"Už do ringu musím, vždyť v únoru mě čeká olympijská kvalifikace," hlásí sympatický boxer.
Máte boxovat s Hlavačkou. Jaký to je zápas na comeback?
Docela těžký, Hlavačka je slovenský reprezentant. Na českou ligu přešel z váhy do 64 kilogramů do mojí 69, ještě jsme spolu neboxovali. Já to ale beru jako přípravu.
Nastoupíte skutečně, nebo chcete jako minule zmást soupeře?
Ne, tentokrát to trik určitě není. Asi tuší, že boxovat budu. Už jsou to tři měsíce od Chicaga, všechno je v pohodě, trénuju, spáruju. Teď třeba s Lukášem Konečným.
Paměť už máte v pořádku?
Zapomněl jsem obličeje, ale už se mi paměť vrátila. Zúžil jsem si kamarádský vztahy, přátel teď mám míň. Jsou lidi, co se ani neozvali. Ale asi je to lepší, než zjistit, že ze sta kamarádů je jen jeden dobrý.
Přistupujete k boxu jinak?
Beru to laxněji, než jsem bral. Předtím jsem si všechno možná moc připouštěl. Do Ostravy jedu s klidem, stejně jako na kvalifikaci. Vyzkoušel jsem si, jaký je život bez boxu. Předtím jsem měl pořád box, box, box. Teď jsem viděl i jiné věci, dělal jsem školu. Myslím, že mi ten otřes mozku docela prospěl.
Skutečně?
Už to není takový to klukovský, že je box a nic jinýho. To je taky špatně, ale nikdo vám to neřekne. Je dobrý vnímat okolní svět. Jinak vám něco nevyjde a zhroutí se vám svět. Jako mně. Připravený musím být, musím makat, ale zároveň být trochu nad věcí. Vyjde to, nevyjde, život přece půjde dál.
Jaké budete mít pocity, až opět vstoupíte mezi provazy?
Trémička bude, dlouho jsem v ringu nestál. Ale už jsem zkušený, psychicky se nezhroutím.
|
V čem je návrat Horvátha složitý? Svatopluk Žáček, šéftrenér boxerské reprezentace: Neumím posoudit, já otřes mozku nikdy neměl, nejvýš zlomený nos. Je to jako u řidiče: když po bouračce poprvé sedne za volant, je nejistý. Štěpán zná následek té rány, ale je dobrý, že na ten samotný úder si nepamatuje. To mu pomůže.
|
Nebojíte se rány, která by vás mohla zase na čas vyřadit?
Strach? Vůbec. Ani nad tím nepřemýšlím. Když nějaká rána přijde, tak přijde. To už je pak jedno. Kdybych měl strach, nejdu tam. Respekt mám, ale to je jedině dobře.
Jak jste natrénovaný?
Cítím se super, jen mám problémy s váhou. Tři měsíce jsou strašně dlouhá doba. Peru se s tím. Před soustředěním jsem měl 77 kilo. Uvidím, jaké to bude v ringu. Třeba zjistím, že tam nemám co dělat. Nebo naopak uvidím, že mi to jde.
Navštívil jste raději psychologa?
Ano, pokecali jsme. Sám bych nešel, představoval jsem si, že půjdu k nějakému bláznovi a blázna ze mě budou dělat. Ale na přání lékaře i trenéra jsem za psychologem vyrazil a bylo to v pohodě, zajímavý. Vyprávěl jsem mu, co se stalo. On se ptal, jak se cítím. Řekl, ať to nechám bejt, ať se nikam neženu.
Co vás teď motivuje? Letní olympiáda v Pekingu?
To je můj cíl. Ale jak říkám, jsem klidný. Pojedu do italské Pescary na první kvalifikační turnaj. A ještě předtím nás čeká příprava v Rusku, přímo v olympijském centru.
To je průlom, ne?
Budeme trénovat s jejich áčkem, to nám dá hodně. Uvidíme nejlepší box. Jistě, na turnajích je taky sledujeme, koukáme na jejich styly. Ale nevíme, jak trénují. Bohužel mi to soustředění přijde trochu pozdě. Jestliže má být vrchol koncem února, mělo to být dřív. Už před mistrovstvím světa. Všechno je o penězích a ty holt v českém boxu nejsou. Některý lidi jsou v českým boxu jen na okrasu. Stokrát slibovali, že jako reprezentanti budeme mít plat navíc. Plno kluků říká, že si po olympijské kvalifikaci najdou práci. Kdyby byly peníze, je základna stokrát větší a přístup lidí jiný.
Je špatný?
Já zažil: budu makat, a až budu nejlepší, něco dostanu. Teď spíš slyším: když z toho nic nemám, tak na co makat.
