„Člověk musí přijmout svoji roli,“ říká smířlivě Horák, který po sezoně odchází z druholigového německého Erlangenu do běloruského Meškovu Brest.
Díky tomu, že jste Ukrajinu porazili vyšším rozdílem než ona vás ve svém prostředí, máte lepší vzájemné zápasy. Vydechli jste si hodně?
Všechno ostatní by bylo špatně. Potom bychom museli vyhrát venku v Makedonii, což je nejtěžší úkol. Zápasy na Islandu i Ukrajině potvrdily, že v této skupině se bude venku těžko vyhrávat. Věděli jsme, že na konci kvalifikaci bude rozhodovat porovnání vzájemných zápasů, možná proto byl úvod křečovitý. Naštěstí jsme to ve druhém poločas urvali díky Tomáši Mrkvovi. Kdybychom to nezvládli, vraceli bychom se domů s negativními pocity. Takhle jsme si oddechli a můžeme se těšit na další utkání.
Pavel Horák (vlevo) a brankář Tomáš Mrkva z české reprezentace se radují z výhry nad Ukrajinou.
Národní tým pod vedení dvojice Kubeš, Filip zatím nedokázal postoupit na velkou akci. Cítíte, že už nastal čas?
V každém případě. Trenéři to dělají super. Hrajeme s klukama z naší ligy. Přestože nastupujeme v útoku s malými hráči proti obrovským soupeřům, jsme schopni konkurovat. Venku zatím prohráváme, což nás strašně mrzí, protože vidíme, že se posouváme. Ale jednou se to musí zlomit. Kluci trenérští si to zaslouží.
Co vás pořád láká na reprezentaci?
Člověk se tu nasměje, pokecá česky, dá si jedno pivo. Jsme tu parta. Je to něco jiného než hrát ligu v zahraničí. Jde jen o pár zápasů ročně, je tu jinačí pocit, jinačí atmosféra. Je hezké, že se člověk ztotožní s celou republikou.
Vaše role v týmu se ale mění, že?
Ta už se mění všude. (smích) Šetří si mě do obrany.
Takže touha střílet góly už vás opustila?
Mám touhu vyhrávat a dávat góly, ale co mám dělat? Mám utíkat dopředu? Jo zaběhnu tam, když na mě nezařvou, ať střídám. Ale na truc tam nebudu stát a dělat, že neslyším. Člověk musí přijmout svou svoji roli. Třeba by chtěli Ondra Zdráhala nebo Tomáš Babák taky hrát v obraně, ale jim to nedovolí. (úsměv)
Ukrajinci měli hodně urostlé spojky. Neuvažovali jste v rámci taktiky, že byste nastoupil i v útoku?
Výhodou je, že mladí kluci jsou rychlí. Člověk věděl, že se s nimi prosadíme. Ale varianta mého nasazení do útoku tam samozřejmě byla. Jenže kdybych šel hrát dopředu a byl tam celý poločas, už bych nemohl hrát v obraně. Tak to bohužel je.
Takže vnímáte, že v týmu jste druhý nejstarší?
Jsem mladý, Galoš (Martin Galia) je o pár let starší. (úsměv) Moje role je pořád stejná. Jsem tam od toho, abych to ubil v obraně a občas vyběhl ven. Od mluvení jsou tam jiní.
Po sezoně odcházíte do běloruského Brestu. Co vás k tomu vedlo?
Celkem brzy jsem dostal nabídku, bavil jsem se o ní i s přítelkyní. V Německu jsem byl deset let, bude to nová zkušenost. Po letech mám možnost si zahrát Ligu mistrů. Je mi 34, tělesná schránka drží a cítil jsem, že bych mohl další dva roky vydržet. Navíc to není zas tak daleko, Brest leží na hranici s Polskem. Z Francie nebo Španělska bych to měl dál.
