"Poslední týdny v Děčíně, to bylo nejkomplikovanější období, které zažívám. Snažím se s tím srovnávat," říká Pavel Budínský, trenér jednoho z předních českých celků.
Jak složité to je?
Učím se v tom orientovat, chápat situaci, porozumět jí, vnímat reakci všech lidí. Krácení odměn, nejen hráčů, ale i v managementu, proběhlo celoplošně, z toho vznikají nějaké reakce, ať takové, nebo makové. Do toho musíte hrát zápasy, ovlivňovat tým. Teď jsme ještě navíc měli některé velmi komplikované marody, takže tým byl zkrátka v situaci, kterou jsem v Děčíně ještě nikdy nezažil.
Změnil se nějak přístup hráčů k tréninku? Brblají víc?
Když už na trénink jdete, kluci mají svůj charakter. Řekli jsme si, že to prostě hodíme za hlavu. Ale bylo to formou nečekaného šoku, takže hráči na to myslí mimo trénink, řeší svoje osobní věci. Víte, že šatna o tom mluví, že hráči se ptají, co bude dál. Bylo fajn, že se tu hrála otevřená hra. Vedení Děčína řeklo, jak to je. Neskrývalo věci, které by ve finále stejně vypluly na povrch. Za to zaslouží kredit a klobouk dolů. Ale na druhou stranu, kdo by v dnešní době byl rád, když za ním někdo přijde, že dostane méně peněz. Něco to s vámi dělá. Řešíte to doma s dětmi, s manželkou, jak postavíte rodinný rozpočet. Na některých to bylo vidět.
Vypadlo 2,5 milionu Basketbalovému Děčínu vypadlo 2,5 milionu korun od nasmlouvaného partnera, což je zhruba 20-25 procent z celkového rozpočtu klubu. Kvůli tomu musel razantně osekat platy všem zaměstnancům i hráčům. "U některých to bylo i víc než 20-25 procent dolů. Mladíkům, kteří berou pár haléřů, se nesnížil plat vůbec, zato cizincům razantně. Těší mě, jak to přijali. Potvrdilo se, že jsme rodinný klub, že jsme na jedné lodi. Třeba Sanders se k tomu postavil skvěle, to samé Pope, Sedmák. Klobouk dolů!" děkoval prezident Miroslav Chrastný. |
Může tahle situace dlouhodobě ovlivnit výkonnost týmu?
Myslím, že ne. Čas je taková medicína. Pár týdnů se tady hodně mluví, řeší se, co a jak bude. To je dobře. Hodila se ta pauza. Potřebovali jsme se od basketu dostat do jiného mentálního módu, do pohody, abychom se trochu srovnali a řekli si fajn, teď se něco změnilo, ale makáme dál. Bereme to tak, že dál chceme válčit za Děčín.
Nikdo z hráčů nechtěl odejít. Oceňujete to?
Ukázali svůj charakter. Situace na basketbalovém trhu je fakt složitá. To není jen v Česku, ale v celé Evropě. Shánět dobré angažmá, to musíte být opravdu super hráč. A upřímně, ne všichni v Děčíně jsou takoví, že by dostali hned nabídku jinam. Vedení jim navrhlo, pojďme se čestně rozejít, pokud to cítíte jinak. Ale kluci prostě tady chtějí zůstat. Mají to tu rádi, chtějí být pohromadě. Berou to i z druhé stránky, že basket dělají nejen pro peníze, ale i pro radost svou i fanoušků. Ale celkově ta situace není jednoduchá.
Co říkáte na letošní výsledky Děčína? Přece jen, byli jste zvyklí hrát trochu výš.
Vy pořád žijete z minulosti, to je strašně zrádný. Kdo sleduje basketbal, ví, že se událo hodně změn. Druhý Prostějov i třetí Děčín radikálně obměnily kádr, pak do toho přišla zranění. A když nemáte na hřišti Houšku, Soukupa, Sanderse a Striu, tak to je ta druhá polovina hráčů, co tady zůstala. A najednou tu hrají jiní, ti mladí. Plus Sedmák a Pope. A tým je v tom dresu úplně jiný. Vy se ho učíte chápat, trénovat, porozumět mu. A to samé dělají hráči vůči vám. Je to restart, úplně nová situace.
Takže Děčín časem zase půjde nahoru?
Bylo vidět, že se nepotýkáme s ideální formou, že potřebujeme společný trénink, který jsme ještě neměli. Konečně máme pivoty na místech pivotů, křídla na místech křídel. Rozehrávače. A máme konečně trochu jiný typ tréninku, dorostenci už nám nedělají sparring, abychom si mohli zahrát pět na pět. To se pak strašně projevuje v zápasech, tým nemá svou identitu. A bez ní nemůžete hrát, co jsme byli zvyklí v posledních třech letech, kdy byla sestava z 85 procent stejná a udělala se jen jedna změna. Je to běh na dlouhou trať, ale přes to všechno a aktuální problémy se pořád držíme ve středním pásmu pelotonu. Za to můžeme být rádi. A můžeme být ještě lepší, ale potřebujeme čas a trpělivost. Chuť hráčů je. A moje je obrovská.
Odhadnete, jak to v Děčíně dopadne s ekonomikou?
Měl bych přání, kdybychom byli v ideálním světě, že BK Děčín už by dávno měl generálního partnera. Když jsem sem přišel, končilo SČE, a lidé z vedení klubu říkali: Když budeš dělat výsledky, bude se nám lépe vyjednávat a šance na titulárního partnera, který by zaštítil chod klubu, se zvětší. Jenže Děčín měl nejlepší období v historii, měli jsme tři bronzové medaile, přesto jsme na tom nikdy nebyli s penězi líp než na začátku.
A teď je na tom Děčín naopak o hodně hůř, z rozpočtu vypadlo dva a půl milionu.
Finance jdou dolů dolů, a na to by ještě všichni nejradši chtěli, abychom hráli finále. To je nepřímá úměrnost, a tak to v životě nefunguje. Sice jsme v situaci, kdy budeme stavět nějaké domy, ale už ne třípodlažní, ale třeba jen dvoupodlažní, možná jednopodlažní, nevím.
Doba bronzová v Děčíně končí?
Je to smutná kapitola. Ale dokud bude BK Děčín životaschopný organismus, bude dál přivádět fanoušky a bude respektovaným klubem, bude nám to přinášet radost. Jsou i horší příběhy. Třeba Nového Jičína, který taky hrál roky finále. A najednou jsou bez peněz. Od těch lidí tam často slýchám: Pavle, buďte rádi za to, jak to v tom Děčíně máte. Protože nám to tady tak strašně chybí...
Takže nejzásadnější je teď vůbec přežít.
To je teď hlavní motto našeho klubu - dokud žijeme, buďme rádi. Kdyby to tady jednou skončilo, zbudou jen fotky a vzpomínky. To by byl tak smutný příběh... Tohle není bankrot, cesta do pekel. Bude to s jinými hráči, míň ambicí, žijte s tím lidi, je to realita. Není to jen věc Děčína, ale celé společnosti.
Co vaše budoucnost? Jako reprezentační trenér byste o nabídky jinam zřejmě nouzi neměl.
Neřeším to. Po sezoně mi končí smlouva, co bude dál, nevím. Chci udělat nejlepší sezonu, jakou můžu, moc se těším s českou reprezentací na mistrovství Evropy, to bude obrovská výzva. Pak se teprve uvidí, jaká bude moje budoucnost.
