„Ale zároveň se mi tady vrací tolik emocí,“ dodává vzápětí.
Takových, které dokážou i bolet.
„Je to složité,“ přiznává.
Emotivní vzpomínky jej přenášejí zpět do dní, kdy si připadal nesmírně silný, protože slavný dostih čtyřikrát v řadě ovládl, což žádný jiný žokej nedokázal.
V prosinci 2004, dva dny před jeho 35. narozeninami, se vše změnilo. Při tréninku upadl z dvouletého koně Rascaccia a ochrnul na spodní polovinu těla.
Už 14 let hledí na svět z invalidního vozíku. Po příjezdu do Čech se nyní ubytoval u své kamarádky Martiny Růžičkové, než zamířil do Pardubic. V paddocku rozmlouvá s trenéry Wroblewským či Holčákem, pak jej odvezou k dráze.
„Dnes je nádherně. Zato když jsem vyhrál s Maskulem, sněžilo a byla strašná zima,“ opět se vrací do minulosti.
Kdyby však žil pouze vzpomínkami, ubily by ho. Třikrát se v minulosti pokusil o sebevraždu, bral silná antidepresiva. „Tři roky po nehodě jsem měl spoustu problémů s chutí do života,“ přiznává.
Trenérka Růžičková si všímala: „Strašně moc postrádal někdejší adrenalin.“
Ve stájích u Kolína nad Rýnem se začal podílet na tréninku tří koní, jejichž majitelem se stal. Jeho Spekulant, nevlastní bratr Sixteen, v Německu pětkrát zvítězil. „Také mám obchod s potřebami pro žokeje a stáje. S těmi objíždím i německé dostihy.“ Nakupoval u něj kdysi i Josef Váňa.
Přesto to vše byl jen pasivní kontakt se sportem. Až před šesti lety, když mířil na vozíku do svého obchodu, jej zastavil neznámý muž.
„Kde bydlíte?“ zeptal se Gehma.
„Tady.“
„A děláte nějaký sport?“
„Ne.“
„To byste měl.“
Peter Gehm, když ještě závodil v Pardubicích, naposledy v roce 2004. Celkem vyhrál za kariéru 540 dostihů.
Šlo o trenéra basketbalistů-vozíčkářů. „Snad dvousetkrát mi pak telefonoval, abych se k nim přidal, než mě přesvědčil,“ líčí Gehm. „Teď už jsem i hrajícím trenérem. Hrajeme jen druhou nejnižší soutěž, ale baví nás to.“
Pochvaluje si příjemný pocit fyzické únavy po zápase a přísun vítězných emocí. „Vybijeme tak přirozenou agresivitu,“ říká. „Někteří lidé si ji vybíjejí dokonce i doma na manželce nebo na dětech, to je zlé řešení. Raději si ji vybijte ve sportu.“
Velká pardubická 2018128. ročník na iDNES.cz |
Basketbalu se věnuje dvakrát týdně. S oblibou pracuje také na zahradě u svého domu. „Ovšem nejvíce času stále trávím u koní. Ti byli a jsou mým životem.“
V roce 2001 při prvním triumfu ve Velké ukončil neporazitelnost slavného Peruána. „Ale mou nejhezčí vzpomínkou je druhé vítězství s Maskulem. Josef Váňa tehdy chtěl, abych znovu jel jeho Chalka, jenže já dal přednost Maskulovi. Před dostihem na nás někteří lidé proto i pískali. Ale pak jsme vyhráli a já se dočkal velkého aplausu.“
Další dva roky vládl s Registanou. Jakmile padne její jméno, rozzáří se mu oči. „Mimořádný kůň! Byli jsme dobrý tým, chemie mezi námi fungovala. To je žokejova práce: musíte porozumět koni a stát se jeho partnerem. V tom umění spočívá největší rozdíl mezi žokejem a dobrým žokejem.“
V Česku mu Martina Růžičková před osmi lety dohodla speciální léčbu u fyzioterapeuta na Slapech. Ta zpočátku „probudila“ v jeho nohách náznaky citu, ale po půlročním úsilí procedury přerušil, protože jej přespříliš fyzicky i psychicky vyčerpávaly.
Teď Růžičková hledí na Gehma a říká: „Býval velkým sólistou a geniálním žokejem, vždy chtěl vyhrát. Ten basketbal je pro něj jen takové těšínské jablíčko. Ale vypadá spokojeně. Má statečné srdce. Zvykl si.“
