Na vlastní kůži |
"Komu není zima, ten je ještě vožralej," letí z prokřehlého šiku, stepujícího na břehu.
Je neděle 1. ledna, 14.30. Voda řeky Svratky má necelý stupeň Celsia nad nulou, vzduch je ještě o něco chladnější. V Brně probíhá tradiční novoroční křest otužilců.
"O řece Svratce nechť tvé srdce snívá, měj ji rád v létě, i když je zima," zní formulka, jíž se zasvěcují nováčci včetně mě. Rituál provází vylití mrazivé vody na záda.
O pár desítek metrů dál Svratku dusí ledová krusta, ale tady před zoologickou zahradou se už první pionýři šinou po schůdcích do hrozivě temného toku.
"Proudí tady okysličená voda z přehrady," vysvětluje mi Jan Váně, který v arktických podmínkách dokonce závodí. "Proto nezamrzá, ale je ostrá. Bolí."
Cože?! Nejen chladí, ono to má i bolet?! Jenže není úniku, stojím na posledním schodu a příští krok vede do nehostinné říše chladu. Proti jejím nástrahám jsem vyzbrojen jen plavkami a kulichem, aby mi hlavou neunikalo teplo.
"Ze začátku to pro tělo bude šok, nebudeš moct dýchat. Udělej tři tempa a pak se nadechni," radí otužilec Petr Mihola.
Šok? Už je mi to jedno, beztak se na břehu nedá zimou vydržet. Konečně se odhodlávám ponořit do vody, okouším první pocit po splynutí s ledovou masou. Jak to jen popsat? Zástava srdce. Takový šok jsem nečekal!
Než mě popadne panika, začne srdíčko naštěstí nesměle tlouct. Zvládám pár opatrných temp. Není to tak zlé, pomyslím si, vždyť se to dá vydržet. Dojem z nevšedního zážitku mi kazí jediná maličkost.
Mám prsty? Necítím je, raději mířím ke břehu. Unikám z vody, nejdelších 32 vteřin v životě mám za sebou. Na břehu sviští zubní symfonie. Drkotáním zubů a nalézáním citu v prstech trávím 10 minut, než se mi povede obléct. Roztřesený zimou pomalu přicházím ke smyslům.
Byl to ohromný zážitek, ale stejně mě napadá: "Jak na Nový rok, tak po celý rok" by platit nemuselo.
 Reportér Robin Krutil zkusil ledovou Svratku. |
