Domácí Rakušané obstarávali předehru děsivého představení už od úterý. Max Franz si při prvním tréninku zlomil zápěstí, ve čtvrtek si Florian Scheiber zase utrhl křížový vaz v koleni. Už dva dny před závodem byl tým minus dva.
A v soudný den nebylo Rakušanům na obávaném Streifu o nic veseleji.
Už první muž na scéně Otmar Striedinger hraje na thrillerovou strunu: na posledních metrech mu ve stotřicetikilometrové rychlosti ustřeluje na měkkém sněhu levá lyže, tělo nekontrolovatelně rotuje ve vzduchu a zády prolétává cílem. Práskne sebou před vyděšené fanoušky. Chvíle napětí. Je zraněný?
Úlevný výdech.
Obalený jako sněhová koule vyskakuje na nohy, úsměv od ucha k uchu a mává, jako že je v pořádku. „Byl jsem jak znakař v bazénu,“ srší vtipem.
„Airbag (pozn. součást bezpečnostní výbavy sjezdaře) mě podržel. Myslel jsem, když je tam Schwarzenegger...“
Filmový drsňák se kaskadérskému kousku ještě směje, ale když o deset minut později havaruje další Rakušan, tvář se mu stahuje úzkostí a odvrací zrak.
Georg Streitberger leží mezi oranžovými ploty zamotaný jako v pavoučí síti a místo šprýmů se snaží neječet bolestí. Záchranáři už vědí: „Volejte vrtulník.“
Přetržený zkřížený vaz v koleni. Klasická lyžařská diagnóza.
Dobrá, to se na Hahnenkammu stává, prolétne myslí. Svindal přece před závodem líčil: „Chyby se tady neodpouští. Když vyjedete ze stopy, jste v síti.“
Jenže co když ta samá věc stane dvěma největším sjezdařským esům?
Do boje jde domácí želízko Hannes Reichelt. Předloňský vítěz. Druhý muž disciplíny. Jemný technik, který dobře ví, kde na Streifu ubrat a kde zase pustit turbo. Blíží se na skok Hausberg, je vysoko ve vzduchu a dopadá. Bum. Pád!
Na totožném místě jako Streitberger.
Reichelt neudrží lyže na sněhu a místo oblouku do levotočivé zatáčky se jako řízená raketa řítí směrem do bariéry. Gravitace s ním ještě před přistáním mrští na záda. Hlavou se bouchne do ledu a po zádech klouže mimo sjezdovku.
Tři metry od bezvládného těla leží černé lyžařské brýle.
Všude je úplné ticho.
„Brutální,“ popsal závod bronzový Carlo Janka.
Slovem, které se pro Hahnenkamm stalo synonymem.
„Vždycky je to brutálně těžké, ale letos to bylo kvůli podmínkám ještě těžší,“ vyprávěl obhájce loňského triumfu Kjetil Jansrud. „Stmívalo se, foukal vítr, sníh poletoval ve vzduchu. To všechno udělalo závod extrémně náročným.“
Za patnáct minut poté, co helikoptéra naložila Reichelta, katapultuje záludný Hausberg úplně stejně také Aksela Lunda Svindala, který předtím vyhrál čtyři sjezdy z pěti. Jako jediný sám vstává. Vyplazuje jazyk, po nose mu stéká krev.
„Nejdůležitější je dorazit domů vcelku,“ říkal před drsným sjezdem Francouz Fayed. Norský šampion jako by se držel toho hesla. Sám dochází ke skútru.
Na Facebook pak vloží svou fotku z nemocnice:
„Určitě to není fotka, kterou jsem chtěl sdílet po Kitzbühelu. Ale takhle to je. Trošku jsem si rozbil koleno a chystám se na operaci. Uprostřed sezony to docela naštve, ale takový je život. Jednou jsi nahoře, jednou zase dole.“
Jako Franz, Scheiber i Streitberger bude ve Světovém poháru dlouho chybět. Na několik týdnů si odpočine také Reichelt, jehož zranění kolena je mírnější.
„Tady jste vždycky na hraně,“ tvrdí Peter Fill. „Musíte riskovat úplně všechno.“
Před třemi lety boural u výjezdu ze Steilhangu. Ve 33 letech už s ním nikdo nepočítal. Ale on se vrátil. Jako nesmrtelný vítěz. Jako lyžařský terminátor.
Dočkají se i letošní oběti Hahnenkammu?
