekordmana z Německa, ale dvoustovku jsem zvoral, a protože to byla olympijská disciplína, nakonec jsem se z prvních dvou míst vyšachoval. Ještě to řešila trenérská rada, ale nakonec jsem do Melbourne nejel a roli v tom hrál i tatínek,“ mrzí ho.

Tenkrát cítil, že by na olympiádě mohl uspět. „Kdybych zaplaval svůj nejlepší čas, tak bych byl ve finále,“ nepochybuje. Do Austrálie však chtěl i z jiných důvodů. „Vím, že kdybych se tam dostal, už bych se nevrátil. S kamarádem plavcem, který byl sirotek, jsme měli vymyšlené, že bychom se nějak dostali do Spojených států, kde měli dobrých prsařů nedostatek,“ přiznává až po letech.

Jen pár měsíců po Melbourne dohmátl ve světovém rekordu v Piešťanech. Už druhý den se mu smáli, že o svůj rekord přišel, protože ho překonali v Číně, ta však nebyla členem světové federace, takže nemohl být uznán. Nakonec ho vylepšil o čtyři měsíce později Rus Manaškin.

V té době už Svozil působil v Brně, v tehdejším slavném oddíle Vojenské akademie Antonína Zápotockého (dnešní Kometa Brno – pozn. red.) a zároveň jako asistent na katedře tělesné výchovy, ačkoliv sám vysokou školu neměl. I to se však mělo změnit. „Vedoucí katedry podplukovník Mrázek velmi fandil sportu a byl to bezvadný chlapík. Říkal mi: ‚Slávku, půjdeš studovat na fakultu tělesné výchovy do Prahy, připrav se na to.‘ Přijímačky jsem splnil a přijali mě. Nakonec mě ale přemluvili Bratislaváci, ať jdu studovat k nim, že u nich končí prsaři a že to budu mít z Brna blíž. Také jsem tam měl daleko lepší podmínky, hodně mi pomohli,“ je dodnes vděčný.

Třikrát stejný čas v Římě

Blížila se olympiáda v Římě, tentokrát Svozila nemohl nikdo vyšachovat, vždyť celý rok potvrzoval, že je v Československu nejlepší. „O konečné nominaci se rozhodovalo na zasedání olympijského výboru. Druhý den ráno jsem měl od šesti trénink, ale už v půl šesté jsem podupával venku před trafikou. A když jsem tam našel svoje jméno, byl jsem šťastný a začal se těšit,“ přiznává.

O hrách v Římě roku 1960 se říká, že to byla poslední opravdová olympiáda, při které byla sportoviště součástí města a často umístěná přímo v historických budovách a památkách. Plavecké soutěže ale probíhaly v nově postaveném odkrytém areálu Stadio del Nuovo.

„Kolem byly přistavené tribuny pro deset tisíc diváků a za nimi tréninkové bazény se zahradami a kavárnami okolo. Plavci jsme byli jen tři a měli jsme k dispozici auto s italským řidičem, který nás vozil na tréninky. Několikrát za námi přišel Emil Zátopek: ‚Kluci, jedete na bazén? Mně je horko, tak bych si zaplaval, já pojedu s vámi.‘ A tak jsme se seznámili,“ směje se a dodnes rád vzpomíná na ducha her.

„Olympiáda je něco zvláštního. Jdete do jídelny a všude vidíte nejlepší světové atlety. Byli jme se podívat na gymnastiku i vzpírání, které se konaly v římských památkách a mělo to úžasnou atmosféru. Viděl jsem i atletiku a košíkáře, s těmi jsem byl největší kamarád, protože to byli skoro samí Brňáci.“

Sám však toužil dokázat mnohem víc, než se mu nakonec podařilo. V rozplavbě dohmátl ve stejný čas jako Maďar Kunsági a Němec Henninger, a tak musel o postupujícím do semifinále rozhodnout mezi touto trojicí zvláštní závod. V něm sice Svozil zaplaval československý rekord 2:41,7, ale nejrychlejší byl Kunsági. „Naši rozhodčí mi říkali, že v rozplavbě jsem byl o nějaké setiny lepší, ale oficiálně jsme měli stejný čas.

Byla to moje chyba a mrzelo mě to. Věřil jsem si, že by to v semifinále nemusela být konečná, cítil jsem se dobře, vždyť jsem zaplaval v národním rekordu,“ přemítá.

