Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Paralympiáda bude šancí i pro Františka Pürgla

23 2000
Spekulovat o umístění na blížící se paralympiádě v australském Sydney se Františku Pürglovi příliš nechce. Úplně nejbližším cílem, říká s nadsázkou, je přežít tu strašlivě dlouhou cestu letadlem. A pak se dobře aklimatizovat. "Hodně se těším. Na olympiádě jsem ještě nebyl," říká. Česko bude reprezentovat v hodu oštěpem a diskem. "Medaili? Uvidíme."

MUSÍM NAZVEDAT TUNY Jak vypadá vaše příprava pár dní před Sydney? Je intenzivnější než obvykle?

Samozřejmě, vždyť je to vrchol celé sezony. Normálně trénuji dvakrát třikrát týdně. Teď v pondělí, úterý, čtvrtek a pátek dvoufázově. To znamená ráno a odpoledne. Jen ve středu cvičím jednou a o víkendu odpočívám.

Vždyť ještě pracujete - jak to všechno stíháte?

Celý den mám opravdu nabitý. Vstávám každý den v půl páté a zhruba tak do sedmi doma pracuji. Pak se převleču do sportovního, sednu do auta a jedu na trénink do Českých Budějovic. Vrátím se domů na oběd, zase chvíli dělám, no a pak opět na trénink. Když večer zbude čas, zajdeme občas s kamarády na pivo.

Jak vypadá trénink v zimě?

Přes zimu jsem v posilovně, kde trénuji fyzickou sílu. Ono se řekne hodil dvacet metrů, no a co? Ale já musím na těch dvacet metrů nazvedat tuny a tuny činek. V létě pak venku házím, takže hlavně procvičuji a piluji techniku. Naházím stovky metrů.

Jakou máte práci?

Dělám doma v Lišově, kompletuji elektrotechnické cívky - lepím k nim uhlíky. Pro práci si jezdím do jedné firmy sám autem.

Bydlíte společně s rodiči. Jak vám pomáhají?

Oba rodiče jsou v důchodu, vděčím jim skutečně za hodně. Jsou mi oporou především po duševní stránce. Jinak jsem ale absolutně soběstačný.

OŠTĚPAŘ? DISKAŘ? URČITĚ NE Sportoval jste před úrazem?

Jako každý mladý kluk. Hrál jsem fotbal a hokej, ale jen rekreačně .

Oštěpařem nebo diskařem jste se stát tehdy nechtěl?

Že budu někdy házet oštěp, to by mě vůbec nenapadlo. K takovému sportu jsem skutečně nesměřoval.

A jak jste se k němu dostal?

To bylo v roce 1995, když mě do centra poprvé přivedla paní doktorka Stanislava Mojžítová. Nabídku jsem přivítal, vždyť člověk neměl předtím co dělat.

Těch deset let mezi tím, po úrazu, jste asi neměl chuť do nějakých aktivit?

Především prvních pět let bylo těžkých, člověk měl různé myšlenky. Ale pomohla mi nesmírná podpora rodičů. Vděčím jim za to, mají největší podíl na skutečnosti, že dnes sportuji.

Když jste přišel do centra mezi sportovce, hned jste sáhl po oštěpu a disku?

Poprvé, to bylo v pátek, jsem přijel spolu s tátou a půjčil si jeden oštěp domů. Přes víkend jsem pak zkoušel házet v lese okolo Lišova. Vcelku se mi to zalíbilo, takže v pondělí už jsem přišel na ostrý trénink. Kromě oštěpu mi padl do ruky i disk. Ještě jsem zkoušel kouli, ale ta se mi zdá moc těžká, moc mi nevyhovuje.

Dnes je z vás držitel českých rekordů. Disk hážete do dálky 27,33 metru a oštěp 23,65. Kolik jste hodil úplně poprvé?

Bylo to tak okolo jedenácti dvanácti metrů.

Zdá se být neskutečné, že během několika málo let jste se tolik zlepšil. Přibývaly metry rychle?

Zlepšoval jsem se postupně. Ale teď jsem se zastavil a nemohu se pohnout dále. Jako bych více nemohl hodit. Do světové špičky mi pořád chybí ještě zhruba tři metry.

CIGARETY A TŘI METRY V čem to může být, že vám to dál nelétá?

Pořádně nevíme, poslední rok si nad tím lámu s trenérkou Vlastou Hofmanovou hlavu. Zkoušíme různé nové věci, ale zatím bez výsledku.

Trenérka říká, že jste velký trémista. Není tedy potíž spíše v psychice?

Nevím. Možná zkrátka více hodit nedokážu, prostě každý člověk má své nepřekročitelné hranice, tak to je.

V Sydney na olympiádě budete soutěžit na těch nejmodernějších stadionech, na tribunách zřejmě budou tisíce diváků. Neprobudí ta atmosféra trému?

My přiletíme na místo deset dní před soutěží. Takže snad budu mít dostatek času nasát tu neopakovatelnou olympijskou atmosféru a zvyknout si na prostředí.

Kouříte. Není tohle právě ta příčina, proč se vám dál nedaří dále zvyšovat výkony?

Ale ne, já myslím, že v tom to nebude. Samozřejmě kouření výkonům nepřidá, ovšem nějaký enormní vliv zase nemá. Rodiče už přestali kouřit a teď je řada na mně. No ale uvidíme, až budu starší. (smích)

ZÁVODY JSOU VYHECOVANÉ Jaké máte cíle na paralympiádě? Jakou medaili?

To se nedá takhle říci. Nemusí mi vyjít den, hodím třikrát mimo výseč a všechno rázem skončí. Hlavním úkolem je vůbec přežít tu strašlivě dlouhou a únavnou cestu. Loni jsem letěl na Světový pohár na Nový Zéland. Cesta trvala dvacet sedm hodin plus třináct hodin čekání na přestup. Taková zátěž rozhodí i zdravého člověka.

Létáte nějakým speciálně upraveným letadlem?

Ne, normálním. Na vozíku vjedu do letadla a pak přesednu na klasickou sedačku.

Znáte se osobně se svými soupeři ze světové špičky? Jste kamarádi?

Kamarádi ne, vždyť se vidíme tak jednou do roka na závodech. Ale trochu se samozřejmě známe, když se potkáme, prohodíme pár slov.

Kdo jsou ti nejlepší?

Silní jsou především Íránci. Jsou to často vojenští veteráni. Údajně mají v Íránu nějaké speciální tréninkové tábory, proto ta forma a vybroušená technika.

Máte z nich obavy? Mohou něčím překvapit?

Většinu jich s trenérkou dobře známe. Víme, jak kdo hází, jakou má formu a tak. S tím můžeme kalkulovat. Ale máme trochu obavy, aby nepřivezli nějaké tajné eso, někoho dosud skrývaného. Pak by to bylo překvapení.

Jakou zvolíte taktiku pro úspěch? Máte třeba nějaký oblíbený rituál před hodem?

Já se potřebuji do poslední chvíle před závodem pořád pohybovat, protože tak mi to nejlépe sedí. Většina soupeřů spíše naopak pár dní před vrcholem zmírní tréninkové tempo a už jen vylaďuje formu. Ale rituál nemám. Říkám: jestli to mám pokazit s rituálem, nebo bez, to je jedno.


Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze