Na to, co tomu ve druhé polovině osmdesátých let předcházelo, a na změny, které přinesl 17. listopad 1989, vzpomínají pro golf.idnes.cz významné osobnosti a pamětníci.
(Pokračování.)
1.Jak se žilo českému golfu a golfistovi ve druhé polovině osmdesátých let?
2. Kdy jste si po listopadu 1989 začali uvědomovat, že se otevírají úplně jiné možnosti? V čem?
Václav Janoušek, mezinárodní golfový rozhodčí
1. V polovině osmdesátých let byla situace českého golfu oproti předcházející době o trochu lepší. Golfu naštěstí již nehrozily existenční starosti nebo zákazy činnosti. Podmínky pro činnost byly ovšem velmi skromné, vybavení hráčů a kvalita hřišť se nedá s dneškem srovnávat. Občas se už podařilo zorganizovat i nějaký výjezd reprezentace do ciziny, ale běžné cestování za golfem bylo prakticky nemožné. Golf se ovšem provozoval v malé golfové komunitě velmi náruživě. Hrála se již spousta kvalitních mistrovských soutěží a mnoho veřejných turnajů. Takže hráči si hru užívali jako dnes. Navíc to byl pro ně nejlepší únik z reality života.
2. Prakticky ihned byl člověk zachvácen velkou nadějí na vývoj golfu a společnosti vůbec. Zajel jsem si o pár měsíců později z Mariánských Lázní do Bavorska na příhraniční hřiště Stiftland, vzdálené šest kilometrů od hranic. V sobotu večer jsem se rozhodl a v neděli ráno jsem tam jel. Bez výjezdní doložky, bez devizového příslibu. Uvědomil jsem si, kolik úsilí by mě stálo uskutečnit tento výjezd dřív. Jestli by se to vůbec podařilo. Stál jsem uprostřed fairwaje a křičel do nebe: "Proč mě toto komunisti odpírali?" Prožil jsem tato léta jako funkcionář golfového svazu. Možnosti se otevřely, ale aby se golf dostal dopředu, bylo třeba spousta úsilí. To bylo stejně důležité, jako bylo dříve úsilí o udržení golfu vůbec.
Pavel Hepnar, golfový profesionální trenér
1. Golf se prostě hrál. Golfová federace měla asi tisíc členů, kteří se znali a rádi se o víkendech shledávali na turnajích. Všichni hráli golf především kvůli hře a nikoliv kvůli dojmu, který to udělá na jejich okolí. Ten by ostatně podle tehdejších měřítek příliš příznivý nebyl. Hřišť bylo v celé republice devět, z toho jen tři osmnáctky. Dodnes nechápu, jak se s vybavením, které měly kluby k dispozici, dala hřiště udržet ve stavu, v jakém byla. Na fairwajích ani na odpalištích nebyly závlahy, greeny se zavlažovaly za provozu hadicemi na trojnožkách. Nikomu to ale nevadilo. Hrálo se hodně soutěživě, už proto, že turnaje byly většinou dvoudenní a handicap se dal upravovat jen v soutěžích na rány. Snížení handicapu tak nebylo nic snadného. Nebyly driving range. Jeden byl v Mariánských Lázních, ale na ostatních hřištích se trénovalo na některé z drah, svými míči. Opět to ale nikomu nevadilo. Hlavně že se hrálo.
V klubech jsme se scházeli prakticky denně, často ve stálých partičkách. Hráli jsme o malé peníze, jako jiní hráli pravidelně mariáš. Počet lidí, kteří mohli poradit se švihem a hrou, by se dal spočítat na prstech. Nebylo PGA se stovkou školených trenérů. Hráči proto měli často velice nestandardní švihy, ale kupodivu byli schopni hrát opakovaně velmi slušné výsledky. Asi proto, že se pořád hrálo a hráči si uměli vybudovat určitou psychickou odolnost. Dodnes vzpomínám na krásné dovolené, které jsme trávili na našich osmnáctijamkových hřištích. Do zahraničí se dalo jet jen těžko a tehdejší devizový příslib by na hraní golfu stejně nestačil. Měli jsme tak doma krásné dovolené a nemuseli jsme se na úřadech doprošovat. Daly by se o tom psát celé romány. Jak naši reprezentanti občas přivezli ze zahraničí solidní výsledky, jak jsme se scházeli v klubech i když se nehrálo a jak rozsáhlé diskuse se vedly, když někdo přijel ze služební cesty a přišel s nějakou novinkou. Pořád mám ale dojem, že se více než dnes dbalo na pravidla a etiketu.
2. Po roce 1989 to pro mě bylo jednoduché. Jako Jihočech jsem již léta špatně nesl, že v jižních Čechách golf neexistuje. Dohodl jsem se proto s majiteli bechyňského panství, že by se na lesních loukách v Černické oboře dalo nízkonákladové hřiště postavit. Spojil jsem se s Kamilem Pilátem, který hřiště projektoval, najali jsme šikovného bagristu a s ním celé hřiště postavili. Samozřejmě se na něm dá najít spousta věcí, které by se dnes dělaly jinak, ale kvalita hřiště je především poplatná nepříznivým geologickým, geomorfologickým a pedologickým podmínkám.Těm by se dalo čelit pouze za cenu mnohonásobně zvýšených nákladů a na to tehdy ještě nebyla zralá doba.
Dnes už je všechno jinak. Hřiště se staví jako rostou houby po dešti a nad nízkonákladovými jednoduchými hřišti hráči ohrnují nos. Máme tady dokonale vybavené driving range, někdy s celými štáby trenérů. Lidé tráví spousty hodin na driving rangích, s vybavením posledního typu, ale na můj vkus se příliš spokojují se základním handicapem 54, který ve světě není uznáván. Chybí mi víc soutěživosti na místo účasti na společenských firemních akcích, kde na výsledku zas tak moc nezáleží. Taky se mi zdá, že stále častěji vidím velmi ledabylý přístup k pravidlům a etice.
Antonín Krčmář, golfový fotograf
1. Bylo jen pár hřišť, ale také jenom 1 200 golfistů. Všichni jsme se většinou znali jménem a srdečně se zdravili. Tenkrát jste přišla na hřiště a počkala si, až někdo přijde, abyste si mohla zahrát. Dneska na hřišti často čekáte, až někdo nepřijede, abyste si mohla zahrát! Nebyly golfové obchody, restaurace na golfu byly mizerné, nebyli golfoví trenéři, driving range, greeny byly nerovné a chlupaté, roughy vysoké, najít v nich míček bylo pošetilým hledáním a ztrátou času. Na prvního máje jste mohla hrát až po oficiálním ukončení průvodu, od podzimu do května se hrálo pouze na zimní greeny. Ale byla to oáza klidu, štěstí a pohody. Hrálo se každý den, fee bylo často za "dvacku", potkávala jste většinou staré dobré tváře, všichni se těšili na víkendové dvoukolové turnaje.
2. Možnost cestování, podpora mládeže, rozvoj a stavba nových hřišť, možnosti tréninku, kvalitnější trenéři, golfové obchody.
Tomáš Hradecký, golfista bez holí a caddie bývalého prezidenta ČGF Hanuše Goldscheidera
1. Ve druhé polovině osmdesátých let se českému golfistovi žilo v mnoha ohledech lépe, než se mu žije dnes. Měl naději, že golf se změnou režimu přestane patřit mezi buržoazní a opovrhované sporty a bude ve společnosti vítaný. Mrzí mě, jak jsou dnes někteří lidé ke golfu nespravedliví. Stále si myslí, že je to jen zábava pro bohaté, a nenechají si vysvětlit, že je to krásný sport.
2. První změny jsem začal vnímat v roce 1993, když se začalo mluvit o obnovení golfu v Klánovicích. Měl jsem radost, že tady bude obnovené prvorepublikové hřiště, ale mám pocit, že je zakleté jako za totality. Nenapadá mě, jak lidem v Klánovicích otevřít cestu ke golfu.