Uškodilo mu, že trenér Kopřiva půl roku před hrami onemocněl a léčil se v sanatoriu, takže se Svozil připravoval sám. Také doplatil na nedostatek srovnání se světovou špičkou. Sice patřil mezi elitní světové plavce, ale aby se dál zlepšoval, potřeboval soupeřit s nejlepšími.

„Ze zahraničí jsme měli málo zkušeností, jezdili jsme neustále jen do Maďarska a k tomu občas do Holandska nebo Itálie. To bylo málo, potřeboval jsem víc kontaktu s těmi dobrými,“ uvědomuje si.

Tatínek je doma. Přijeď

Po návratu z olympiády by nejradši vše povyprávěl tátovi, který už po devíti letech v kriminálech ztrácel naději. „Dělejte něco, já už to nevydržím,“ přiznával.

Zanedlouho se konaly mezinárodní závody v Piešťanech, kromě plavání i ve vodním pólu. Když šli večer závodníci spát, bafuňáři spolu usedli a popíjeli. „Jednou za mnou asi v jedenáct v noci přišel bratislavský funkcionář a probudil mě. ‚Slávku, obleč se a pojď se mnou do baru.‘

Přišli jsme tam a představil mi funkcionáře vodního póla, který byl zároveň prokurátorem v Nitře a spadala pod něj i věznice Leopoldov, kde táta seděl. Všechno jsem mu vysvětlil, on si to zapsal a na závěr mi řekl: ‚No, vrátí se domů velmi brzy.‘ Pochopil jsem, že to nějak zařídí,“ líčí Svozil.

Za pár měsíců zazvonil telefon, sestra volala z Náměště: „Tatínek je doma, přijeď.“ Dojemné shledání, po devíti letech byla rodina znovu pohromadě. „Dlouhý kriminál tátu poznamenal. Ale radoval se. ‚Slávku, ty seš svobodnej? Já ti půjdu na svatbu?‘ Ženil jsem se na podzim 1961 a tatínek seděl v první řadě, celej šťastnej,“ popisuje.

Dokonce viděl svého syna i plavat. „Bylo to zimní mistrovství ve Zlíně, když byli na tribuně oba s maminkou. Takovou trému jsem v životě nepoznal. V té době už jsem nebyl ve vrcholné formě a občas jsem prohrál. Říkal jsem si, že to nesmím dopustit, i kdyby se dělo kdoví co. Nakonec jsem zvítězil. A bylo to poprvé a naposledy, kdy se byli rodiče podívat na mém závodě.“

Konec a nový začátek

Závodní kariéru ukončil Vítězslav Svozil v roce 1964. Chvíli to ještě vypadalo, že by mohl jet na olympiádu do Tokia jako člen štafety, ale nakonec z toho plánu sešlo. Po dokončení školy nastoupil v Brně na Mendelovu lesnickou a zemědělskou univerzitu, kde působil na katedře tělesné výchovy dlouhých 37 let. A po čase se vrátil i k plavání, začal u nás organizovat veteránské šampionáty, které byly ve světě běžné.

„Jednou za rok je mistrovství Evropy i světa a jednou za čtyři roky veteránská olympiáda. Je na tom vynikající, že se znovu potkáte se světovými rekordmany a najednou je dokážete porazit,“ směje se Svozil. Nakonec s veteránským plaváním sjezdil celý svět. Ten, který měl za komunismu zapovězený.

„Na dva roky jsem byl za Evropu zvolený do výboru světové federace veteránů, takže jsem cestoval i na kongresy do Indianapolis a na Havaj. Měli jsme své úkoly, ale každý z výboru zároveň musel plavat. To bylo ohromné. Letos nás čeká mistrovství světa v Budapešti, za rok evropský šampionát ve slovinské Kranji, a pokud budu zdravý, tak rok nato Jižní Korea,“ plánuje 84letý sportovec.

Sám stále plave doma v Brně každý den, na bazéně za Lužánkami nebo v Řečkovicích. Jen díky tomu překonal mrtvičku, zlomeninu dvou obratlů a před sedmi lety i rakovinu prostaty. „Tvůj nejlepší lék nejsou prášky a injekce, ale bazén, říkal mi doktor. Plavej každý den a bude to dobrý. A měl pravdu,“ říká muž, kterému život určila báječná náhoda z bazénu v Náměšti.

„Plavání je krásný sport, tím pohybem nadlehčeným vodou i dýcháním, které dělá krásný hrudník a celé tělo.“







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze