Minulý víkend na dráze Smržovka patřil Urbanovi, mohutnému sáňkařskému králi s velkým srdcem, kreslíři vtipů, který stvořil populární postavičku povaleče a pijana - Rudu Pivrnce.
Ve čtvrtek, neoholený a jen zběžně učesaný, zprvu Urban vypadal sklesle. Byl spíš přemýšlivý než plný legrace. „Po ránu se hůř rozjíždím.“ Když se ale rozpovídal, slova se jen míhala. Čím víc piv, tím víc smíchu. „Když se picnu, breptám nesmysly, protože se v mozku otevírají zadní sklípky a moc fantazíruju.“
Do hospody, kterou téměř před deseti lety otevřel ve Smržovce u Jablonce, vešel před polednem a ve dveřích hlásil: „Dám si kafe. A pivo!“ Posadil se ke stolu štamgastů, na místo, odkud má po lokále nejlepší rozhled, a do tuby si nabral švédský tabák. „No jo, nikotin, je to návyk. Abych nekouřil, dávám si tabák.“
Dcera Markéta se právě chystala na páteční maturitní ples, ale její otec z toho valnou radost neměl: „Je to za trest. Taky jsem doma jasně řekl: Tancovat nebudu, a až se pořádně napiju, jdeme domů. My stejně budeme jako Homolkovi s Hujerovými dohromady, přijedou všichni příbuzní.“
Vám vadí chodit v obleku? Necítíte se dobře ve společnosti?
Producírovat se teda nemusím. A oblek? No, s mojí nadměrnou velikostí mám problémy nakupovat. Velká ramena, hodně přes prsa, dlouhé ruce. Mám jedno speciálně ušité sako, univerzální. Je s malým ukrojeným stojáčkem, aby bylo vidět, že hlava není narostlá rovnou k zádům, protože ze sáňkování mi zmizel krk.
Takovou postavu máte odjakživa?
Právě že ne, do sedmnácti jsem měl 160 čísel, měl jsem kvůli těžkému tréninku zaražený růst. Ještě v osmnácti, když jsme šli v Polsku na film od patnácti, odmítli v kině promítat, dokud mě nevyvedli. Jedna trenérka mi jako útěchu koupila zmrzlinový pohár. Během roku jsem pak vyrostl o hlavu, ještě teď si pamatuju tu strašlivou bolest kloubů.
Závodit? Ani omylem
Nejrychlejší sáňkař repupliky by měl jet i na mistrovství Evropy, ne? Pojedete?
Ani za nic. To mě neláká, je to zbytečné. Příští jízda bude až za rok touhle dobou, jedinou motivací pro mě zůstává domácí titul, už jich mám šestnáct jako táta.
Jak je slavíte? Stojí to ještě za oslavu, když vyhráváte pořád?
Všechno stojí za oslavu. Za každý titul šampus. Při osmém titulu osm šampusů, při devátém devět a tak dál. Pěkně se to prodraží. Ale teď bylo v hospodě jenom dvanáct lahví, tak jsem ušetřil (úsměv).
Opravdu nechcete jezdit víc než mistrovství republiky?
Ani omylem. Skončil jsem na olympiádě '92 v Albertville.
Tenkrát to bylo úředně, kvůli kažení morálky. Co se přihodilo?
Posílal jsem kreslené fóry do deníku Sport a funkcionářům se to nelíbilo. Jaksi nepochopili, že smyslem vtipu je udělat si z čehokoli srandu. Proto mi zatrhli další olympiádu a já skončil. Aspoň jsem se opřel do kreslení, do knížek.
Takže nelitujete?
Jsem rád, že mě vyhodili, vlastně mi pomohli.
A vůbec: začal jste dřív kreslit, nebo sáňkovat?
Asi nastejno, obojí v pěti letech. Saně mám v genech, jezdil děda, táta, máma, strejdové... A já kromě tří let po olympiádě v Calgary jsem taky pořád na saních.
Tehdy v roce 1988 přišel další hřích, který se „papalášům“ nelíbil?
Ne ne, přestal jsem sám od sebe. Byl jsem unavený. Až mladí mě pak vyprovokovali, abych se vrátil. Už nás neporazíš, nemáš nárok! Vytahovali se. A já vyndal saně z půdy a vyhrál jsem. Šlo jen o to, že mi chyběla motivace.
To jsou pořád stejné saně? I letos jste s nimi vyhrál? Prý je dostal váš otec už téměř před čtyřiceti lety.
Dostal, ale rovnou je předal mně. Dneska by se mi všichni ve světě smáli, na čem jezdím, zestárly. Ale na Smržovce se všechno smazává, není to umělá dráha, je hrbolatá.
Mimochodem Smržovka: tady žijete celý život. Nechce se vám pryč?
Možná na týden, na dva, na dovolenou. Pak se ale hrozně těším zpátky. Znám tady každý šutr, mám tu všechno oběhané. Je to můj svět ve světě, kde se nebojím.
Neviděl jsem přes pupek
Z vás musí být mladí soupeři na prášky: netrénujete, ale vítězíte. Co takový olympionik Kvíčala, který skončil až sedmý?
Takovou ostudu bych nepřekousl... Já ty mladé ani neznám, když slyším čas v cíli, zeptám se: A který to jel? Abych viděl, co je zač a jak se tváří. Ale zdá se mi, že někteří mají frňák dost nahoru.
Přemýšlíte o konci? Že přijde doba, kdy Urban už na saních nepojede?
Když bude lepší jeden, ještě to zkusím. Až mě budou porážet ve třech v pěti a nebudu mít šanci vyhrát, přestane mě to bavit. Ale kdy to bude? Bůh ví.
Copak vám nevadí ani ta váha?
Vadí. Teď bylo nevýhodou bejt tlustej.
Protože nemrzlo?
Ne, protože ta dráha byla dost hrbolatá. Ti hubeňouři přes hrboly jeli, ale já je drtil, což je ztráta. Oni jsou na saních placatí a já se podobám bobu, jak jsem nafouklý. Aerodynamika dělá strašně moc, stačí nemít napnuté špičky u nohou a už je to ztráta tří desetin na jízdu. To je deset míst dozadu.
Prý přes břicho ani nevidíte.
Jaké prý? Nevidím! Viděl jsem jenom pupek. Jak při jízdě zatnu břišní svaly, ten špek se někde musí vyvalit, tak si připadám jako vosa na bonbonu. Už se na saně skoro nevejdu.
Zažil jste dvě olympiády, na jakou vzpomínáte raději?
Na Calgary. Tam jsem v tréninku jezdil třetí místo, o setiny za Müllerem a Hacklem. Jenže přišel závod, udělalo se vedro, narostla jinovatka a mně to nejelo. Kdyby počasí vydrželo, mohl jsem být do šestého místa.
Vypráví se, že tam na každém pokoji bylo odposlouchávací zařízení, aby pohlaváři věděli, kde se co šustne.
Tenkrát jsem to nevěděl. Až časem mi docházelo, jak to bylo strašné. Ještě před odletem jsme měli sraz v Intercontinentalu, seděli jsme dole ve vestibulu u stolku s krasobruslaři a zrovna měl v televizi projev Husák. Přišel k nám jeden pán, říkali mu Šedivák, a začal rejpat: Zas kecá, co? Stačilo reagovat, jenom ceknout, a už bych do Kanady nejel. Štěstí, že jsem byl zabraný do něčeho jiného... Ale pamatuju si to jako dneska.
Čtyři piva - a pracuju
Jednou za rok jedete na saních, občas hrajete fotbal, ale na udržení kondice to nestačí, ne?
Běhám, pravidelně. Teď nemůžu, u nás je led. Vylezl bych před barák a padnul na hubu. Jinak jezdím autem na svoje cestičky, jsou to rovinky, kde denně běhám s naším psem. Dva a půl kilometru tam, pak zpátky. Do kopce nemůžu, to bych se svou váhou jenom šel a funěl (objednává si třetí pivo).
Proč pijete jen třetinky?
U malého piva vydržím stejně dlouho jako u velkého. Když mám velké, nutí mě to pít pořád. Můj lístek leží za barem, nevidím na něj, takže nevím, kolik čárek na něm mám.
Pivo asi mít musíte, že?
Líp se mi pak mluví. Ztratím ostych a napadají mě fóry, což mě živí. Jsem zvyklý pracovat se třemi pivy.
Jaký je váš rekord?
Jako v pivech? To nepočítám, nesoutěžím v tom! Já to neberu jako hrdinství. Když sedím v hospodě, piju prostě jedno za druhým. A když tu prosedím dvanáct hodin, tak si to spočítejte...
Za střízliva nepracujete?
Za střízliva mě napadají jiné věci, pracovnější: ten mi dluží, tam musím zajet, s tím mám schůzku. Spíš mě život štve, neumím si dělat srandu. Ale s pivem... Stačí, když přede mnou stojí, a hned mám lepší náladu. To je zvyk. Na to, abych se změnil, nemám sílu...
Takže v hospodě pracujete?
Jasně. Sedím tady, popíjím, ostatní se baví a já vymýšlím fóry a kreslím. Vybarvovat ale musím doma - a střízlivý - abych nepřetahoval. Kolikrát jsem to zkoušel po sedmi pivech, ale barvy byly ušmudlané, přetažené, takové omalovánky.
I celá hospoda je pokreslená vašimi vtipy. Není vám líto, když se pak stěny malují? Originály najednou mizí pod jednou barvou.
Tak to musí být, namaluju něco jiného.
Na záchodcích vám zase některé vtipy napadla plíseň...
No jo, praskla trubka a protéká tam voda, to se musí spravit (smích).
Dá se popsat moment, kdy vás osvítí a vtip je na světě?
To se nepozná. Někdy je to vykalkulované: tak dlouho se šťourám v tématu, až z toho vznikne cosi vtipného. Jindy je zničehonic fór hotový. Žiju ve fantazii a vymyslet fór, to je zabíračka. I ve spánku mi to myslí.
Takže musíte vstát a napsat si to?
Ne! Já už mám hlavu tak vycvičenou, že tři vtipy jsem schopný si do rána zapamatovat. Nejradši dělám na dovolené, mezi cizími lidmi sedím u cizího baru, piju strašně drahé pivo, což mě strašně štve, takže za tu cenu musím vymyslet co nejvíc fórů.
A daří se to?
Daří. Nejvíc jsem přivezl z dovolené 109 fórů. Když kreslím, cizinci se smějí, aniž znají poitu. Obrázky dokážou vyprávět i bez textu.
Z Pivrnce byl nejdřív jazyk
Měl jste srandičky v sobě odmala? Co třeba ve škole?
To mi učitelky suše říkaly: Urban, Urban, my víme, ty se snažíš o humor, ale nikdo ti nerozumí, že? Říkaly to tak suše... Ale když se vtip hodí na papír, postavičky a celá moje fantazie se zastaví ve chvíli, kdy chci, hned je to něco jiného. Když mám něco vyprávět, je to děs. Vtipy si nepamatuju. Musím mít v hlavě místo na ty své, ne pamatovat si cizí.
Máte hodně drsné vtipy, plné sprostých slov, nic neskrýváte. Kde je hranice, za kterou nevkročíte?
Všechny jsem postupně odboural, jsou absolutně zbytečné. Kdybych o krok ustoupil, lidi by mě přestali kupovat. Oni čekají, že to musí šokovat, obyčejný fór nefunguje, tomu se nezasměješ.
Takže hrubý pivní humor, jak se objevuje v novinách?
Taková slova mi neublíží. Kdybych nakreslil konev místo hlavy, je to vtipné, dobrý nápad, nikoho to neurazí, ale koho to šokuje? Nikoho. Držím se svého Rudy, své hospody.
Ruda Pivrnec, to je vůbec osůbka. S fotbalisty byl jako maskot třeba na stříbrném mistrovství Evropy 1996.
Přitom nejdřív, někdy před deseti lety, to byl jen jazyk, který se plazil do hospody, a výčepák říká: „Á, Pivrncův jazyk. To zas bude žízeň.“
Je vám Pivrnec hodně podobný?
Je v něm všechno, co je ve mně. Je to výcuc neřestí a kladů českého člověka. Je to sportovec, chlastá, je na ženské i pod pantoflem, jednou je idiot, podruhé hrdina. Na rozdíl ode mě má ale kreslená játra, takže vydrží víc pít (úsměv).
