I když byl v jedné z nejkvalitnějších lig Evropy nováčkem, rychle se dokázal přizpůsobit a probít se do základní sestavy.
"Byl to úspěšný rok. Mám pocit, že to pořád docela jde, anebo jsem tak optimistický člověk, protože po každé sezoně mi přijde, že byla v pohodě. Platí to od té doby, co jsem odešel z Prostějova a začal jsem hrát. Dokud se mi daří hrát na vysoké úrovni, tak nemám důvod si na cokoliv stěžovat," říká sedmadvacetileté křídlo skromně.
Jaký byl přechod z Mattoni NBL do elitní španělské ACB ligy?
Z české ligy by byl přechod hodně velký, ale velmi mi pomohlo, že jsme se v Nymburce potkávali s euroligovými týmy, které se dají se Španělskem srovnávat. Je pravda, že zápas s tak kvalitním soupeřem byl pro nás svátek, na který jsme se dlouho chystali a těšili se, zatímco ve Španělsku je to každý víkend. Ze začátku jsem to tak taky bral a na první euroligové týmy, se kterými jsme hráli, jsem byl extrémně natěšený, ale v průběhu sezony, jak do toho člověk zapadne, už mu to tak nepřijde. Zvykl jsem si rychle.
Tomu odpovídá i doba na hřišti, v průměru jste odehrál 22 minut každý zápas. To je na nováčka hodně slušné.
Trenér mi na začátku sezony říkal, že jsme čtyři vyrovnaná křídla, bude nás točit každý zápas, jak to bude potřeba a v průměru budeme hrát 15 až 25 minut. To se splnilo a z těch patnácti, co jsem měl na začátku sezony, to postupně narostlo, jak jsem se prosadil do základu, a někdy jsem hrál i přes třicet minut. Víc než pětadvacet minut má na hřišti málokdo, jen u týmů ze spodku tabulky, které mají jednu hvězdu, jež hraje pořád.
V Česku jste vyhlášený obránce, jaká byla vaše role v Obradoiru?
Ze začátku jsem nechodil na hřiště jen s obrannými úkoly, byl jsem součástí systému. Ale postupně, když jsem začal pronikat do základní sestavy, jsem začínal zápas s tím, abych bránil nejlepšího hráče soupeře, pokud byl v na mě dostupných pozicích. Takže se to usadilo do starých kolejí, měl jsem hodně obranných úkolů a byly zápasy, kdy jsem se bodově neprosadil a byl jsem na hřišti třeba třicet minut. Až mi někdo známý říkal, že jsem udělal rekord ACB za nejvíce odehraných minut bez vstřeleného koše. Ale pochopili, že v tom je moje silná stránka a byl jsem za to rád. Na to jsem zvyklý.
Nemáte s tím problém, že nastřílené body pak nejsou dvojciferné?
Je pravda, že v Čechách je obvyklé, že když hráč nedává body, tak si lidé klepou na čelo, proč na hřišti je. Ale musím si pochválit, že ve Španělsku i v prvních zápasech jsem měl ohromně pozitivní ohlasy na to, jakou vkládám energii do hry, jak bojuju a snažím se bránit. Vůbec nikoho nezajímalo, že jsem body nedával. I liga samotná je často hodně o obraně a na to, abychom dávali koše, jsme měli jiné hráče. Samozřejmě, když jsem přispěl, byli všichni rádi.
Takže pro vás ideální soutěž?
Z toho, co jsem slyšel, jsem čekal, že bude ACB na obranu zaměřená ještě více nebo typově hráčů jako jsem já tam bude hodně. Spíš je v ní ale hodně všestranných hráčů, ale obranných specialistů není tolik.
Úspěšný rok byl i pro celý tým, z osmého místa jste proklouzli do play-off, což se nečekalo.
Cílem pro náš tým před každou sezonou je pouze se udržet, protože minulá sezona byla první, kdy se jim to podařilo. Hráli ACB několikrát, ale vždycky s tím, že po postupu spadli. Letos jsme tedy osmým místem trhali všechny klubové rekordy včetně největším počtem výher za sezonu a prvním postupem do play-off. Byla z toho velká sláva a překonali jsme všechna očekávání.
Uspět pak v play-off s Realem už by ale byl až příliš velký zázrak?
Real ukázal, že kdyby nepokazil finále Euroligy, kdy po začátku vedl ohromným rozdílem, tak letos vyhrál vše, co potřeboval až na Královský pohár, kde narazil na Barcelonu. Ale vyhráli ligu a hráli finále Euroligy. Letos byli mezi nejlepšími třemi týmy v Evropě. Proti takovému týmu se hraje těžce a my jsme se toho zhostili ještě se ctí a část zápasu je docela trápili.
Cítíte na sobě za rok v ACB nějaký pokrok?
Spíš jsem dobře zapadl do systému. V obraně trochu posun je, ale to je tím, že oproti začátku sezony si člověk osahá styl, jakým hrají týmy i jednotliví hráči. Jinak nějaký posun nedokážu osobně poznat, ale tím, že člověk hraje proti čím dál lepším hráčům a dokáže se jim vyrovnat, tak se zlepšovat prostě musí, jinak by to nezvládl.
Co vy a střelba? V Česku se vám vytýkalo, že byste měl z dálky střílet víc a lépe.
Tím, že se hrálo jednou týdně, tak jsem měl čas být víc v tělocvičně a trénovat. Střílet jsem chodil, ale je pravda, že se moje role ustálila na tom, že střelba po mě není vyžadována i proto, že všechna tři ostatní křídla v týmu byli trojkaři, na které se hodně hrály akce do střelby. Všechny ostatní akce, které se hrály zády ke koši nebo do sběhů na křídla, tak zbývaly na mně, takže i kdybych chtěl, tak na mě střelba ani nevycházela.
Zmiňujete herní signály, bylo jich víc a jiné proti těm, na které jste zvyklý z české ligy?
Díky izraelským trenérům jsme v Nymburce točili signálů taky velké množství. Jediná zvláštnost je takzvaná volná hra. To znamená daný rámec pohybů, kdy se ani nehlásí signál a jen tím, kam se dá po přechodu na útočnou polovinu balon, se pohybují ostatní hráči. Zároveň se k tomuto prvku dá uchýlit, když se hraje kratší signál a k ničemu se nedostanete. Signály pak končí v takové poloze, že jsme schopní navázat volnou hrou. To byl velmi zajímavý systém a trvá nějakou dobu, než si ho člověk osvojí, ale pak zabraňuje statické hře. Člověk má vždy pohyb, kterým se může chytit.
O španělské ACB lize se říká, že je nejkvalitnější soutěží Evropy. Můžete to potvrdit?
Potvrzuje se to každou sezonu v pohárech. Letos šli v Eurocupu Valencia a Bilbao mezi poslední čtyři a v Eurolize byli Barcelona a Real ve Final Four. Vysoko se v dostaly i Málaga a Caja Laboral v Eurolize a tomu se žádná jiná liga nemůže vyrovnat. I když jde vidět, že VTB má také několik euroligových týmů a ruský tým vyhrál Eurocup, takže příští rok budou mít v Eurolize slušné zastoupení. VTB se tedy španělské z mého pohledu začíná přibližovat, ale je to trochu dané tím, že k sobě přibrali litevské týmy a je to nadnárodní soutěž. Pokud by se brala čistě národní liga, má španělská před ostatními pořád náskok.
Překvapilo vás v ní něco?
S Nymburkem můžete v české lize přijet na zápas ne úplně koncentrovaný a víte, že ať se bude dít cokoliv, tak proti týmům ze spodku tabulky vyhrajete o dvacet bodů. Ve Španělsku si to nemůže dovolit nikdo. My jsme prohráli u posledního týmu, ale porazili jsme mistra. Žádný zápas nejde ani trochu vypustit a musí se na něj člověk stoprocentně připravovat. Ale to jsem tušil.
Zmiňujete výhru nad Realem, také jste uspěli na půdě Barcelony. To byly největší zážitky?
První zážitek byl několik kol předtím výhra na hřišti Caja Laboral, která byla ve špatném období sezony a po našem zápase i vyhodili trenéra. Ale byl to první zápas, který se mi výrazně povedl, také tam bylo přes deset tisíc lidí, víc jsem zatím nezažil. A pak výhra na Barceloně, která byla trochu oslabená bez Navarra, ale náš klub nikdy nevyhrál na hřišti euroligového týmu, natož na Barceloně, takže to byl pro všechny ohromný úspěch. To byly největší zážitky. Srovnat se možná dají s tím, když mě po jednom z domácích povedených zápasů trenér chvíli před koncem vystřídal a v naší plné hale vstalo šest tisíc lidí a řvalo moje jméno. To člověka zamrazí a řekne si, že proto basket dělá.
Během roku jste několikrát zmiňoval, že Obradoiro má možná nejlepší fanoušky v lize. Proč?
Z šestitisícové haly nikdy nebylo volných víc než pět set míst ani proti nejslabším soupeřům, a protože není hala příliš velká, je v ní skvělá atmosféra. Basket má navíc ve městě velkou tradici a nehraje se tam žádný jiný velký sport. Lidé jsou s týmem hodně spjatí a žijí s ním. Po zápase, kdy jsme o skóre nepostoupili v poháru do osmičky, nás v jedenáct večer čekalo na letišti padesát lidí. To bylo pro mě velké překvapení. Hodně lidí, když odejde po zápase z haly, tak se o tom chvíli baví, ale pak na to zapomenou. Ale tady žili fanoušci basketbalem každý den.
Prostupovali i do vašeho každodenního života?
Možná tím, že Santiago de Compostela je velikostně srovnatelné s Olomoucí a podobá se i charakterem studentského města s historickým centrem, jsme si s manželkou libovali, že jsme jako doma. A možná tím, že bylo město na španělské poměry menší, tak se občas stalo, že se fanoušci na ulici zastavili a chtěli se vyfotit. Ale nikdy to neobtěžovalo.
Španělský styl života vám sedí?
Ano, s manželkou jsme si oblíbili velký market s čerstvými potravinami. A tím, že jsme blízko moře, měl i velký výběr ryb. K tomu zelenina, ovoce a maso místní produkce, takže jsme tam docházeli pravidelně. A nebyl problém autem nebo pěšky kamkoliv trefit. Manželka také začala hrát basket v místním družstvu, takže si rychle udělala kamarádky a díky tomu i ona líp zapadla do města. I víc než já.
Se zvládnutím jazyka jste neměl problém? Na internetu bylo k vidění video, kde sotva po čtvrt roce dáváte rozhovor ve španělštině.
Základní fráze musí člověk pochytit rychle, jinak by se mohlo stát, že by na hřišti nemusel rozumět. Ale stalo se, že mě po dvou měsících po zápase odchytli, že jdu dělat rozhovor, tak jsem řekl, že fajn, protože pár jsem jich už v angličtině dělal. Jenže tentokrát to bylo ve španělštině, a navíc v přímém vstupu do rádia. Když jsem se pak slyšel, mluvil jsem hodně jednoduše, ale dávalo to docela smysl. Také žena se do španělštiny rychle dostala, její spoluhráčky byly vesměs mladé holky a anglicky neuměly, takže se musela rychle naučit.
I proto nepřekvapilo, že jste o rok prodloužil smlouvu. Bylo to rychlé jednání?
U smlouvy byla opce, takže po konci sezony bych stejně zůstával, ale nabídli mi možnost prodloužit už v únoru. Nechali jsme si malou šanci v létě za nějaký buy-out (odstupné) odejít, pokud by přišla vyloženě lepší nabídka, ale počítali jsme s tím, že téměř jistě na rok ještě zůstaneme, protože je to ideální. Tím, že zůstává stejný i trenér, vím, že pokud nebudu hrát špatně, měl bych mít garantované slušné minuty na hřišti a to se v takové soutěži neodmítá.
Jiný zájemce o vás se neozval?
Mám rád, když se ke mně moc zpráv nedostane, až když je to žhavé. Nějaké oťukávání proběhlo, ale protože byla možnost odchodu zkrácená do konce června, tak velké kluby by mě samozřejmě braly až mezi náhradníky a to se řeší až koncem července a srpna, takže jsme nepočítali, že by takový zájem přišel.
Vždycky byla vaším snem Euroliga, to stále platí?
Srovnatelné s tím bylo zahrát si ve Španělsku. Teď by mě Euroliga lákala, jen kdyby se podařilo dostat do týmu, který by v ní o něco hrál. Na seznamu přání teď mám dostat se do týmu, který ve Španělsku bude hrát o medaile anebo na srovnatelné úrovni tým, který bude hrát Euroligu do osmičky.
Před vámi je evropský šampionát ve Slovinsku, jak vidíte šance národního týmu?
Bude ve velmi slušné sestavě, tím pádem bych naše šance neviděl špatně. Záleží, jak soupeřům ve skupině přijedou hráči ze zahraničí a z NBA, ale věřím, že v plné sestavě bychom s nimi byli schopní hrát. Věřím, že to budou vyrovnané zápasy a našim fanouškům, kterých, jak jsem slyšel, se tam dost chystá, něco předvedeme.
Luboš Bartoň ve svém blogu psal, že v reprezentaci vidí starou generaci, kde je i on, pak silnou mladou, ale jako zástupce té střední jen vás. Co vy na to?
Mám stejný pocit. Mladá generace začíná Davidem Jelínkem nebo Vojtou Hrubanem. Mně poblíž ročníkem byl Michal Čarnecký nebo Pavel Houška a je fakt, že střední generace je zastoupená jedním hráčem, ale tak silný ročník, jako byl 1980, je až okolo 1990. Mezera tedy je, ale je dobré, že teď už mladí dorůstají do zkušeného věku a ta starší generace, tedy i já, se s nimi pár let budeme moct svézt.
Cítíte se před šampionátem odpočatější? V Nymburce jste odehráli až sedmdesát zápasů za sezonu, ve Španělsku je to tak polovina.
Jsem rád, že se tolik necestovalo, ale když se méně hraje, o to více se trénuje. Tréninky v průběhu sezony stály za to. Byly dlouhé a hodně jsme hráli, takže jsme se se spoluhráči shodli, že byly kolikrát těžší než zápasy. Nevím, jestli je tělo méně unavené, ale rozhodně jsem byl více doma, kde si člověk více odpočine.
