Tuhle vzpomínku z hlavy nevymaže. Psal se rok 2002 a Květoslav Svoboda závodil na Světovém poháru v krátkém bazénu v New Yorku.
Výsledek volné dvoustovky? 1. Pieter van den Hoogenband. 2. Květoslav Svoboda. 3. Michael Phelps.
„Bylo to sice v jeho začátcích, ale jsem jeden z mála plavců, který může říct, že Michaela porazil,“ usměje se bývalý český kraulař.
Zatímco americký fenomén Phelps v Rio de Janeiru vylovil z olympijského bazénu 20. a 21. zlatou medaili, 33letý Svoboda a vlajkonoš české výpravy v Aténách 2004 v rodném Znojmě vedl svůj plavecký kemp.
Vědí děti, že jste byl Phelpsův soupeř?
Jasně, probíráme to s dětmi. Něco si povíme a ukážeme si ze závodů v Riu videa. Zrovna dneska jsme měli i kvízový den. Ptali jsme se dětí, co o olympiádě všechno vědí, kdo má nejvíc medailí nebo kdo je nejúspěšnější plavec z Česka. Je to všechno spojené, aby se o plavání i něco dozvěděly.
První olympijská zlata získal Phelps v Aténách 2004, kde vám těsně uniklo finále kraulařské dvoustovky. Bylo poznat už tehdy, že z Phelpse bude legenda?
Už tam to bylo hodně cítit. Na startu kariéry bylo poznat, že je výjimečný. Na olympiádě v Sydney 2000 byl jako patnáctiletý ve finále na dvě stě metrů motýla.
Jaké na něj máte vzpomínky?
Pohodový chlapík, který je bezprostřední a který žije jen pro svůj sport. Obětuje pro úspěch všechno a vážím si ho jako člověka, který sice skončil, ale dokázal se vrátit, i když má rodinu a malé dítě. Dokázal se znovu obětovat a dělá ze sebe vůdčí osobu celé sportovní historie a posouvá vše dál. Neříkám, že nikdy, ale padesát nebo sto let bude jeho výkon nepřekonatelný.
V čem tak vyniká?
Obrovským citem a silou. Většina Američanů dokáže vyvinout nesmírné úsilí a mají hlad po úspěchu. V tomhle je Phelps výjimečný. Taky je výjimečný pracovitostí, ale má také bezkonkurenčníajedinečné podmínky, které si vytvořil.
Co se vám vybaví, když nyní sledujete olympiádu?
Hodně vzpomínek se mi vrací. Olympiáda je v tomhle hrozně specifická, okolí vytváří na sportovce ohromný tlak a nervozitu. Zvlášť u plavců, kteří nejsou nějak mediálně známí. Na olympiádě si jich ale najednou všichni víc všímají, což je pro ně psychologický problém.
Z Čechů zatím nikdo nepostoupil z rozplaveb. Co říkáte na jejich výkony v Riu?
Věděl jsem, že holky nebo Honza Micka jsou na tom dobře. Poslední roky to předváděli na mistrovství Evropy i světa. Po necelém týdnu soutěží jsem ale dost zklamaný. Ještě ale není konec, Honzu Micku čeká jeho hlavní disciplína – 1 500 metrů volným způsobem. Věřil jsem ale ve dvě finále. Chtěl jsem, aby přišel po dlouhé době nějaký úspěch. Něco se muselo stát špatně, ale není to v mé kompetenci, abych to komentoval.
Myslíte, že čeští plavci se neumí připravit na vrchol čtyřletého cyklu?
On ten problém byl i za mě. Když vezmete moje výsledky, nikdy jsem na olympiádě nezaplaval osobní rekord. Všechny velké země se uměly zlepšit o jednu dvě vteřiny. Ale je to jedno s druhým, je na vás vyvíjen daleko větší tlak a my se s tím nedokážeme nějak srovnat a viditelně to trvá dál. Neříkám, že je to chyba plavců, ale je to chyba systémová – kompletně celého svazu. Svaz poslední dobou pro plavce nedělá vůbec nic a nechce se posouvat dopředu.
Proč myslíte?
Pánové nahoře by si měli sednout a chytnout se za nos. Plavání je evidentně oblíbený sport, plavat umí skoro každý. Budu jenom rád, když začnu číst, že se začínají měnit nějaké věci. Na svazu jsou lidé více než 40 let. Podle mě tam nemají co dělat a měli by se posouvat někam, aby pomáhali plavcům. Trenéři by se měli lépe vzdělávat, jak se to dělá v zahraničí. Nemluvím o ničem, co je tajné, ale systém by měl začít fungovat jinak. Trenéři se v cizině vzdělávají a pro plavce se snaží vyvinout co nejlepší podmínky.
Myslíte, že změna je možná?
Věřím, že ano. Měla by přijít. Výkony, které máme, nejsou špatné. Vozí se medaile z evropských soutěží, ze světových se zase vozí finále. Myslím, že by si to naši plavci zasloužili, aby se o ně staralo daleko lépe, co se týče trenérů, kteří by se lépe vzdělávali. V zahraničí jsou i Češi, kteří v minulosti emigrovali. Mají světově úspěšné plavce, ale my o ně nemáme zájem, nebavíme se s nimi. Svaz stagnuje, a pokud se nerozhýbe, nerozhýbe se vůbec nic.
A co děláte vy po konci kariéry? Jste nyní znojemský zastupitel, pořádáte plavecké kempy...
To je můj koníček a taková psychologická vzpruha. Snažím se s dětmi dělat technické věci, na které v oddílech nemají čas. Ne že by to trenéři nechtěli dělat, ale raději naplavou kilometry, nachystají se na závody. Snažím se jim vysvětlit správnou techniku, natáčíme se pod vodou na video. Neříkám, že jsem snědl moudrost, ale techniku jsem měl vyšperkovanou a hrál jsem si s ní. Baví mě to i proto, že mám jinou práci. Dělám pod Správou nemovitostí města Znojma, kde dělám správce sportovišť. Zůstal jsem sportu nakloněný a pomáhám i fotbalistům 1. SC Znojmo. Potkal jsem tam člověka, který byl velký hráč a profesionál. Je to můj výborný kamarád Radim Kučera, který tady trénuje, a snažím se mu být nápomocen s regenerací a rehabilitací.
Fotbalisty posíláte do bazénu. Přitom jsem se na klubovém webu dočetl, že někteří z nich se spíš topili.
Jednu až dvě fáze týdně se snažíme dělat ve vodě. Má to přidanou hodnotu, u některých se regeneruje a uvolňují svaly ve vodě až dvakrát rychleji. Nebral jsem je jako fotbalisty, ale jako sportovce a překvapilo mě, že někteří z nich se neuměli pohybovat ve vodě. Ale potěšil mě třeba Rosťa Šamánek, který šel do první ligy. Přišel a poděkoval mi, že díky tomu neměl celý rok zranění. Tohle mě potěší. Vím, že ne každý je spokojený, je to něco jiného a namáhavého. Ale můžu říct, že většina z hráčů to bere jako krok dopředu.
